Podmínky poltických vězňů v období pozdního socialismu
Seminář k 30. výročí smrti Pavla Wonky
Fešácké kriminály: Pankrác, Libkovice a Bory
Srovnávací úvaha - Aleš Březina
V sedmdesátých letech došlo k dialogu mezi ruským disidentem Andrejem Siňavským, známým pod pseudonymem Abram Terz, a německým spisovatelem Güntrem Graßem. Levicový autor vyčítal ruskému spisovateli, že publikuje v pravicovém tisku. Siňavskij se zase bránil, že by klidně uveřejnil své články i v Pravdě, kdyby komunistický deník jeho články otiskl. Dva rozličné pohledy na svět a přesto je to výstižné vzhledem k životní zkušenosti obou intelektuálů s rozdílným kulturním zázemím. Jeden nemůže publikovat vůbec, druhý má strach, aby publikační činnost nebyla zneužita k nástupu jiné totality.
Jelikož žiji v Kanadě, velice často jsem svědkem při non-verbální komunikaci nedorozumění. Můj známý, který žije již od mládí v Kanadě tvrdí, že Češi jsou nevychovaní, protože nevědí, že mají chodit po vnější straně ulice, aby partnerku ochránili před případným střetem s autem (tento zvyk pochází z třicátých let). Upozornil jsem ho, že žena v Čechách chodí vždy vpravo. Opět kulturní problém, kdy jedna strana nerozumí druhé.
Velice často můžeme slyšet větu, že právě Havel měl ten fešácký kriminál. Podívejme se na tuto skutečnost z jiného úhlu. V Torontu jsem byl členem klubu K-231, kde byla řada politických vězňů z padesátých let. Byl jsem rád, že jsem do tohoto společenství patřil. Občas mně připadaly až komické jejich schůzky, kdy vzpomínaly na období v Jáchymově. Jejich výroky byly plné jinotajů, v žertu posílali jeden druhého na díru. Při těchto setkáních nebyla cítit zahořklost, ale spíše jakási hrdost, že toto období zvládli. Potkal jsem však i jinou skupinu, která naopak byla zatrpklá, zahořklá a která mi dala najevo, že jsem toho odseděl příliš málo, abych se s nimi mohl vůbec bavit.
Pankrác 1977
Ten, komu hrozí vězení, má určité představy, jak to za katrem vypadá. 18. dubna 1977 jsem tedy začal i já tuto Odysseu. Jako každý vězeň, který se ocitl ve vazbě, jsem při příchodu do cely nejprve pohlédl do rohu vězení a ujistil se, že je tam záchodová mísa. Před uvězněním se mi dostal do rukou slovník, který byl zřejmě určen bachařům, kde byly výrazy většinou pocházející ze světského jazyka. Pamatuji se, že první slovo bylo alguška. Člověk si okamžitě představí vězně, jak se mazlí s malou červenou krabičkou, na které je napsáno algena. Následoval česko-kriminálnický slovník frazeologický s vysvětlivkami: Výraz To odsedím holou prdelí na žiletkách to bylo přeloženo jako Trest je příliš nízký, nic si z toho nedělám. Další výraz: Tomu hoří ještě vajgl na bráně. Překlad: Není zde dlouho a když jsem slyšel, že jeden z vězňů použil právě první větu, bylo mi jasné, kde jsem.
Na cele nás bylo asi dvanáct. Naivně jsem si myslel, že jim nesu něco nového z venku, poselství naděje, poselství že se něco pro ně děje, že přichází svoboda, se to konečně po Chartě 77 něco hýbá. K mému překvapení se jednalo většinou o vojáky z povolání nebo o příslušníky VB či StB, což nemohu dodnes posoudit, protože většina z nich svoji minulost tajila.
Občas zde byli i řadoví vojáci, kteří měli třeba černou jízdu nebo zmlátili politruka, či ukradli auto nebo tam byl jeden Maďar Ludovít Mučka, který seděl v kriminále od patnácti let, ale měl velmi podobný paragraf jako já, byl dezertérem. Velice často zdůrazňoval, že odsloužil v ČSLA plných 21 dnů.
Jeho příběhy byly svým způsobem zajímavé a nakonec, ačkoliv se o politiku nezajímal, jsme nalezli k sobě určitý vztah. Byla to postava jako Randy P. McMurphy z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Nastalo období izolace. Jediným zdrojem zpráv z venku bylo Rudé právo, které kolovalo z ruky do ruky. Vězňové sledovali pseudo-příběhy jako boj paní Žludkyňové o své děti v Americe. Vážně to probírali a protože byli národnostně naladěni jako při hokeji, odsuzovali krutou americkou justici.
V této situaci se těžko získávala kreditibilita – důvěra. Jelikož to, co jsem tvrdil nebylo v souladu s tím, co publikovalo Rudé právo, najednou jsem byl označován za lháře, blafouna, mluvku. To se týkalo i tak nepolitických otázek jako fotbalových pravidel. Například, proč neplatí vlastní branka z trestného kopu. Snažil jsem se vysvětlit, že trestný kop je výhodou, zatímco nemůže okamžitě následovat nevýhoda. Mezi vězni byl jeden zedník, který zrovna neoplýval inteligencí, ale zato agresivitou, ten argumentoval, že takovou branku vstřelil a bylo vymalováno. Jasný argument: Ty tvrdíš, že jsme všichni blbí a že jen ty jsi chytrý. Neuváženě jsem odsekl: „Přesně tak!“ A už zde byl konflikt. Po čase se mi podařilo propašovat dopis do redakce Československého sportu. Odkud přišlo vysvětlení. A jak to přijala cela: Vynadala slaboduchému Štefanovi? „Jak to, že Štefane, neznáš pravidla, když hraješ fotbal?“ Tím celá záležitost skončila, ale přece jen jsem již neměl pověst věčného blafouna, který věší bulíky na nos. Asi nejhorší byl okamžik, kdy přišlo Rudé právo s pokáním Václava Havla. Spoluvězňové mávali novinami: „Tak tady to máme. Pan Havel…, když mu začne téct do bot…!“ V této situaci člověk začíná pochybovat sám o sobě. Na štěstí mne čas od času navštěvoval můj advokát doktor Otakar Motejl, který v tomto procesu hájil Jiřího Lederera a ten vysvětlil, že Havlovo prohlášení nebylo tak zlé, že Rudé právo vyhodilo určité pasáže, v čemž byla Havlova naivita, které si byl později vědom.
Přesto člověk nebyl zcela odříznut od vnějšího světa jako tomu bylo například v Rusku, když jsem v osmdesátých letech dělal pro Hlas Ameriky rozhovor s ruskou básnířkou Irinou Ratušínskou, která byla bez jakýchkoliv informací a podle obrazu v soudní síni, kdy na zdi nevisel již Andropov, ale někdo jiný, usoudila, že Andropov umřel. Tehdy to prý v cele velice oslavovaly. Když jsem přišel od soudu, bylo vyjádření většiny, že jsem dostal málo. Musím zde vyzvednout osobnost svého advokáta Otakar Motejla, pozdějšího ministra spravedlnosti, který mne nejen navštěvoval, vždy přinesl dvoje cigarety: partyzánky pro sebe a pro mne ameriky a dokázal vždy položit jasnou otázku: „Tak, co pane Březina, chcete vyjít s nejnižším trestem nebo z toho uděláme show?“ Jednou jsem si mu postěžoval, že je to poněkud dlouhé a on vzplanul spravedlivým hněvem: „Jestli je to pro vás dlouhý, tak vám dám hned tady přes hubu. Vy se musíte připravit, že budete sedět roky a ne fňukat po pár týdnech!“ Druhý den po soudu se zastavil a řekl: „Vaše řeč byla příliš intelektuální pro porotu, ale jinak byla dobře přijata. Bohužel ji už nemám, někdo mi ji v tramvaji ukradl ze zavřené aktovky a už to večer bylo v zahraničním rozhlase. Víte lidi jsou kurvy!“
Pokud se tedy srovná vazba na Pankráci v době normalizace s padesátými roky, pak se skutečně nejednalo o přímé fyzické násilí, ale o jakýsi psychologický nátlak, který vzrůstal s dobou pobytu v zařízení. Jakýmsi zpestřením mohla být četba, kdy byly k dispozici třeba Palackého dějiny nebo i knihy od Dominika Tatarky, který byl v té době v běžných knihovnách na indexu.
Libkovice
Tábor Libkovice není tak známý v mapě československého gulagu. Ve vševědoucí wikipedii nalezneme tuto poznámku: Během 1. republiky zde vznikla cihelna, sklárna a továrna na keramické zboží. Během druhé světové války byl v Libkovicích zřízen zajatecký tábor. Po válce tento tábor sloužil jako sběrný pro osoby určené k odsunu. Byli zde zadržováni rovněž němečtí cisterciáčtí mniši z blízkého Oseka (včetně opata Eberharda Harzera), kteří byli určeni k odsunu ač během celé války se nijak neprovinili. Do roku 1989 byla v Libkovicích věznice.
Tato věznice určená pro mladistvé byla pod dohledem Červeného kříže a pokud vím byli v této věznici i Čarli Soukup a Václav Benda. Z pohledu z venku se jednalo skutečně o fešácký kriminál. Ve skutečnosti bylo psychologicky nejnáročnější.
Na stravu dohlížel Červený kříž, ale co bylo nejdůležitější, seděli zde kuchaři a číšníci z nejlepších hotelů, většinou za § 132, což byla rozkrádačka. Jedlo se v jídelně s příbory, pokud po čase mladiství nerozkradli nože. Na povel se uchopila lžíce a pak se v neuvěřitelném tempu muselo sníst horké jídlo. Na povel se musel odložit příbor a odejít do práce. Byli vězňové, kterým tento způsob stravy vyhovoval. Jakýsi Voves tam za deset měsíců přibral dvanáct kilogramů.
Nejen pro mladistvé zde existoval již předvojenský výcvik. Hodiny a hodiny pochodování, aby byli dobře připravení na vojnu. Jako ve všech věznicích zde existovaly povinné Televizní noviny, které se končily v 19:25, aby vězňové náhodou neviděli i kousek sportovního zpravodajství. Na Televizní noviny se chodilo v pyžamu, takže to někdy vypadalo jako v románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Opět zde bylo značné množství vojáků z povolání, většinou nešťastníků. Radioamatér Pavel Palider. Pamatuji se, že v této kategorii byl mezi nejlepšími, jenže potřeboval ještě silnější stanici a k tomu výkonnější vysílačku, kterou byl schopen sestavit. Jenže součástky byly drahé a tak si vypůjčil z eráru 18 000 Kčs. Prasklo to. Dostal něco okolo tří let. Pochopitelně, že se chtěl co nejdříve dostat z basy. Cítil se velmi ukřivděn a když v Televizních novinách se objevil rozsudek nad Havlem, Ornestem a dalšími, nechal se slyšet. „Jedná se o směšně malé tresty, já byl odsouzen za nějakých 18 000, ale jakou společenskou škodu udělali tito lidé…“ Major Zákora se zase politickým diskusím vyhýbal, jak se mi svěřil jeho zločin spočíval v tom, že měl rozbité auto a dal ho do servisu v Mladé Boleslavi, kde také sloužil. Oprava stála 12 000 Kčs. Aby nemusel jet do Prahy a mohl si auto vyzvednout, zeptal se svého nadřízeného, jestli si může peníze půjčit z pokladny. Ten mu poradil, že ano, ale ať tam dá papírek, že si je vypůjčil, což v pátek večer učinil. V pondělí ráno tam již byla kriminálka a nasadila mu želízka. Ten se jakékoliv politické diskusi vyhýbal. Jen jednou, když byl ministerský předseda Štrougal ve Vídni se rozčílil, že nikdo nemá právo do naší politiky mluvit. Asi nejzajímavější byl major Vlk. Toho zavřeli kvůli tomu, že u něj nalezli dynamit. Prý chtěl vyhloubit na chatě studnu. Hrdě se hlásil k Masarykovi. Rovněž mne chtěl naučit, jak správně pochodovat.
Jedním z nejďábelštějších triků byli tzv. hlavičky. Vybraní vězňové místo pochodování mohli dělat malé sošky Lenina, Stalina, Gottwalda a Gorkého (nevím, jak ten se ocitl ve skupině těchto lotrů). Občas prý dostali vězňové dokonce i kafe. Tato výroba zlatých bůžků, probíhala v pohodě a co bylo nejdůležitější – půlka (podmínečné propuštění) byla jistá. Jednou za mnou přišel jakýsi Cmero, snad právník: „Podívej my jsme tam dobrá parta a nemáme mezi sebou žádného bonzáka, my jsme se rozhodli, že bys mezi nás dobře zapadl…“ Začal jsem se potit a přemýšlel jsem, jak se mu vymluvit. Nakonec jsem mu řekl, že se to neslučuje s mým náboženským přesvědčením. Byl zklamán, ale zřejmě i vychovatelé nad ním.
Kuriozitou bylo přerušení trestu. Pro vzorné vězně se pořádal i nedělní výlet do koncentračního tábora Terezín. Snad, aby si vězňové uvědomili, jak se mají dobře.
Ne, vždy však bylo v silách jedince odolat nástrahám a dodnes nevím, co byla rafinovanost systému a co ne. Jednou si mě nechal zavolat podporučík (doufám, že se nepletu v jeho hodnosti) Křenek: „Já jsem tady od toho, abych hájil práva vězňů, přijďte za mnou a uděláme si Ravenův test inteligence.“ Pan Křenek měl rád Felliniho, dobře jsme si popovídali o filmu. Dokonce prý napsal snad nějakou televizní hru. Teprve později jsem si uvědomil, že Křenek byl možná slušný člověk, ale kam ty výsledky testu šly a kolik se z toho o mně dověděli to zůstává dodnes pro mne otázkou.
Jindy zase za mnou přišel sňatkový podvodník Martínek a řekl: „Mám něco pro Tebe!“ a přinesl mi Janovo evangelium tištěné na jemném cigaretovém papíru. Za pár dnů byl filcung. Evangelium se mi podařilo zachránit v obalu knihy. Byla to pomoc nebo provokace? Každopádně to bylo jedno z mála období, kdy jsem se věnoval pravidelně čtení z bible, přesněji Janova evangelia.
Jindy mi světský Růžička, sedící za pohlavní zneužití (cítil se nevinný, protože ta čtrnáctka prý vypadala na osmnáct) načmáral bílou křídou na vězeňskou uniformu kříž. Nešlo to smazat. Velitel tábora, který se do té doby choval ke mně docela slušně, nepříčetně řval, že provádím náboženskou propagandu. Na Štědrý den pár vybraných vězňů šlo na dechovou zkoušku, jestli neměli alkohol. Pochopitelně jsem byl mezi nimi.
Další úlitbou režimu bylo, že v Libkovicích za kus žvance se bachař musel na rozdíl od ostatních věznic oslovovat „soudruh“, zatímco v jiných kriminálech platilo oslovení „pane“. I v Libkovicích byly pozitivní věci. Podařilo se mi odsloužit vánoční bohoslužby a poznal jsem i lidského bachaře podporučíka Ivana Ruče. Nejenže nosil plnovous, což byla bílá vrána mezi bachaři, jezdil Formuli Eastern, ale třeba dával pozor, když vězeň myl schody, aby je nezašlapal. Dokonce se mě i několikrát zastal, proti ostatním bachařům, když spustili své úvahy o náboženském tmářství.
Pokud mám hodnotit toto období, bylo nejnebezpečnější a nejzáludnější. Člověk žil v absolutní izolaci. Zprávy z venku nebyly téměř žádné. Jenou mi jeden civilní zaměstnanec řekl, že o mně vysílala Svobodná Evropa. Ještě jeden zajímavý příběh z tohoto období: Brigadýr Jantula, který byl ze začátku ke mně velmi nedůvěřivý a nepřátelský se vrátil jednou po víkendu z opušťáku (přerušení trestu) jako vyměněný. Vzkázal mi, abych v době svačiny přišel za ním. Nikdy to nebylo milé setkání. Tak jsem tedy o přestávce za ním, celkem s nechutí, zaskočil. „Mám tě pozdravovat od Pavla!“ Nevěděl jsem, co tím myslí. „No přece od Pavla Landovského!“ Nevím, jak k tomu došlo, ale během víkendu se někde setkal s Lanďákem a ten, když se dověděl, že je v Libkovicích, vzal svého Saaba a odvezl ho zpátky do věznice s tím, ať mne pozdravuje. Od té doby nade mnou brigadýr držel ochranou ruku. Když jsem to připomněl Landovskému po revoluci, už si na to nepamatoval, ale mně to tehdy hodně pomohlo.
Co se týká pracovního zařazení dělal jsem elektrikáře a energetika. Předstírat, že pracuji bylo to nejhorší. Čas se neuvěřitelně vlekl. Den byl věčností. Prakticky nebylo ani s kým hovořit. Bylo pár výjimek. Jednou z nich byl Slávek Habich, který měl na svém stolku velký nápis křídou Plastic People of the Universe. Seděl za nevinnou výtržnost při odvodu branců. Nikdy se již z vězení nevzpamatoval a až do roku 1989 většinou seděl. Po roce 1989 mě napsal. Myslel jsem, že budu do konce života sedět, ale teď nevím, co se životem. Za krátko na to spáchal sebevraždu. Podle mne to byla jedna z posledních obětí komunismu.
Bory
Hned po Novém roce a po neúspěšné zkoušce na alkohol, mne jednoho dne oznámili, abych se připravil na eskortu. Eskorty byly dvojího typu. Jedna, že se jelo k soudu nebo k nějakému řízení a vězeň se vracel na svou základnu. Druhá, že je přemístěn do jiné věznice. Původně sice byla předstírána první verze, ale když jsem dostal s sebou i osobní věci, tak jsem začal tvrdit, že se jedná o druhou verzi. Znamenalo to začínat znovu od začátku. Peníze, které jsem vydělal prošly měnovou reformou. To jest, že mně byly odebrány a dostal jsem je až při výstupu z vězení. Nikdo z rodiny pochopitelně nebyl informován o mém přeložení. Když jsem po kriminále jel jednou stopem, řidič, který mne vzal, měl puštěnou rozhlasovou stanici Hvězda. A tam byl komentář o tom, že v Americe někoho přeložili z jednoho vězení do druhého a neoznámili to jeho rodině. Poznamenal jsem. „U nás to snad oznamují?“ Pán mne poučil, jak u nás to rodině do tří dnů sdělí. Bylo mu vše jasné.
Během eskorty jsme nocovali v Litoměřicích a já zjistil, že mezi mými osobními věcmi bylo i několik stovek dopisů z celého světa. Byla to akce Amnesty International. Pečlivě jsem si je přečetl.
Po příjezdu na Bory jsem byl zařazen na pověstné šatony. Místnosti, kde se vězňové zaučovali se říkalo předpeklí. Na zaučení byl týden. Měl jsem sedět u plynového hořáku a tmelit nebo přetmelovat, což nebyla fyzicky tak náročná práce jako práce točiče. Tmelení spočívalo v tom, že vězeň přilepil na hroty jakéhosi otáčecího hřebene plynovým hořákem korálky. Pokud byl dostatečně zručný, mohl to zvládnout poměrně rychle. Zatím točič klikou otáčel osmihranem v brusce nebo v leštičce. Vybojoval jsem si práci točiče a při této práci jsem zůstal. Znamenalo to, že jsem po zbytek trestu točil klikou v absolutní vlhkosti. V zimě se šlo do vymrzlé haly. V létě skrz sklo pražilo slunce. Omihodinové normy se někdy nedaly splnit za dvanáct hodin. Brusky se chladily vodou z odpadu, která tekla na vězně. Po práci bylo možné si rychle umýt pouze ruce. Přestože vězeň odváděl práci za několik tisíc korun denně, v tehdejší měně měl nárok na sprchu jednou za týden. Pokud musel nadělávat, přišel i o toto koupání. Můj první kázeňský trest byl za to, že jsem se myl na umývárně, což spočívalo v tom, že se vězeň svlékl do naha, namydlil se, a lil na sebe ešusem studenou vodu, což bylo přísně zakázáno.
Většina vězňů, včetně mne, trpěla kožními chorobami, jedinou mastí, která léčila svědění byla zubní pasta, kterou se mazali na noc. Pracovalo se šest dnů v týdnu. Pouze noční šichta ze soboty na neděli se nekonala. V listopadu roku 1978 přišel nenasytný národní podnik PRECIOSA s tím, že se bude pracovat i v noci ze soboty na neděli. Kdosi objevil v Zákoníku práce, že pracující musí mít mezi dvěma týdny nejméně 32 hodin volna. Jelikož se končilo v neděli ráno a znovu se začalo pracovat v pondělí ráno, bylo to pouhých 24 hodin. Při první nedělní noční šichtě šest vězňů odmítlo na horním patře nastoupit do práce. Okamžitě přišlo bouchací komando a následoval tvrdý postih.
O týden později totéž následovalo na druhém patře. Když došlo na naše patro, byla na začátku týdne velice bojovná nálada. Všichni vězni se rozhodli, že nepůjdou do práce. Sám jsem si nebyl jistý. Ve středu již morálka nebyla tak bojovná ve čtvrtek a v pátek již bylo jen pár rebelů a v sobotu se vězňové seřadili a poslušně nastoupili do práce.
Jako jediný jsem odmítl, když to viděl Antonín Dobner, připojil se ke mně. Očekávali jsme bouchací komando, ale to tu noc nepřišlo. Bory byly zpacifikované. Kapitán Berkovec si mne ale vychutnal. Počkal do 27. listopadu 1978 a pak mne nechal sfárat do díry na třicet dnů. Znamenalo to, že jsem strávil vánoce, na které se vězňové těší, na uzavřeném oddělení. Když jsem si na nedodržování Zákoníku práce stěžoval dozorovému prokurátorovi Volkovi, vyřídil moji stížnost jako neopodstatněnou, ale nakonec se přece jen podařilo vybojovat to, že po nedělní noční šichtě následovala až pondělní odpolední, takže bylo skutečně 32 hodin volna.
Když jsem přišel na Bory a byl jsem v tzv. přijímáku, naprosto bez prostředků, najednou mně někdo podal ze spodní postele zapálenou cigaretu, jako projev solidarity. Později jsem se dověděl, že se jmenuje František Pitor. Odbojář z války, vězeň z padesátých let, signatář Charty 77. Ten mě později poučil, že žádat o podmínečné propuštění je vlastně přiznání viny. Znamenalo to neuvěřitelné osvobození nejen vnitřně, ale i v tom, že StB o mne přestala mít zájem a já jsem přestal mít zájem o kázeňské odměny.
Hned po příchodu jsem se seznámil s dvojicí Macháček – Laštůvka. Aleš Macháček dostal tři a půl roku, zatímco Laštůvkovi to o rok snížili. Častokrát okolo mne je legenda, že jsem propašoval tranzistorové rádio na Bory. Není to pravda. Tranzistorové rádio propašoval na Bory Aleš Macháček a dokonce dvakrát. Poprvé při návštěvě, po druhé již na zakázku. Rádio v mýdlové krabičce a se sluchátkem do ucha zhotovil inženýr Panenka, který před tím odešel z Borů. Měl jet do Ameriky, ale někdo před odjezdem ho udal, že na obraz Husáka z druhé strany nakreslil při závodním mejdanu na rozloučenou panáčka, jak kouká přes zeď. Pavel Panenka si občas postesknul: „Zajímalo by mne, kdo tam jel místo mne?“
Přes nelidské pracovní podmínky, jednalo se na Borech skutečně o fešácký kriminál. Denně se probírala politická situace. Jednou za měsíc byl přísun zpráv z venku, protože jsme byli rozdělení do tří skupin a návštěvy byly jednou za měsíc, prakticky nekontrolované. Po získání tranzistorového rádia každý večer někdo z nás poslouchal Hlas Ameriky.
Někdy to bylo skutečně kuriózní situace. Když přišel přístroj inženýra Panenky, dostal jsem za úkol rádio prozkoušet. Zalezl jsem do místnosti, kde se skladovaly kýbly a smetáky, naladil jsem BBC. Zatím, však nastal venku cirkus a bachaři nařídili zavřít cely. S nasazením života jsem očekával, co je nového a z českého vysílání BBC se ozval napínavý komentář o ekonomické situaci v Albánii. Po vyslechnutí této pro mne zajímavé informace, jsem se musel dostat zpátky na celu. Opatrně jsem otevřel dveře a sledoval prázdnou chodbu, kterou kontroloval chodbař Rom Pešta. Přišel jsem jako duch k němu a říkám. „Pane Pešto, mohl byste mi otevřít dveře!“ Pešta se stačil v šoku pouze zeptat: „Kde jste se tu vzal pane Březino?“ S vážnou tváří jsem mu odpověděl. „Víte, pane Pešta, já dokážu procházet skrz zeď!“ Šokovaný Pešta, který to dotáhl na vojně až na četaře, mně otevřel dveře a já mohl sdělit informace o Albánii svým spoluvězňům.
Jindy přišel Zdenda Skočdopole: „Viděli jste to. Dávali Davis Cup a v Římě měl někdo transparent: Svobodu politickým vězňům, ale nevím jestli jsem to dobře viděl. V pondělí však přišli noviny s velkým titulkem: Provokace v Římě. Zdenda viděl dobře.
O tom, že na Borech bylo asi velmi málo bonzáků, svědčí i skutečnost, že Karel Dostál se tam dokázal několik dnů pohybovat zfetovaný a vždycky to za něj někdo u mašiny odmakal, než se dostal na Vánoce roku 1978 na díru. Skutečnost, že ho nikdo nenabonzoval, je dostatečně výmluvná.
Karel jednou nebyl na rozcvičce. Když ho bachař načapal, tak tvrdil, že byl a argumentoval: „Běžte se zeptat Aleše Březiny, ten nikdy nelže a ten Vám to dosvědčí!“ Docela jsem se při tom zapotil. Později, když jsem nad tím přemýšlel, asi bych odpověděl, že to není moje práce hlídat, kdo byl na rozcvičce…“ Naštěstí tentokrát měl stejný názor i bachař Matyaska řečený Brejlička.
Jednou ze záhad je hladovka Petra Cibulky. Petr Cibulka byl na jiném oddělení než já a měl pocit, že je terorizován. Jestliže jsme třeba s Alešem Macháčkem chtěli spát při otevřeném okně, on byl terorizován tím, že ho nutili spát při otevřeném okně. Jeho požadavky se nám zdály naprosto nesmyslné. Jeho motivace byla zřejmě jiná, než jakou uváděl při vyhlášení hladovky. Skutečností bylo, že snad překonal československý rekord a že hladovku vydržel přes čtyřicet dnů.
S Alešem Macháčkem jsme se tehdy dohodli, že by bylo naprosto nesmyslné, abychom oba vyhlásili hladovku. Navíc Macháček již měl s hladovkou zkušenosti s vazbou. Přestože jedním z hlavních pravidel vězeňského řádu je, že odsouzený nesmí podávat stížnost za jiného odsouzeného, vyhlásil jsem solidární hladovku. Na rozdíl od Cibulky, jsem ji však vyhlásil na pouhých pět dnů. Bylo mě jasné, že ji mohu prodloužit, ale musel jsem mít cestu, jak z toho ven.
Odevzdal jsem stravenku a byl jsem uzavřen hladovkářskou celu, která byla na zvláštním oddělení vedle cely Petra Cibulky. Chodbař, který tam byl, mě dokonce na chvilku k Cibulkovi pustil. Viděl jsem skutečně kostlivce, tak jak jsem to znal na fotkách z koncentráku.
Během hladovky se každou chvíli otevřely dveře a bachař se mne zeptal, jestli budu papat. Odpoledne jsem dostal zprávu, že byl obrovský poplach a že Cibulku odvezli do nemocnice. Pochopitelně, jsem nemohl dát najevo, že o tom vím. To mně museli říci oni, tak jsem pokračoval v hladovce, ale již s jistotou, že pátý den skončím.
Třetí den mne předvolali k zástupci velitele k majoru, který se mně představil jako Červený, což je kuriózní jméno. Ten mně sdělil, že jsem Svědek Jehovův. Snažil jsem se vysvětlit, že jsem jiného vyznání. Pak se zeptal, proč tam jsem. Vysvětlil jsem, že mám obavy o zdraví Petra Cibulky. Dělal jako, že to jméno slyší poprvé. Chvíli jsme hráli tu šaškárnu, jako že nevíme, o co se jedná. Pak předstíral, že telefonuje sestře na zdravotní oddělení. „Cibulka, ten zde není a kde je… V nemocnici… A kdy tam byl převezen… V neděli… Tak je o něho postaráno…!“ Pak se obrátil na mne a řekl: „Tak o Cibulku bylo dobře postaráno, jako bychom se postarali i o vás.“ Vy jste vyhlásil hladovku v pondělí, čili jste ji vyhlásil neoprávněně, protože Cibulka už byl dávno v nemocnici, žádám tady poručíka Pirocha, aby vás potrestal. K třiceti dnům korekce jsem dostal ještě patnáct dnů samotky za to, že jsem se během hladovky natáhl na pryčnu. To už bylo před výstupem.
A na samotce se mi podařilo napsat pár slušných povídek, které v roce 2012 vyšly v knize Řetěz bláznů. Ironií bylo, že jsem je poslal ven přes poručíka Pirocha, tomu se prý líbily. Piroch se stal po revoluci náčelníkem věznice.
Jednou jsem cvičil vkleče jógu a do věznice vstoupil dozorce s podivnou hodností nadpraporčíka. Vyděsil se, jako když muž vstoupí do místnosti, kde je nahá žena. Rychle zavřel, pak se ozvalo zaklepání. To už jsem stál a tento nadpraporčík mi řekl: „Já vím, že se potřebujete modlit, ale dělejte to v soukromí, tady byste s tím měl problémy, nejen od vedení věznice, ale i od ostatních vězňů. Máte nějaké problémy?“ Odpověděl jsem, že mně nepřevedli peníze z Libkovic. „Zkusím vám to zařídit!“ Měl příliš nízkou hodnost, aby se mu to podařilo, i když druhý den za mnou přišel a řekl, že se v účtárně na to ptal. Věci nebyly černobílé, jak se dnes prezentují i někteří bachaři byli slušní.
Díky Mírovi Petrovi jsem měl možnost si přečíst tzv. svodky z Borů a tam jsem se dočetl, že jsem vyhlásil hladovku, protože jsem chtěl přemístit na jiné oddělení. Pochopitelně, že nenapsali skutečný důvod. I vězeňská služba, chtěla vzbudit zdání, že je vše pod kontrolou.
Ve svodkách bylo třeba, že si vězňové stěžují na rostoucí ceny, ale vězňům byly ceny venku naprosto lhostejné. Pokud však historici budou vytvářet historii podle těchto dokumentů, je nebezpečí, že dostaneme zcela zkreslený pohled na období normalizace a o vězení v té době.
Je ironií, že ani Antonín Dobner ani Aleš Macháček nedostali uznání třetího odboje, zatímco někomu k tomu stačilo podstatně méně.
Robert Sedláček řekl na festivalu v Plzni. „My filmaři se nesmíme nechat terorizovat historiky. Pro mne znamenalo více vidět nejsledovanější film z roku 1951 Dovolená s Andělem než všechny prohlášení ÚV KSČ z té doby.“
Otázkou je, co považujeme za fešácký kriminál. Václav Havel byl ve větší izolaci než jsme byli my a také pod větším dohledem. Přesto slyšíme velice často, že měl fešácký kriminál. Pro Pavla Wonku byl zničující i domácí kriminál – ochranný dohled, kombinovaný se systematickou šikanou. Pro Slávka Habicha byly likvidační Libkovice.
Totalitní systém v době normalizace neútočil totiž tolik na fyzického člověka, jak tomu bylo v padesátých letech, ale na svědomí jedince a pokud člověk nechtěl udělat kompromis se svým svědomím, byl to nerovný zápas. Emigrace v mém případě nebylo vítězství, ale pouze jakási bezbranková plichta.
Děkuji za pozornost!
