Vzpomínka na hraběte Šporka v jeho hrobce
Hrabě František Antonín Špork vystupoval jako ostrý kritik společenských a náboženských poměrů monarchie a jako zastánce myšlenek náboženské tolerance, stoupenec jansenismu a svobodných zednářů. Na podporu těchto myšlenkových proudů vydával knihy ve své tajné soukromé tiskárně. Vyzrazení tiskárny v Lysé nad Labem nezůstalo bez následků. Dlouhý pětiletý soudní proces vyvrcholil roku 1729 konfiskací knihovny (12 naložených vozů) a obžalobou z kacířství. Knihy se pokusil uschovat v Konojedech, vojáci je však našli i tam. Vyšetřovatelem byl z vůle biskupa v Hradci Králové známý Antonín Koniáš. Díky vlivným přátelům Špork vyvázl jen s vysokou pokutou.
Špork pak proslul zejména jako mecenáš významných umělců (především sochaře Matyáše Bernarda Brauna) a jeho jméno je trvale spojeno s vybudováním lázní a špitálu pro invalidy v Kuksu, areálu zámku v Lysé nad Labem či nedalekého Bon Reposu.[4] Pro augustiniány vystavěl klášter v Lysé, zničený za husitských válek, do Choustníkova Hradiště uvedl řád celestýnek řehole sv. Augustýna. Hrabě Špork byl jedním z prvních, kdo do českých zemí uvedli lesní roh, čímž položil základy české hudební školy na tento nástroj. Jeho zásluhou také do Čech přicházeli velcí zahraniční hudební mistři. Na jeho pozvání například Antonio Vivaldi se svým souborem opakovaně účinkoval ve Šporkově pražském operním divadle, poprvé roku 1730, kde zaznělo celkem šest Vivaldiho oper, z toho dvě premiéry komponované pro Prahu (wiki).
Vzpomínka na tohoto velikána se konala v podvečer nejprve u pramínku vody, který vyvěrá poblíž dnes již neexistujícího Domu filosofů. Poté se účastníci přemístili do hrobky a přímý potomek hrabětě pan Stefan Sweerts Spork zahrál právě na lesní roh do hudby jiného barokního českého skladatele Jana Dismase Zelenky a muzkolog dr. Stanislav Bohadlo přečetl nekrolog, který byl po jeho úmrtí hraběte Šporka v bavorských novinách.
O Kuksu skvěle vypráví paní Marie Bukovská, která je umělkyní a zároveň průvdokyní v Rentzově muzeu, kde se velkopáteční večer končil. Zde jsou její slova: „Kuks, zvláštní místo, na první pohled neokázalé, tiché, jakoby uzavřené do sebe. Nejde vám naproti, ale přitahuje vás. Musíte ho pro sebe objevit. Pokud máte dost trpělivosti, otevřené oči i duši a dokážete naslouchat, objevíte poklad, za kterým se budete vracet celý život.
Každé místo si uchovává svoji energii a zvlášť je-li to místo barokní a ještě ovlivněné osobnostmi jako byl F. A. Špork, jeho zakladatel a prvořadými umělci -sochařem M. B. Braunem, architektem G. B. Alliprandim, rytci M. H..Rentzem, J. Montalegrem, hudebními velikány jako byl Bach a mnoha dalšími, v neposlední řadě i benátskou operní společností Peruzi s tenoristou Antoniem Denziem. Kuks vás nikdy nemůže nechat lhostejným. Nezáleží na čase, v jakém ho navštívíte.
Přijedete-li uprostřed léta, budete hledat stín v bludišti sestříhaných špalírů habrů na špitální zahradě a příjemný chlad v chodbách a prostorách při prohlídce Hospitalu, zapomenete na čas, když usednete do lavic Kostela Nejsvětější Trojice a zaposloucháte se do tonů staré hudby a nebo si naopak zase čas citelně uvědomíte v tajemném prostoru klenuté hrobky s věčným světlem uprostřed. Kristus na Kříži nad oltářem v hrobce, mistrovské dílo M. B. Brauna má svého „dvojníka“ v Novém lese v tak zv. Betlémě v Garinově jeskyni. I ten byl kdysi mistrovským dílem, dnes už je jen žalostným a žalujícím torzem, ale i přesto stále nesmírně působivým.
Na podzim se Kuks oblékne do barevného barokního kostýmu a každý den přidává další barvy a vy se nebudete moci odtrhnout od hledáčku fotoaparátu, ale když se vám to podaří, usedněte na chvíli na nádvoří Hospitalu na lavičku pod liliovníkem tulipánokvětým. a zvedněte hlavu do sluncem prosvětlené koruny stromu.
V zimě, kdy Hospitál a celé údolí zdánlivě odpočívá, odehrává se působivé představení, světla a stínu. Sochy oblečené do bílých říz a kápí kreslí měkké stíny na zasněžených cestách. Nízké mraky plné bílého prachu se líně převalují těsně nad střechami a v rohu špitální zahrady můžete objevit na holém stromě červené jablko zapomenuté z léta aby vytvořilo ten správný barevný akcent.
Deštivý Kuks, to je zvláštní kapitola. Všechno a všichni se v něčem vzhlížejí, v loužích, v mokré dlažbě, v tabulkách oken - karneval zrcadel.
Můžu-li vám ale něco doporučit, tak to je čas podzimních mlh. Když se zaposloucháte, zjistíte, že padající mlha tichounce šustí a po chvíli upřeného pohledu do bílé tmy se začínají objevovat nejrůznější obrysy budov, soch a stromů. Zpočátku je spíš jen tušíte a čekáte na další dějství. Nikdy nevíte, jak dlouho. V tom je ale to kouzlo. Máte-li štěstí a pomůže-li vám zimomřivé slunce, vydechnete překvapením. Za chvíli je premiéra je u konce. Nikdy se neopakuje.
To všechno je Kuks - místo mnoha tváří, nálad, místo, které nikdy nezevšední, nikdy se ho nenabažíte, nikdy ho úplně nepoznáte. Můžete se jen pokorně vracet.“ Tolik Marie Bukovská.
A dodejme jen, že koncem léta je zde fantastický barokní festival, ale o tom již jsme psali.
abe
***
