Zemřela Sonja Baťová
20. února 2018 zemřela ve věku 91 let manželka českého podnikatele Sonja Baťová. Krátce před Vánocemi roku 2011 hovořil s ní o jejím životě Josef Čermák. Zde je několik myšlenek: Sonja Wettsteinová vystudovala architekturu a pocházela ze staré švýcarské rodiny, Jednomu z jejích dávných předků z otcovy strany, který byl starostou Bernu, v roce 1648 při jednání o Westfálském míru se podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávislost Švýcarska. Švýcarsko se prohlásilo nezávislým státem mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost. Její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důstojníka francouzské armády Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství; později – článkem o výměně vězňů – urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v oblasti ochrany válečných zajatců; a v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club. Sonjin tatínek, proslulý advokát, zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv před válkou někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů.
Opravdu se Tomáš se Sonjou poznali až po válce, kdy Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně na jaře v roce 1939 a položil základny k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. Vzali se v roce 1946. Usídlili se v Torontu, a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcarské emigrantské dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v Kanadě prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států. Sonja si byla vědoma, jak mnoho jejímu manželovi záleželo na tom, aby byl hodným následovníkem svého otce. Ačkoliv svého otce ztratil v roce 1932 při leteckém neštěstí, kdy mu bylo 17 let, často na něj myslel a viděl v něm vzor pro svůj život, jednou z jeho starostí bylo, aby svého otce nezklamal. Ztotožnil se i s jeho ideou zodpovědného kapitalizmu.
Oba měli silné sociální vědomí, Sonja byla a je přesvědčena, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty a čas do služeb svých komunit a ačkoliv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala – vedle Bata Shoe Company – ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné. Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council, kde její přínos Kanadě byl zvlášť významný, poněvadž se zasloužila o rozšíření sortimentu materiálů ve výrobě produktů (například do té doby se ve výrobě nábytku používalo dubové dříví), předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), předsedkyně Governor’s Council, North York General Hospital, The Council for Business and the Arts Canada, zakládající předsedkyně Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyně organizace Junior Achievement, Art Gallery of Ontario, a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute (organizace založená tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Michenerem pro výměnu profesorů mezi Indií a Kanadou), Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, byla zakládající členkou Toronto French School a byla Governor of York University. A také je čestným kapitánem kanadského námořnictva ( pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu.
Záběr jejích zájmů si uvědomíte, když se rozhovořila o školství (viděla ho zblízka na všech kontinentech). Domnívá se, že slabostí vzdělávacího systému všude na světě je nedostatek pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla – hlavně v zemích donedávna komunistických, ale nejen komunistických – pasivnost mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš často spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitosti pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější. Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi: Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1985), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, BNai Brith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit
Sonja začala boty po světě sbírat už v čtyřicátých letech a v sedmdesátých letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Řešení? Muzeum obuvi. A proč ne Bata Shoe Museum? Sonja měla fušku svoji rodinu přesvědčit, že to je – jak budoucnost denně dokazuje – fantastický nápad. Ale Sonja se snadno nevzdává a díky její schopnosti vyhrávat i prohrané bitvy, je Toronto o jeden šperk bohatší. Bata Shoe Museum (navržené proslulou firmou Moriyama&Teshima) bylo slavnostně otevřeno v roce 1995. Leták muzea ho popisuje takto: The Bata Shoe Museum Collection zkoumá, do jaké míry boty, víc než kterýkoliv jiný osobní předmět, zrcadlí způsob života, kulturu a zvyky lidí, kteří je nosili. Dodejme, že že Sonja a Tomáš vychovali několik dětí. V roce 2001 předali vedení Baťových podniků synovi Tomáši Jiřímu (Thomas George).
Podle článku Josefa Čermáka - abe
* * *