Oťuknutá Ethiopie
2. pokračování
Ze zdvořilosti sním několik soust, dál už nemohu, příliš jiná chuť pro mne. Moji sousedi se trochu zklamaně na mne podívali, ukazuji -tak, tak - ale s ubíhajícími dny jsem si na ní zvykla, ale přiznávám, když jsem mohla, tak jsem si raději vzala něco jiného. Je to jedna z prvních otázek, „jak ti chutná injera?“, když se potkají turisté. Na řadu pak přišlo kari, ale po prvním soustu jsem hned volala o vodu. Etiopani si potrpí na pálivé pokrmy, jeden má na jazyku hned oheň a tak to bylo i s mým kari. Požárníci se tentokráte smáli, měli se mnou aspoň trochu legrace! Volám servírku, hledám opět v jídelním listě, mám stále hlad!! Šéf od hasičů mi doporučil sekaný špenát smíchaný se suchým tvarohem a máslem. Zajímavá kombinace, dobrá, vyzkouším, ale ne s plackou, ale s toustovým chlebem a požádala jsem též o vidličku. Po půl hodině čekání, byla jsem už pořádně vyhládlá, mi dívka přinesla talíř s kopečkem zelené hmoty a vedle dva toasty. Co se týče vizuálního dojmu, tak na tom by měli zapracovat, anebo jít do Thajska na vyučení, ale i tak s odvahou se do špenátu pouštím a opět mě zvědavě sledují dva páry očí…
Palec nahoru, najedla jsem se s chutí a hned jsme si k tomu přiťukli. Sekaný špenát se tak stal mým častým pokrmem, i jeho název – gomen – jsem si zapamatovala. Za to medové víno – tej – hned po prvním loku mě moc chutnalo. Přiměřeně silné i sladké, vskutku medové. Popíjeli jsme a srdečně i otevřeně se bavili, oba mluvili velmi dobrou angličtinou. Vyzdvihla jsem nízkou kriminalitu v jejich zemi, povinnou školní docházku, mluvili jsme, ale jsme bohužel, o stále vysoké nezaměstnanosti hlavně mladých mužů, ale hrdě mi říkali, že na dobré časy se už blýská. Etiopské císařství, známé též jako Habeš, byl africký stát rozkládající se na území dnešní Etiopie a Eritreje. Existoval přibližně od roku 1137. Císařství, jako etiopské státní zřízení se udrželo až do roku 1974, kdy byla vojenským pučem monarchie svržena a poslední vládnoucí císař, Haile Selassie, uvržen do domácího vězení, kde za pár měsíců na to umírá. Probírali jsme i krušné období Červeného teroru následujícího po puči, kdy byla nastolena vláda marxistického Derg režimu, v čele s plukovníkem Mengistu. Následovaly popravy tisíců obyvatel, udeřil hladomor. Až v roce 1991 Etiopská revoluční strana lidu se zmocnila Addis a plukovník Mengistu prchá ze země.
V současné době je Etiopie federálním demokratickým státem, i když v praxi je řízena jen jednou politickou stranou. Opoziční strany tvrdí, že nemají šanci výzvy. Zdůraznila jsem, že jako národ právem mohou být velmi hrdi, že si svoji samostatnost dovedli uchovat a nikdy ji neztratili, zvláště když 80. léta 19. století byla ve znamení rvačky o Afriku. Italové se už tehdy snažili připojit Etiopii ke svým koloniím, ale italské sbory v roce 1896 utrpěly těžkou porážku a vítězství Etiopanů vzbudilo tenkráte pozornost celého světa. Velmi zdvořile mi poděkovali, že se zajímám jednak o jejich historii, ale i o jejich současný život v zemi. Bylo vidět, že je moje slova potěšila. Čekala jsem na kávu a moji požárníci se mnou. Dala jsem jim půlku své karafy s vínem, sice lahodné popíjení, ale nechtěla jsem riskovat, že se opět ztratím a s policejním doprovodem přijdu opětně do hotelu, haha, ale ráda jsem tento královský mok ochutnala.
Etiopie si opodstatněně uplatňuje nárok být domovskou zemí výběrové kávy, zemí jejího zrodu, tady rostly a byly objeveny divoké keříčky s červenými bobulemi - kávy, zvané Arabica. Traduje se, že někdy mezi 5. až 10. stoletím, v etiopském království Kafa jednou jeden pastevec, jménem Kaidi, zpozoroval, že když ovce okusují určitý keř, stávají se vzrušené a jako by do nich život vjel. I on sám pak bobule ochutnal a dostavil se stejný účinek. Zmínil se o svém poznatku v místním klášteře, ale pastýř byl napomenut, že se určitě jedná o ďábelské ovoce a veškerý porost byl zapálen. Tím se ale najednou provonělo celé okolí a aromatická vůně kávy si podmanila i původní odpůrce. Brzy nato mniši začali bobule sušit a posílat je do dalších klášterů široko daleko, kde kněží vysušená zrnka opět zvlhčovali namáčením do vody, jedli je, vodu z nich pili a tím se udržovali vzhůru při nočním modlení. Mezitím Arabové začali zrna kávy vyvážet a v 15. století Turci uvařili z upražených zrn kávu takovou, na kterou jsme zvyklí a pijeme i dnes. Z Turecka se káva přes Itálii rozšířila po celé Evropě, Indonésii a dále i do severní a jižní Ameriky. V dnešní době je největším zemědělským exportem dvanácti zemí, včetně Etiopie, stala se živobytím pro více než sto milionů lidí, kteří jsou na její produkci závislí a je po ropě druhou světově nejcennější komoditou.
Největší oblastí pěstování keříčků kávy je na jihozápadě Etiopie, kde ve středu Kafa Biosphere Reserve, v kopcovitém terénu roste až na pět tisíc jejích různých druhů. Najdeme zde i první etiopské muzeum – vše o kávě - je to ale i oblast, kde žije až na tři sta druhů savců - hyen, hrochů a dalších. Občas prý africké divoké kočky vykukují z lesa ven a přišli by si zde na své i pozorovatelé ptactva. Též dobrá area pro turistiku. Káva v Etiopii je všudypřítomná, když máte na ní chuť, vždy nějaký kávo-bar najdete, ale s kolísavou kvalitou. Nejstarší a nejznámější v Addis je bar Tomoca, kam si určitě každý návštěvník cestu najde. Byl otevřen v roce 1953 a káva se zde stále praží, mele i vaří a její vůně je cítit na dva bloky kolem. Menší prostor, barové stolečky, žádné židličky, několik druhů kávových zrn je ve skleněných velkých nádobách, mlýnky a presy na kávu. Neschází ani, sice již staré, ale stále naleštěné mosazné váhy a regály plné barevných a vkusných půlkilových balíčků s kávou Arabica ke koupi.
Jak jsem se zmínila již dříve, Etiopie nikdy nebyla kolonizována, vždy si udržela svoji samostatnost, ale byla něco málo přes pět let okupována Italy, 1935-1941. Sousední státy – Somálie a Eritrea – byly v té době italskými koloniemi a Mussolini, podporován Hitlerem, si k nim chtěl přidat i Etiopii, vklíněnou mezi ně. Tentokráte se mu to na čas podařilo a císař Haile Selassie byl sesazen a odešel do exilu. Pro její strategicky výhodnou geografickou polohou a její nejvýchodnější výběžek afrického kontinentu Italové začali vysoce investovat do ekonomie nově získaného teritoria a italští řemeslníci naplňovali města. Zcela určitě však nepočítali a nevěřili v duchem posílený silný národní odboj i s jedním, sice nepodařeným, atentátem v roce 1937 na italského místokrále. Odveta byla brutální, následovalo třídenní střílení, rabování, popravování tisíců civilistů. Odpor vůči okupantům však vzrůstal a v roce 1941 se etiopským vlastencům podařilo, za pomoci Angličanů a Britského společenství národů, se z italské okupace osvobodit. Zprvu to vypadalo, že na místo Italů, teď budou okupanty Angličané, ale domluvou Etiopie opětně nabyla svoji samostatnost a císař se vrátil zpátky do země. Krátká přítomnost Italů zanechala silný vliv i na přípravu kávy, takže dnes můžete dostat silné preso a samozřejmě i kapučíno. V Addis jsou ještě i jiné kávo-bary, moderní, stylové, ale nemají a ani nemohou mít onen patinový nádech a atmosféru minulosti. Cesta i do Tomoca vedla prachem, ale vůni čerstvě pražené kávy ještě teď cítím…
Její ceremoniální příprava je znakem etiopské pohostinnosti a samotné pozvání k obřadu symbolem přátelství a vážnosti, není však pro ty, kteří pospíchají, anebo kdo chce kávu hned teď. Čerstvě pohozená tráva přináší sebou vůni přírody, opodál voní kadidlo…. Za akt slušnosti se považuje od okolo sedících silně vtahovat do sebe jeho vůni a vyjádřit potěšení z příjemného aróma. Žena, sedící na malé stoličce, nejdříve zrnka kávy na pánvi na malém ohništi upraží, v moždíři roztluče, žádný elektrický mlýnek!, a potom kávu v konvici na ohništi uvaří. Ach, ta vůně! Popíjí se z malých porcelánových kalíšků s minimálně třemi mini lžičkami cukru. To bylo pro mne zprvu těžké, já piji kávu zásadně černou, bez cukru i mléka, zkusila jsem to i tady, ale nebylo to ono. Na cukr jsem si rychle zvykla a každý doušek jsem si pak plně vychutnávala. Tradičně se mají vypít tři kalíšky, při čemž ten poslední je podložen požehnáním. Častou součástí ceremoniálu je i popcorn kolující kolem. Cestováním po Etiopii jsem byla svědkem a účastníkem několika kávových obřadů a vždy jsem měla pocit mystického oparu a až éterické důležitosti patřící k její přípravě.
Pokračování příště.
Naďa Humlová - duben 2018
***
