Pražská dlažba
Myslím si, že pražskou dlažbu lze zařadit mezi fenomény města. My, co po ní každý den chodíme, ji ani nikterak nevnímáme, ale ona za vnímání stojí. Samozřejmě, že na ni občas nemíváme ten nejlepší náhled, když nás večer bolí nohy, když máme někdy zničené podpatky, ale což, tohle nic není proti tomu, že je nesmírně zajímavá, historicky slavná, vlastně umělecká a skvěle doplňuje pražský kolorit, prostě se do Prahy hodí.
Pražská dlažba prošla velkým historickým vývojem. V raném středověku byly výhradně cesty prašné a s podzimem rozbahněné. Byly obtížné jak pro povozy, tak i chodce a to vedlo k tomu, že se dlažba začala skládat z jednotlivých kamenů, nejčastěji z říčních valounů nebo oblázků. Vltava jich dopřávala potřebné množství. Kameny se kladly jen v jedné vrstvě naplocho a nepravidelně, kladení na bok bylo výjimkou. Jak šla doba, začaly se uplatňovat i další horniny jako například opuka, pískovec, křemenec, břidlice. Druhy se vázaly na dostupný místní výskyt. Ve vrcholném středověku se hojně používaly opukové valouny a to i navzdory tomu, že opuka není odolná vodě ani velkému vlhku, četná opuková naleziště kolem Prahy tuto dlažbu podporovala. Ke konci středověku se poněkud změnilo uložení kamenů a ty se ukládaly už do uspořádaných řad do předem připraveného lože. Lože bývala nejčastěji písková, maltová mazanina se používala až u dlažeb novověkých. Jakmile se kameny začaly opracovávat a dostaly tím svůj určitý tvar, bylo vlastně docíleno toho, že vznikl základ pro vytváření určitých ozdobných mozaikových obrazců. Něco málo informací musím přidat o velmi zajímavé dlažbě, a sice dlažbě dřevěné, dobře se opracovávala, byla barevně zajímavá, teplá a hlavně jízda po ní byla relativně tichá. Také dnes ji stále v Praze lze najít, například v Dejvicích v Písecké bráně.
V průběhu 19. století začala být nepravidelná dlažba z Prahy vytlačována na méně významné komunikace a prostranství a dávala se přednost pravidelně opracovaným kamenům. Z počátku byla opracovaná jen hlava, což byla nášlapná plocha, kameny se dávaly do pískového lože a výběr jejich velikosti se prováděl s ohledem na bezpečné došlápnutí koňského kopyta. V této době vznikly i první příručky pro dlaždiče.
Od poloviny 19. století se v dlažbě začala uplatňovat barevnost a mnohem větší různost materiálů. A právě v tomto okamžiku stojíme u zrodu tzv. pražské mozaiky, kterou následně převzala i mnohá další města. Jednalo se o štípané mramorové kostky, z nichž byly v Praze skládány vzory ve dvou barvách, většinou v růžové a šedé. Na velmi významných místech byl výjimečně použit mramor bílý, například před Obecním domem, nebo u Nové radnice na Karlově náměstí. Vzhledem k tomu, že štípané kostky neměly tak zcela pravidelný tvar, bylo možné s nimi vytvářet i značně složité tvary a obrazce. Každopádně je na místě konstatovat, že dlaždiče je třeba vnímat i jako určité tvůrce krásy a nejenom je označovat nelichotivě pro jejich, jak se říká, hrubou mluvu. Určitě každý zná ono napomenutí: „Nemluv jako dlaždič.“ A je také na místě si uvědomit, že jejich práce je neuvěřitelně namáhavá, kolena mívají obolavěná a revmatická, totéž platí o zádech, ale s kostičkami to umí mistrovsky.
Užití mozaikových kostek vznikalo dost obtížně a než začaly vytvářet umělecké povrchy pražských chodníků, zaznamenaly mnoho neúspěšných pokusů pro své ukládání. Pražská mozaika začala mít i své zvláštnosti a před významnými budovami, hotely, divadly byly chodníky zdobené názvy, nebo přímo jakýmsi logem a toto zůstalo až do dneška. Příkladem zdobného chodníku je třeba prostor před restaurací U Golema, ale také divadlo Semafor v Dejvicích. Na některých místech Prahy mozaikové nápisy poukazují na významné historické události, jako příklad uvádím Staroměstské náměstí, kde u boku radnice je v dlažbě 27 bílých křížků a datum 21. VI. LP 1621 jako vzpomínka na dvacet sedm popravených vůdců stavovského povstání po Bílé Hoře. Není od věci připomenout historicko-obrannou roli mozaikových kostek, kdy nejednou bývaly použity hlavně při protikomunistických demonstracích. A mám jednu kamarádku, která žije v Americe a z Prahy si jednu takovou bojovnou kostičku odvezla na památku.
20. století bohužel přispěchalo s asfaltem a mnohá z pražských prostranství proměnila v šedou pokrývku. V současné době se už jak k opravám dlažeb, tak k jejich celkovým rekonstrukcím začíná přistupovat mnohem lidštěji a opravdu se dost pečlivě zvažuje, zda je asfalt tím nejvhodnějším materiálem pro použití. Mozaikovým kostkám teď hodně pomáhá tzv. zámková dlažba, kterou lze také provést jak barevně, tak v obrazcovém provedení i když o něco skromnějším, než je tomu u klasických kostek. Pevně věřím, že je konec i tomu, kdy komunisté nechali vybagrovat celá náměstí s historickou českou dlažbou a rozprodali ji většinou do Německa.
Nedá mi to, abych se nezmínila ještě o jedné dlažební pražské kuriozitě a tou jsou tzv. kočičí hlavy. Já sama jsem vyrůstala na okraji Prahy 6 a zde o takovou dlažbu nebyla vůbec nouze. Jako děti jsme všechny z domova znaly označení „kočičí hlavy“, proč tomu tak bylo, jsme nevěděly a ani se o to nezajímaly. Ale protože v mém dětském místě tahle dlažba jako zázrakem v jedné ulici zůstala, tak mi nedá, abych se ke kočičím hlavám trochu víc nevrátila. Kočičí hlava je pojem lidový pro určitý druh kamenné dlažby, kdy po nemalých dláždících pokusech zvítězil pro ně křemenec, čedič a konečně buližník. I tak pod těžkými kolovými povozy trvale docházelo k odlamování hran a mírnému zaoblování celé horní strany. Takže nakonec tento pomalý a dlouhý proces vytvořil z původního kvádru něco, co začalo připomínat morfologii kočičí hlavy a název byl na světě. Pokud se ještě tato kočičí dlažba v Praze vyskytuje, což bývá většinou v odlehlých uličkách, pak ji milovníci staré Prahy trvale hlídají a pokud by mělo dojít k jejímu vylámání, zaujímají vždy ostrý protest – zatím se jim daří. Snad jejich úspěch zachrání i tu mou kočičí uličku „U Stanice“ v Liboci.
V několika předešlých letech se pražská dlažba zapojila i do zvláštního mezinárodního projektu Stolpersteine neboli Kameny zmizelých, v jiném překladu Kameny, o které je třeba zakopnout, myšleno pohledem - a začala před vybrané domy, z nichž byl někdo deportován do koncentračního tábora a už se domů nevrátil, osazovat takováto oznámení. V roce 2006 bylo oznamovacích dlažebních kamenů osazeno kolem devíti tisíc ve 186 městech v Rakousku, Italii, Německu, Nizozemí, Maďarsku. Do poloviny roku 2017 jich už bylo položeno kolem 61 000 ve 22 zemích.
V pokoře se vracím k mozaikové pražské dlažbě, protože se blíží konec mého vyprávění. Je opravdu krásná, barevně zářící, je kuriózní ve svém němém projevu dokonalosti, žije v trvalé závisti jiných městských dlažeb ve světě, napodobuje se v cizině, chodí se nám po ní dobře, ale i někdy kloužeme, když třeba namokne anebo trochu namrzne, ale také to jí odpouštíme. Dotváří nám Prahu a přidává jí na dokonalosti!
Jana Fafejtová – Praha
***
