Oťuknutá Etiopie
Přibyla jsem ze země, kde panovala naprostá čistota, upravené venkovní prostředí, naleštěné mrakodrapy a pravidla na silnici, jak jezdit. Tohle všechno zde nebylo. Etiopie má jednu z nejrychleji rostoucích ekonomií na světě a je druhou africkou zemí s největší populací v současnosti 103 milionů obyvatel, hned za Nigérií s 181 miliony. Cestou z letiště jsem si obojí plně uvědomila. Do centra to bylo asi 17 km a jeli jsme po Bole (Africa) Avenue, která je součástí nové části města, kde se na jedné straně staví moderní hotely, bytové komplexy i nákupní střediska, ale ve stejném procentním počtu jsou zde demolice a rozkopané silnice. Ani plechové chatrče nechyběly. Ulice i přilehlá prostranství byly plné živých bytostí, nescházeli ani zajímavě pomalovaní a oblečení jednotlivci. Pouličnímu obchodu se také dařilo, jak jsem hned viděla, malé i větší stánky se zbožím byly rozesety bohatě po okraji cest. Řidič, mladý šestadvacetiletý muž, byl velmi přátelský, hned se rozpovídal. Měl slušnou angličtinu a v chaosu aut se dobře vyznal.
Moje ubytování bylo v centru starého města, jak se později ukázalo, dobrá lokace. V hotelu ještě běžela snídaně a byla mi též nabídnuta, stejně tak jsem mohla jít do pokoje, i když bylo teprve půl deváté ráno. Palec nahoru! Jak mám ve zvyku, chtěla jsem se nejdříve podívat kolem, kde bydlím, prozkoumat, co kde je a kam se mohu podívat. Měla jsem v kapse mapku okolí hotelu i jeho adresu, kdyby bylo nutné a opravdu se to stalo nutným! Teplo jen na tričko, slabý vítr a hodně prašné ulice. Láhev s vodou byla za nedlouho prázdná.
Náboženství je velice důležitou součástí etiopského denního života, křesťané převyšují muslimy v počtu jen o něco málo (43.5% - 33.9%). Etiopie přijala křesťanství jako své státní náboženství začátkem čtvrtého století a bylo v minulosti vždy dominujícím. Co se týče příchodu muslimů, tradičně se zde říká, že etiopská žena byla kojnou proroku Mohammedovi. Věří se, že etiopské ortodoxní křesťanství má spojitost s židovským. Tím se např. i vysvětlují postní dny, anebo že plán, zde tradičního kulatého kostela, je původem hebrejský.
Věděla jsem, že dnes, 18. ledna, tady začíná Ethiopian Epiphany celebration, (Timkat v Amharic, úřední řeči), neboli oslava křtu Ježíše. Jedná se o třídenní slavnost plnou církevních a kulturních aktivit, koloritu, hudby i skvělé podívané. Je to jedna z nejdůležitějších událostí etiopské ortodoxní víry. Po pravdě řečeno, ani jsem to netušila, čeho budu svědkem a plně si toho užívala! Měla jsem štěstí, že bydlím přímo v centru oslav, nedaleko od katedrály sv. Jiřího a poutnické procesí prý půjde okolo našeho hotelu, jak mi milá recepční sdělila. Hned, jak jsem vyšla na ulici, viděla jsem přípravy v plném proudu. Praporky v národních barvách – zelená, žlutá a červená, byly rozvěšovány přes ulice, sbíraly se pohozené odpadky a zametači zametali, ach toho prachu!! Rozházená zelená tráva po ulicích i dalších prostorech mě překvapila, ale značí vazbu, oddanost obyvatel k půdě a přání, aby se jim vždy dařilo. Balíky trávy je možné zakoupit na trhu, druhý den po oslavách už nikde nebyla vidět. Cesta ke katedrále byla prvním bližším sblížením se s městem, chůze po rozbitých, či neexistujících již chodnících, posedávající prodavači cukrovinek, o kus dál venkovní opravna aut, o další kus dál, stánek nabízející balenou vodu, silnice plna aut, která by určitě neprošla v Evropě kontrolou. I oslíci vypomáhali s přepravou zboží. A oči, oči… všechny upřeny na mne. Pochopila jsem později, tady v Addis prostě turisté pěšky nechodí, jezdí taxíkem. Já se zřejmě vymykám normálu.
Katedrála stojí na větším otevřeném prostranství, má tradiční osmihranný půdorys a byla ovinuta žluto-zeleno-červenou širokou stuhou, symbolem slavnosti. Za pár drobných jsem se s anglicky mluvícím průvodcem podívala i dovnitř svatého domu. Součástí příprav byly i zpěvy kněží, kteří na zítřejší hlavní den oslav poctivě nacvičovali. Zpěv lahodný, nádherné obrazy svatých po stěnách, bílé závěsy, ale pochopila jsem, proč to velké prostranství venku. Do vnitřního prostoru budovy by se určitě velké masy věřících nevešly, potvrzeno druhý den, kdy celodenní modlení a zpívání se odehrávalo venku. I tak, bylo zde tělo na těle… Katedrála byla postavena v roce 1896 císařem Menelikem II. jako památka na odvrácení italské invaze a je zasvěcena etiopskému patronu, sv. Jiřímu. Po její prohlídce jsem si sedla na lavičku k jedné starší ženě, předpokládala jsem, že komunikace nebude, jen jsem se tak nějak snažila provětrat, najít cestu mezi ně. Ale že je hezký den, na tom jsme se obě shodly! Při odchodu jsem jí zamávala, ona se na mne usmála.
Na prostranství před branou ke kostelnímu prostoru seděli na zemi na rohožích v hojném počtu prodavači zlatých cetek, ale nesnažili se vůbec prodávat, nebylo komu. Chvíli jsem je pozorovala a vesele spolu komunikovali. Po mně pokukovali, ale maximálně jsem slyšela, Hellou, madam. Když jsem šla kolem druhý den, zase tam seděli a sedět i nadále pořád asi budou…
Pokračovala jsem dál okolo velkého dopravního kolotoče, odkud vedlo osm východů, osm ulic. Podle plánku jsem měla jít rovně, ale ať jsem si vybrala jakoukoliv z nich, žádná nebyla rovně. Riskla jsem to, potřebovala jsem najít ATM banku, na letišti jim nefungovala. Musela jsem se vrátit, pak znova zkusit štěstí s jinou, ale díky Bohu, že slovo banka je mezinárodní slovo, tak jsem se k cíli dostala. To už jsem byla asi dva kilometry od hotelu, okolo jezdily mikrobusy, ale když jsem viděla, jak do jednoho z nich na půl už plného, se tlačí aspoň dalších deset lidí, tak jsem pochopila, že pro mne zůstává jediná možnost - a to chodit pěšky. Už jsem byla trochu unavená, bylo teplo, změna času, nedostatek spánku, něco jsem nachodila, uviděla jsem menší přístřešek, na němž reklama říkala Coca-Cola. To je to, co jsem potřebovala. Věřím v její sílu, protože když je třeba, tak mi vždy vytáhne zase nahoru. Sedla jsem si ke stolečku, u druhých seděli samí muži, oči všech byly upřeny jen na mne, nejsem si jista, jestli proto, že jsem se někam posadila, kam ženy samy nechodí, anebo že jsem jen v mužském teritoriu, anebo se jim líbil můj bílý obličej, kdo ví? Byla jsem obsloužena, Coca-Cola mi chutnala, za chvíli jsem už přestala být zajímavostí a muži si opět hleděli jen svého. Vydala jsem se zpátky, ale nestrefila jsem se do správné ulice, takže jsem šla někam úplně jinam a když jsem po chvíli šla s kopce, tak to už jsem věděla, že ten kopec budu muset vyjít zpátky nahoru. Koukám po názvech ulic, nikde žádné, zeptám se kolemjdoucího – neví, zkouším dál a opět úplně někam jinam. Mozeček už zřejmě odpočíval, ale naštěstí, kvůli oslavě a bezpečnosti, bylo všude hodně policistů. Našla jsem dva nezadané, a zeptala jsem se, kde je hledaná ulice. Koukali jsme nejdříve na sebe, potom mi ukázal, že neví. Napadlo mě, říci jim jméno hotelu a to ihned věděli, o co jde. Byli to hodní, nápomocní mladíci, protože šli se mnou až k hotelovým dveřím, ještě, že jsem neměla nasazená pouta! Já sice za nimi jen cupitala, natahovali ty svoje dlouhé nohy, různými uličkami jsme se proplétali, asi zkratkami, určitě bych nikdy cestu zpátky tudy nenašla. Ještě před hotelem znovu zkontrolovali, zda jsem správně doma. Poučila jsem se, v Addis jeden musí mít orientační body, protože názvy ulic nikde nejsou a ani lokální o nich neví.
Tak tuhle historku, že jsem se hned první den ztratila a že mě policajti museli přivézt zpátky, jsem synovi rozhodně nenapsala. Až někdy třeba s pivíčkem u kulatého stolu…
Druhý den hned po snídani jsem nelenila a vyšla ven. Na hlavní ulici jsem uviděla mračna svátečně bíle oděných žen, některé i s barevným vyšíváním na svém oblečení, částečně i na oblečení mužů a dětí. Přidala jsem se k nim, šla jsem s davem. O přesném programu dní se rozepisovat nebudu, nejdůležitější byl dnešní, tedy druhý den. Provoz v ulicích byl v tyto dny omezen. Po silnici s námi v procesí, kudy kráčeli pod barevnými baldachýny kněží i svatí muži, byly položené červené koberce a v davu byly vidět i ženy s košťaty, které před tím zametly ulici.
Šli jsme kolem synagogy, dobrý orientační bod, a čím více se přibližujeme k centru dění, z vedlejších ulic se přidávaly další a další bíle oděné shluky věřících. Hezká podívaná byly dámské, velmi pestrobarevné slunečníky, patřící zřejmě k dennímu používání. Slunce bylo ostré, poznala jsem to i já, můj obličej dostával načervenalou patinu. Skupiny mladých mužů při pochodu tancovaly, muži zpívali, respektive spíše hejkali, na bubny se bubnovalo. Úžasný byl tanec s tyčemi velmi rychlého tempa a hlasité pokřiky tanečníků i jejich jásot se rozléhaly po širém okolí, pro mne fascinující podívaná. Ženy nosí přes hlavu bílou lehkou, až průhlednou šálu a s muži, ve svých bílých oblecích, tvoří krásné páry. Mladé dívky vypadaly jako princezny, vždyť kluci na nich mohli také oči nechat! Procesí, plné koloritu, se táhlo až k velkému prostranství, kde se konala tradiční bohoslužba s modlením. Tam jsem s nimi až nešla, raději jsem ochutnala první doušky etiopské super kávy. Po určitém čase se masy lidí i já, vracely zpátky až ke katedrále sv. Jiřího a k pokračování rituálu slavnosti. Celý den jsem byla jednou z davu, několikrát jsem byla požádána o fotografii, kromě jedněch manželů z USA, se kterými jsem se později spřátelila, jsem žádné jiné viditelné tváře návštěvníků v davu nespatřila. Cestou byly rozestavěny stánky s občerstvením, hlavně s pitnou vodou. Vyvrcholením dnešního dne byla pro mnohé rodinná společná večeře v restauraci, včetně i s ceremoniální přípravou kávy, anebo si i popít medového vína, zdejší speciality. I já jsem tak zakončila dnešní den, dosyta jsem se najedla, ochutnala kávy i dopřála si medového vína! O tom ale až příště…
Do hotelu jsem přišla ubitá, ale šťastná. Už jsem si přestala všímat rozbitých chodníků i prachu, obava o kotníky se vytratila, ale viděla jsem před sebou jen ty zářící obličeje, úsměvné tváře, přátelská gesta i nabídnuté ruce. Moje případná rezervovanost, se stala už dávnou minulostí.
Přeji i vám dny nabité radostí!
Naďa Humlová - duben 2018
***
