Čtyři zastavení ve Freetownu
Zastavení prvé: Škola pro slepé děti
Zdarma jsou pro studenty také školní pomůcky, kterých je však velký nedostatek. Tvrdé papíry na psaní, učebnice v Brailově písmu, hudební nástroje, digitální záznamníky, sluchátka, baterie, psací stroje – to vše buď zcela chybí nebo je zastaralé a nefunkční. Nejpalčivějším problémem je hygiena, jídlo, tekoucí voda, elektřina, staré a promočené matrace a roztrhané moskytiéry.
Děti mají celodenní program, který začíná v 7:30 budíčkem, po kterém následuje společná modlitba, kterou pronáší vždy jeden ze starších žáků. V 8:30 následuje snídaně, od 9 hodin pak vyučování se dvěma přestávkami až do 12h. Po obědě následuje odpolední vyučovací blok s navazujícími odpoledními aktivitami a osobním volnem pro studium a domácí úkoly. Většina pedagogů je rovněž zrakově postižena a z velké části se jedná o bývalé studenty. Aktivity žáků mimo studium jsou různé, nejoblíbenější u kluků je fotbal se štěrchajícím míčem, hračky, pěvecký sbor a hra na klavír. Starší děti pomáhají mladším, zkušenější nováčkům s orientací po škole. U zrakově postižených dětí se projevují různé hudební talenty, bohužel je však velmi těžké je rozvíjet kvůli nedostatku hudebních nástrojů i specializovaných pedagogů. Narazil jsem na velmi inteligentního staršího studenta, který ve volném čase poslouchal poezii a četl Shakespearovy hry. Jeho snem je dostat se na vysokou školu. Problémem je však absolutní absence jakýchkoliv specializovaných programů či pomůcek pro zrakově postižené vysokoškolské studenty v Sierra Leone.
15.-25.ledna 2018
***
Zastavení druhé: Sběrači v Bomeh
Skládka Bomeh je největším uložištěm komunálního odpadu ve Freetownu. Leží přímo v centru města, v sousedství velkého slumu Kroo Bay. Skládka zde byla založena již ve čtyřicátých letech 20.století. V současnosti je pod správou městských technických služeb, společnosti Masada, která získala zakázku na odpadové služby v roce 2014 na dvacet let bez výběrového řízení. Nutno říct, že Masada zde odpad skladuje, ale nijak ho již nezpracovává.
Sběrači mají každý ručně vyrobený hák, se kterým se prokousávají hromadami odpadu. Ochranné pomůcky zcela chybí, stejně jako voda a jídlo, či hygienické zázemí. Na skládce je malá chatrč s lavicemi, kde si mohou sběrači ve stínu odpočinout. Jednou za hodinu zde přijede náklaďák s odpadem, mezitím několik naložených vozíků, které zde vyvážejí lidé z Masady. Po každém vyložení se k nové zásilce nahrnou sběrači a začínají hledat.
23.-28.ledna 2018
***
Zastavení třetí: Slum Susan’s Bay
Za vznik slumů ve Freetownu může občanská válka, která trvala přes deset let (1991-2002) a zanechala více než 50 tisíc mrtvých. Důsledkem války ve východních a jižních provinciích Sierra Leone, bohatých na diamanty, byl extrémní příliv obyvatel z venkova do hlavního města. Tito uprchlíci se začali usazovat ve volných lokalitách na okraji centra města, v kapsách tvořených přístavy a říčkami, které se postupně spontánně transformovaly ve slumy. Expanze slumů trvá do dnešních dnů, ovšem velmi kreativním způsobem. Staví se všude, kde je kousek volného místa. Chybí jakákoliv forma koordinace a plánování. Již několik let slouží pro expanzi hromady odpadků, ze kterých se vytváří umělá půda pro zakládání nových příbytků, většinou z vlnitého plechu, a bez jakékoliv technické infrastruktury. Není potřeba zdůrazňovat, že ve slumu zcela chybí zdravotní péče (na 40 tisíc lidí je zde jedna klinika organizace Save the Children), chybí rozvody vody, kanalizace a elektřiny. Obrovským problémem je odpadové hospodářství – vše se vyhazuje do stok, do vody, do moře, do říček. Odpady se kumulují zejména na břehu moře, kde se sbírají a vytváří se z nich základy pod nová obydlí. Hygienické podmínky ve slumu jsou příšerné. Ve slumu je několik míst, kde jsou veřejné umývárny a kde se lze za poplatek zhruba 75 centů umýt nebo si vyprat oblečení. Je zde také několik stanovišť s (placenou) pitnou vodou. V místě je pouze jedno malé stanoviště policie. Přestupky si komunita řeší po svém. Slum je rozdělen na mnoho drobných zón, z nichž má každá svého neformálního, ale respektovaného předsedu, většinou mladého muže.
I přes výše zmíněné problémy tohoto prostředí mám ze Susan’s Bay pocit dobrého soužití obyvatel a skvělého komunitního ducha místa. Všichni se zde znají, panuje tu rodinná atmosféra. Ve slumu lze vše koupit, jsou zde obchůdky, bary, a dokonce nevěstinec. Lidé si pomáhají, dohlížejí na sebe, pečují o nemocné a o sirotky, snaží se svépomocí zlepšovat infrastrukturu. Dokáží se bavit, smát se, vtipkovat, vášnivě diskutovat. Bez pomoci vládních i nevládních dotací, vzdělávacích programů, komunitního plánování a angažování místních obyvatel se však podmínky v nejbližší době nezlepší.
11.-28.ledna 2018
***
Zastavení čtvrté: Věznice pro mladistvé
Vazební věznice pro mladistvé je nenápadný přízemní dům oplocený zdí s ostnatým drátem, stojící na okraji slumu Kroo Bay v centru Freetownu. Dům má po celé své délce zamřížovanou lodžii, která tvoří katr, za kterým se poflakují mladí delikventi. Těch je tady momentálně 38 z celkové kapacity 50 osob. Z katru jsou přístupné tři ubytovací místnosti s matracemi na podlaze a svěšenými moskytiérami, pod kterými občas někdo spí, nebo jen tak lelkuje. Nahnědlé špinavé stěny jsou v celé ploše pokreslené nápisy a graffiti. Zamřížovaným malým oknem je v oparu vidět město. Vedle dormitáře je samotka, ve které sedí na podlaze patnáctiletý Ibrahim. Je tu za trest, protože napadl a pobodal spoluvězně. Čelí obvinění z vraždy svého strýčka, který ho fyzicky týral. Na soud čeká již několik měsíců. Jeho oči se na mne dívají a tiše mi sdělují, že svého činu lituje.
Část vedlejší budovy tvoří velká místnost s deseti betonovými postelemi, silně připomínajícími náhrobky. Oddělení pro ženy je téměř prázdné. Jsou zde dvě dívky, dvě mladé vražedkyně Awa a Isatsu.
Příběh sedmnáctileté Isatsu je velmi silný. Ve čtrnácti letech ji rodiče provdali za staršího muže. Ten ji týral a bil. Před třemi lety ho v údajné sebeobraně zabila. Incident se stal v období epidemie eboly, kdy v zemi zcela zkolaboval soudní systém. Čtyři měsíce byla vězněna na policejní stanici, než ji byli schopni převézt do věznice. Již třetím rokem čeká ve vazbě na soudní proces. Její jizvy na zádech už zahojil čas. Je však velmi smutná. Ráda by si s někým hrála a má chuť na sladkosti.
Sedmnáctiletá Awa je obviněná ze zabití. Když se před rokem vracela ze školy domů, před domem se dostala do konfliktu s klukem ze sousedství, se kterým se začali surově prát. Maminka chlapce se je snažila roztrhnout, ale upadla a Awa ji v záchvatu rozčilení údajně praštila dřevěnou lavicí, která byla zrovna po ruce. Poté se se svojí matkou šla přiznat na policejní stanici. Hrozí ji mnohaletý trest odnětí svobody.
V další věznici pro odsouzené mladistvé delikventy na okraji Freetownu potkávám křehkou šestnáctiletou Aminatu. Byla odsouzena na neskutečných 25 let žaláře za to, že v hádce pobodala ženu, která ji s nožem v rukou napadla a obvinila, že ji svedla manžela. Žena svým zraněním v nemocnici podlehla. Usměvavá dívka, která je jediná ve vězení se 37 chlapci, nemá svou celu. Namísto toho bydlí v malé prosluněné kanceláři, která jí byla k tomuto účelu upravena. Na stole má bibli, učebnice, v ruce drží panenku, u zdi hraje rádio. Největší tíhou je pro ni samota, nemá si s kým povídat a hrát si. Nadějí pro Aminatu je, že pokud úspěšně složí základní zkoušky (Basic Certificate), má šanci na písemnou žádost k vedení věznice dostat od ministra spravedlnosti milost. O tu bude v jejím případě usilovat nevládní organizace Prison Watch Sierra Leone, díky které jsem mohl místní věznice navštěvovat. Prison Watch byla založena z humanitárních důvodů během občanské války v roce 1996 skupinou univerzitních studentů z Freetownu. Organizace je v současnosti podporována výhradně nevládními finančními prostředky. Největším sponzorem je Evropská Unie a dánská humanitární organizace Dignity.
Cílem PSWL je dohlížet na podmínky a zacházení s vězni ve všech věznicích v zemi. Po celé zemi má spolupracující monitory, kteří do věznic pravidelně docházejí a vedou registraci s podrobným popisem statutu stíhaných a obviněných. Zvláštní monitoring pak probíhá ve věznicích pro mladistvé, které jsou v zemi celkem tři – dvě ve Freetownu a jedna ve městě Bo. Dvě z těchto zařízení jsou obdobou vazební věznice, kde stíhané děti ve věku 15-18 let čekají na soudní proces. Jedno zařízení ve Freetownu je pak pro odsouzené delikventy. V každé z těchto věznic je momentálně kolem 40 osob. Počty se ale každým týdnem mění.
Prostředí věznic pro mladistvé a věznic pro dospělé je v Sierra Leone dosti podobné. Nedostatečné hygienické podmínky, staré nebo úplně chybějící matrace a moskytiéry, nedostatečné prostory pro bezpečný venkovní pobyt, nedostatek jídla, vody, učebních pomůcek, absence lékařské a právní péče. Nedostatečná bezpečnostní opatření mají za důsledek to, že vězni nemají adekvátní možnost pobytu ve venkovním prostoru.
Osudy obviněných mladistvých jsou různé a mnohdy velmi tvrdé. Někdo ukradl kozu, peníze, jiný přepadl obchod nebo ve rvačce těžce zranil kamaráda či zavinil dopravní nehodu. Nejčastějším prohřeškem s tvrdými tresty je takzvaný Illegal Sexual Penetration, neboli sex pod zákonem. V Sierra Leone je sex do 18 let zakázán. Fascinující je, že za stejný prohřešek uděluje chaotický a nefunkční soudní systém různě dlouhé tresty, zřejmě dle libosti nebo výše úplatků rodinných příslušníků. Většinou se ISP trestá několikaměsíčním pobytem za mřížemi, setkal jsem se však s chlapcem, který za to dostal tři roky natvrdo. Všichni mladí vězni mají ale jedno společné – sny o lepší budoucnosti. O svobodě, o práci a rodině.
11.-28. ledna 2018
Text a foto: Pavel Nasadil - Praha
***
