Plzeňské Finále a Toronto

Satellite je mediálním partnerem torontského festivalu Czech That Film

Od 18. do 21. května budou mít diváci v Torontu možnost shlédnout pět filmů během přehlídky českých filmů v kině Revue (400 Roncesvalles Ave.) Jedná se o filmy z poslední doby, které byly rovněž na velkém Finále, které se

uskutečnilo koncem dubna v Plzni. Nutno říci, že i plzeňské Finále poněkud zkrátilo svůj program. Proti minulosti vypadl jeden den a zkrátila se i promítací doba během dne, kdy poslední film začínal letos v 21:30. Výhodou Finále oproti ostatním festivalům je, že se vše odehrává prakticky na dvou místech ve čtyřech sálech Měšťanské besedy a v nedalekém DEPU 2015 (v Klempírně). Narozdíl od Varů se téměř na každý film dostanou lístky. Přesto se divák neubrání kolizi dvou filmů, takže jsme si to několikrát s Marií rozdělili s tím, že jeden druhého informoval, jestli ten film stál za to. Přehled následujících filmů je v pořadí, jak jsme je viděli.

8 hlav šílenství

Hned v úvodu festivalu jsme mohli vidět nekonvenční snímek Marty Novákové o ruské básnířce Anně Barkovové, která strávila dvacet let v ruském gulagu. Skutečností je, že literátka měla strmý vzestup a byla pokládána za jednu z největších nadějí ruské literatury. Brzy však začala kritizovat život bolševické nomenklatury a v roce 1927 ji noviny přestaly uveřejňovat její p

říspěvky. V letech 1935-1939 byla v lágru Karlag v Karaganském kraji. Během procesu požádala lidového komisaře Jagodu o trest smrti. Její žádosti nebylo vyhověno. V roce 1947 byla znovu zatčena k deseti letům vězení v táboře Inta, z kterého přišla díky Chruščevově amnestii v roce 1956. Z doby po propuštění pak pochází novela 8 hlav šílenství, podle které se jmenuje film, v kterém hlavní roli ztvárnila Aneta Langerová a další dvě novely Jak se dělá měsíc a Osvobození Gynguany. O rok později však byla znovu zatčena, když na poště byl zachycen její satirický příběh o vysokých sovětských funkcionářích. Trest jí byl později zmírněn na vyhnanství a v roce 1967 se mohla vrátit po přímluvě Alexandra Tvardovského a Konstantina Fedina do Moskvy, kde jí byl přidělen jeden pokoj a důchod 75 rublů. Film realisticky popisuje krutost doby, život v táboře. Trochu romanticky pak lesbickou lásku v lágru (film je na programu v Torontu v neděli 20. května od 16 hodin).

Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře

Přesně před 400 léty 23. května 1618 došlo na Pražském hradě k defenestraci, která vedla k třicetileté válce a ke konci svobody Českých zemí. V čele stavovského povstání stál hrabě Jindřich Matyáš Turn. Přestože byl luterán a měl bratrské školy, nikdy se pořádně nenaučil česky. Jako diplomat navštívil Istanbul, Sýrii, Egypt a Jeruzalém. Film je vlastně dialogem mezi ním a pozdějším císařem Ferdinandem II., který nechal popravit po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu sedmadvacet českých pánů. Turnovi spolu se zimním králem Fridrichem Falckým se podařilo utéct a snažil se do konce života bojovat proti Habsburkům. Zemřel v roce 1640 a je pochován v katedrále Panny Marie v estonském Tallinnu. Pokud se jedná o historický film, je to vždy ekonomicky velice náročný projekt, proto ze scénáře vypadly některé scény, které bychom očekávaly. Režie filmu se ujal Zdeněk Jiráský a na scénáři filmu spolupracoval historik Pavel Kosatík. Film bude mít premiéru na prvním programu České televize v neděli 13. května 2018 v 20:15.

Bába z ledu

V sobotu 19. května v 19 hodin budou mít diváci v Torontu možnost vidět film Bohdana Slámy Bába z ledu. Film z roku 2017 získal řadu ocenění. V hlavních rolích jsou Zuzana Kronerová a Pavel Nový. Do nudného života vdovy Hany se připlete otužilec Broňa, který žije v pojízdném starém autobusu s ochočenou slepicí. Tento vztah nemá podporu u rodin jejích dvou synů (Václav Neužil a Marek Daniel) a jejich manželek (Tatiana Vilhelmová a Petra Špalková). Jediný u koho Broňa nachází pochopení je vnuk Ivánek (Daniel Vízek).

Bohdan Sláma skutečně do Plzně dorazil a nám se s ním podařilo udělat improvizovaný rozhovor.

ABE: Jak dlouho trvalo natočení tohoto filmu?

BS: Scénář trval dva roky a dva roky trvalo natáčení, takže celkem asi čtyři roky. Jsem trochu zpomalený. Při tom jsem scénář psal, až se ze mne kouřilo. Hodně jsem se tím zabýval.

ABE: Někteří filmoví tvůrci jsou rychlí a pracují jako fotograf s digitální fotografií, vy tvoříte spíše jako malíř…

BS: To není dobrý příměr. Malíř je na to sám, ale já musím pracovat s kolektivem lidí a lidi kolem f

ilmu ovlivňují konečný výsledek. Podobnost vidím v procesu, v času, který je zde zakonzervovaný. Jistě jsou impulzivní snímky, které vzniknou za půl roku, ale to není můj případ. Já si musím nejprve vytvořit příběh a pak si musím najít cestu k těm postavám, aby byly živoucí, aby to nebyly moje modely. Takže s nimi trávím hodně času a prozkoumávám je v různých situacích.

ABE: Jde o pravdivost příběhu, odmítáte tedy při filmování různé filmové triky…

BS: Ve filmu se snažím, kromě fikce i setkat s lidmi, s místem a otužilecká komunita je spojená s tím, co dělají a my jsme se pokusili jejich prostředí nějakým způsobem zrekonstruovat. Jsem rád, když lidi hrají sami sebe. To pomůže příběhu.

ABE: Ve filmu jsou zajímavé dialogy. Jsou autentické? Funguje odposlechnutí dialogů a pak přepsání do scénáře?

BS: Přestože ve filmu vypadají dialogy přirozeně, jedná se ve skutečnosti o dlouhý proces. Jde o pilování každé repliky, smyslu věty. Nakonec při natáčení některé věty mizí, odpadají, mění se, ale teprve na place režisér vidí, jestli je to přirozené nebo ne. Je to věc sluchu. Dialogy musí mít správnou intonaci, která je zakódovaná ve scénáři. Jde o něco umělého, co musí vypadat přirozeně.

ABE: Musel se hodně měnit scénář?

BS: Spíš jsem musel zkracovat. Některé scény mně připadaly dlouhé, ale scénář jsem moc neměnil.

ABE: Dnešní divák je zdeformovaný klipy, zkratkou, rychle ztrácí pozornost, netrpí tím film?

BS: Nevím, nechci to posuzovat, aby dnes uspěl dvouhodinový film, musí to být silný příběh a vizuálně nabitý film nebo je pak nudný, ale i dnes jsou filmaři jako třeba Zviagincev, který dokáže zaujmout i dvě hodiny. Sorentino určitě také netrvá devadesát minut. Můj oblíbený režisér je dánský filmař Thomas Vinterberg a jeho film Komuna. Není nutné všechny filmy dnes krátit. Béla Tarr natočil Satanské tango a to má sedm a půl hodiny, ale to je z roku 1994.

ABE: Film má běžet tento měsíc v Torontu, promluví tento film k tamním divákům?

BS: Doufám, protože už se hrál různě po světě. Hrál se již v New Yorku. Při premiéře v Opavě jsem si otestoval, kde se lidi smějí a v New Yorku to bylo na stejných místech.

ABE: Byl smích také někde, kde by to režisér nečekal?

BS: Asi ano, ale to si nepamatuji. Pamatuji se, že vytříbené americké publikum reagovalo stejně jako to české. Všude jsou matky, které mají syny a ti zase s nimi orají. Jedná se o téma rodiny. Je to příběh, který by měl být sdělitelný všude. Takže doufám, že i v Torontu osloví diváky.

Hřebejkova trilogie Zahradnictví

Dvojice Jan Hřebejk – Petr Jarchovský přišla s trilogií Zahradnictví. První část Rodinný přítel se odehrává za války, druhá Dezertér v padesátých letech a třetí Nápadník je už z konce padesátých let.

Švéd v žigulíku

Kromě hraných filmů je na festivalu Finále i řada dokumentů. Jedním z nich a s nejbouřlivější diskusí byl režijní debut Petra Horkého. Tento film běžel i na torontském festivalu Hotdoc pod názvem The Russian Job. Švédský krizový manažér Bo Inge Andersson se snaží továrnu v Toljatti zachránit tím, že zavede západní metody práce. Je nutné ale propustit třicet tisíc zaměstnanců. Polostátní ruská firma trochu připomíná kanadskou firmu Bombardier, která se potýká s podobnými problémy. Pokud Bombardier propustí několik tisíc lidí, je to nepříjemné, ale není to tak tragické jako v Rusku, kde se z těchto lidí stávají bezdomovci. Nostalgie v Rusku je po závodních dovolených, rekreačních střediscích i dalších požitcích. Pro švédského manažéra je spíše důležité, aby fungovaly toalety, aby se nevyráběly zmetky, aby se zachovávala bezpečnost práce. Klasickou ukázkou byla kratochvíle, kdy zaměstnanci vysekali v ledu díru, ka

m se chodili koupat, ale nemohli tam pro množství sněhu dojít. Bo Andersson jim tedy dal starší frézu, která měla odstranit sníh. Rekreanti ji však vrátili s odůvodněním, že je čtyři roky stará a že chtějí novou.

Proč vznikl český film o švédském manažérovi v Rusku? Švéd má za manželku Češku a ve vedení český tým, který je ideálním mostem mezi západním a východním myšlením. Přestože se objevil nový vůz Lada a došlo k určitému zlepšení, po třech letech je švédský manažér nahrazen francouzským.

Nechte zpívat Mišíka

Vladimíra Mišíka jsme měli možnost dvakrát vidět v Torontu a je dnes legendou. Málo se ví, že je po něm pojmenována i planetka, která má v průměru 5 km a která oběhne Slunce za 3,4 roku. Zpěvák k tomu poznamenává: „Musím přiznat, že jsem se musel začít smát. Říkal jsem si, že když už nejsem hvězda popmusic, jsem aspoň planetka.“

Vladimír Mišík je synem amerického vojáka Johna Gaugana, o kterém byl přesvědčen, že padl v korejské válce. Teprve v roce 2017 se dověděl, že zemřel nedávno a že má devět sourozenců. Mišík začínal se skupinou Komety, kde se seznámil s Radimem Hladíkem, později natočil se skupinou Matadors geniální skladbu Malej zvon, co mám. Ve filmu je zachycen jeden z posledních rozhovorů obou hudebníků. Radim Hladík zemřel v prosinci 2016. Památným obdobím je, kdy spolu založili skupinu Special Blue Effect (všichni členové skupiny měli modrou knížku – neschopni vojenské služby). Mišík vzpomíná na dobu, kdy měl zakázáno zpívat a po Praze se objevovali nápisy Nechte zpívat Mišíka. Jeden z nápisů je dodnes na stanici metra v Holešovicích. Dobové dokumenty se střídají s Mišíkovým vyprávěním. Jedná se o dialogy se slepicí. Na dotaz, jestli slepice ve filmu je stejná jako cvičená slepice ve filmu Bába z Ledu, tvrdila Jitka Němcová, že byla první, kdo s tímto nápadem přišel. Skutečností je, že oba filmy vznikly ve stejném roce 2017 a tak musíme věřit, že fluidum slepice bylo nějak ve vzduchu.

Bílá nemoc

Skutečnou pochoutkou byl film Hugo Haase Bílá nemoc. Hru uvedlo před mnoha léty i torontské Nové divadlo s Ferdou Čulíkem. Kromě Hugo Haase zde hrají i Zdeněk Štěpánek, Václav Vydra st. a Rudolf Deyl st. Příběh dr. Galena, který zná lék proti nemoci, které se říká lidově bílá nemoc, zní dnes stejně aktuálně jako v roce 1937, kdy byl film natočen. Nejsme svědky něčeho podobného, kdy Donald Trump volá po jobech, po zbrojním průmyslu jako baron Krüg v Čapkově hře?

Hmyz

Na hru bratří Čapků Ze života hmyzu navazuje i nejnovější film Jana Švankmajera. Jedná se spíš o parodii, kdy ochotníci zkoušejí tuto divadelní hru. Režisérem je Cvrček. Vystupují zde i Larvička, Chrobák a Parazit. Nekonečné zkoušení jedné scény je stále komičtější a komičtější. Švankmajer vše točí ve svém ateliéru v Knovízi, poblíž Slaného. Genialita českého tvůrce je v tom, že používá tradiční kameru, vlastní ateliéry a jde svou vlastní cestou a je těžko zařaditelný, přesto se on sám hlásí k surrealismu. Z jeho starší tvorby stojí za zmínku krátký film Konec stalinismu v Čechách.

Tlumočník

Pro Jiřího Menzla se jedná o netypickou roli. Hraje vážného abstinenta, většinu filmu mluví německy. Jeho protihráčem je Peter Simonischek, který je ve filmu synem válečného zločince. Původně se jedná o pomstu. Nakonec se oba rozhodnou dopídit se pravdy o vlastní minulosti. Ve slovenském filmu Martina Šulíka hraje i Zuzana Mauréry, kterou jsme v Torontu viděli ve filmu Učitelka.

Kvarteto

Nesourodá čtveřice olomouckých hudebníků v čele se sucharem Robertem, jeho atraktivní, ale v životě tápající partnerkou Simonou, extrovertním svůdníkem Tomášem a samotářským historikem Funésem. Přibývá bizarních situací a tahů nočním městem, po nichž zdánlivě stabilní vztahy dostávají nečekané trhliny, Komedie Miroslava Krobota z roku 2017 o životě jedné kapely, společných dobrodružstvích a cestě za štěstím. (Přiznám se, že jsem tento jediný film nestačil a proto uvádím upoutávku z programu plzeňského Finále.) Kvarteto mohou diváci vidět v kině Revue v neděli 20. května od 19 hodin.

Po strništi bos

Film z doby Druhé světové války Jana Svěráka zakončí torontský festival v pondělí 21. května v 18:30. Podobně jako v Obecné škole se zde setkáme s malým hrdinou Edou Součkem. Venkov, kde chlapec trávil jenom prázdniny, se stává jeho domovem. Jeho rodina tam musela odejít během války. Musí hledat nové kamarády, ale jsou zde i zvláštní vztahy mezi příbuznými.

Milada

Aby se kruh uzavřel dostáváme se na začátek: Torontský festival bude zahájen v pátek 18. května v 19 hodin filmem

Milada, který byl natočen v angličtině pro společnost HBO. V hlavní roli je izraelská herečka Ayelet Zurer. Vadily mně některé historické nepřesnosti. Pochybuji, že by Milada Horáková stála pod oknem Jana Masaryka a diskutovala o tom, že to způsobili Rusové. Rovněž rozhovory v Londýně z třicátých let znějí dosti nevěrohodně. Také v té době pantografové tramvaje nejezdily po Praze. Asi bych očekával více z duchovního života Milady Horáková i to, že třeba nesměla mít smíchovského faráře Kučeru, který byl nahrazen farářem Vojtěchovským. Aňa Geislerová v roli Ludmily Brožové-Polednové přece jen není hřímající prokurátorkou a zřejmě by bylo lepší použít originální záznam z procesu. Každopádně se jedná o silný příběh, jehož atmosféru si pamatují jen nejstarší z nás.

Zlatého Ledňáčka si odvezl z Plzně hraný film Petera Bebjaka Čára. V kategorii dokumentárních filmů to byl snímek Nic jako dřív (režie Lukáš Kokeš a Klára Tasovská).

Aleš Březina, Plzeň, Praha, foto Finále, M. Gabánková

***

Návrat na hlavní stránku