Na slovíčko před premiérou s Bohdanem Zatovkaňukem

ABE: Podtitulek hry Manželství o život říká, že se jedná o příběh taxikáře, který se někde zatoulal. Taxikář je dosti široký pojem, proto je tam upřesnění londýnský. Již dlouho jsem v Londýně nebyl, ale liší se nějak od pražského nebo od torontského? V Londýně jezdili řidiči odděleně od pasažérů. Očekával bych, že se zatoulal s nějakou pasažérkou, jak se k ní dostal přes to sklo? Je vůbec důležité, že se jedná o taxikáře? V čem je zápletka?

BZ: Mohu se jen domýšlet, že autor zvolil do této hry taxikáře jako hlavní postavu proto, že práce taxíkáře není stejná jako každá jiná. Má svá specifika, která autorovi umožnila vytvořit kolem nich hlavní zápletku děje. Myslím, že v tomto smyslu by se práce taxíkáře londýnského nelišila moc od taxíkáře pražského.

ABE: Můžeš trochu rozvinout, celý příběh?

BZ: Základní příběh je velmi prostý a proto jej střežíme až do premiéry jako tajemství. Ovšem domnívám se, že divák záhy pochopí, že důležitost hry je v něčem jiném. Pro nás to znamená zdárně vystupňovat situační komedii a pro herce je to ten největší oříšek. Takže o příběhu řeknu pouze tolik, že jednoho dne se jinak zaběhaný a fádní život zmíněného taxíkáře  dostane z vyjetých kolejí.

ABE: Přiznám se, že nic neznám od autora Ray Cooneyho. Je to tvůj oblíbený autor anebo je to první věc od něho, jak jste přišli na tuto hru?

BZ: Na Ray Cooneyho jsem narazil náhodou. Hledal jsem lehkou komedii. Hodně mi v tom pomohlo vyhledávání v internetu. Teprve tehdy jsem začal zjišťovat, že Ray Cooney je ve světě divadelní komedie úspěšná stálice. Například v polském překladu uvedlo jedno divadlo v Polsku již přes 700 repríz. Shodou okolností se tato hra v současnosti uvádí i v Praze. To jsme se dozvěděli, když už jsme měli týdny zkoušení za sebou. Nakonec rozhodly i praktické aspekty - hra měla mít spíš menší obsazení a relativně jednoduchou scénu.

ABE: Zkoušíte již několik týdnů, vyvíjí se hra nějak, anebo je to podle původního scénáře a pouze pilujete detaily?

BZ: Ještě než začaly první zkoušky, podrobil jsem text dost rozsáhlým úpravám. Není to poprvé, co jsme museli český překlad výrazně upravit. V tomto případě šlo hlavně o zkrácení původní předlohy tak, aby hlavní komické aspekty zůstaly zachovány. A dále jsem musel v některých případech zjemnit použitý slovník. Hra pochází z poloviny osmdesátých let. Z doby před politickou korektností a vším, co je s tím spojeno. A ač se nám to líbí, nebo ne, dnes už řekneme některé věci jinak. A také se ukázal rozdíl v jazykovém kontextu - některé výrazy, které v angličtině vyznějí víceméně neutrálně, působí v češtině nadměrně silně. Teprve po těchto úpravách jsme začali s nastudováním a v současné době skutečně již pilujeme detaily.

ABE: Kdo ve hře hraje a na koho se diváci mohou těšit? Jsou nové tváře?

BZ: Obsazení hry, jak jsem se již zmínil, je malé - tedy šest postav. A jako již vícekrát v minulosti Nového divadla, toto nastudování zazní v obou jazycích - některé postavy hovoří slovensky a některé česky. A to přesto, že mnozí naši slovenští kolegové jsou schopni vytvořit roli i v češtině. V tomto případě se mohl každý svobodně rozhodnout, zda svoji roli provede v češtině, nebo slovenštině. V paralelní rovině to odráží bohatost dialektů, které bychom v anglickém originále slyšeli v Londýně. Všichni herci se již na prknech Nového divadla objevili. Hlavní postavu ztvárnil Martin Bonhard, kterému přihrávají další ostřílení veteráni ND - Zuzka Novotná, Viktor Matejkovič, Adriana Soudek. A ti, kteří posílili naše řady relativně nedávno, jsou Vlado Straka a Martin Přibáň. A víceméně z nutnosti jsem se jedné vedlejší role ujal také.

ABE: Pokud se nepletu, je to tvůj režisérský debut? Znám tě jako hudebníka, zvukaře, mistra světelných efektů, herce… Jako režisér musíš však myslet komplexně, dát všechno dohromady, pomáhá ti to anebo tě to spíše rozptyluje, že se soustředíš na jeden aspekt a najednou máš pocit, že ti něco někde jinde utíká?

BZ: Jedná se vskutku o můj první režisérský pokus. Opírám se pomoc svých zkušenějších kolegů a kolegyň, bez nichž by se dílo nedovedlo k úspěšnému konci. Myslím, že mi hodně pomáhá i moje zkušenost učitele - nakonec, když stojím před katedrou ve škole, je to zase jistá forma divadelního představení. Úsilí, které herci do nastudování nelehkého textu vkládají, je obdivuhodné. Pro mě je neustálým úkolem rozhodovat, kdy je třeba nechat herci průchod jeho vnitřní intuici a kdy je třeba něco pozměnit. A aby mi někde něco neutíkalo, na tom má rozhodující zásluhu producentka Dáša Hübschmannová, která udržuje vše v chodu - ať už se jedná o organizaci zkoušek, nebo stavbu kulis.

Roz-email přes oceán z Prahy do Toronta připravil Aleš Březina

***