Nostalgie pražských kaváren
Slovo nostalgie znamená stesk a já jsem ho použila pro následné vzpomínkové vyprávění o několika úžasných kavárnách s prvorepublikovou patinou a do výčtu jsem přidala i takové, které se s dobou změnily a už svému, původního účelu neslouží, takže nostalgie bude na místě.
Začnu citátem Mileny Jesenské: Lidská potřeba shromažďování, potřeba neutrálního místa k hovorům, je stará jako svět. Opravdu to platilo a stále platí a hlavně 19. století tento význam dokladovalo v Praze prakticky denně. Lidé stejného smýšlení se setkávali hlavně v kavárnách, vinárnách, hospodách, které byly vhodným prostředím pro krystalizaci nejrůznějších názorů kulturních, společenských a politických. Navštěvovaná místa měla magický význam. Starší generace literátů si vybírala hostince a kavárny podle svého bydliště a podle vkusu jednotlivých účastníků, většina takovýchto míst ležela v historickém centru Prahy a vyznačovala se měšťanskou solidností, pohodlím a mnohdy i jakýmsi místním svérázem. Členové umělecké avantgardy vysedávali nejvíce v kavárnách Slavie, Národní, Unionce. Pražský život s kavárnami velice mládnul, kolem roku 1925 celá Praha tančí, baví se, její život se přibližuje k nekonečnému flámu. V druhé polovině dvacátých let 19. století se Praha v tomto směru posouvá mezi přední evropská města. U mramorových stolků s kávou, šampaňským, absintem, se setkávají generace, tvoří nejrůznější představy pro budoucnost, konfrontují se zde povahy i žánry v družném i sveřepém zápolení. Je to nádherný slunný život plný optimismu.
A protože se stále hlásím ke slovu nostalgie, tak zavzpomínám na slavnou a krásnou kavárnu Arco blízko dnešního Masarykova nádraží v Hybernské ulici. Interiér navrhl architekt Jan Kotěra, připomínal čítárnu nebo studovnu – v kavárnách se hodně četlo a to nejenom ze zvědavosti, co se ve světě dělo, ale patřilo to ke kavárenským činnostem a také tak trochu k dobové módnosti – každý z hostů prostě listoval v novinách a prohlížel časopisy, jejichž výběr byl ohromný. V Arcu se ponejvíce scházeli němečtí literáti píšící česky, chodil sem i Kafka, Brod, Pollak, Jesenská, Poláček, Vančura. Myšlením byli všichni pacifisté a dokonce jejich delegace vyrazila přímo z této kavárny za profesorem Masarykem s myšlenkou pokusit se odvrátit válečnou katastrofu. Arco je možné vnímat jako skvěle fungující spojení kavárny a společenství té doby bez jakýchkoli národnostních problémů. Ke vzájemnému porozumění značně přispíval i majitel kavárny pan Suchánek, člověk s ohromnými kavárenskými zkušenostmi, který dokonce vlastnil pro Arco koncesi prodeje párků, studené kuchyně, sladkých dezertů. O své hosty se dokonale staral, měli v kavárně označené svoje stoly, ke kterým se prakticky denně vraceli. Takže byl stůl „ pánů pragmatiků“, „pánů básníků“, „pánů starých křesťanů“ a další. Po smrti pana Suchánka 1929 začalo v kavárně chátrání. Druhá světová válka způsobila velký přesun místních návštěvníků a jejich úbytek. A po roce 1948 zasáhl ničivě komunismus. Dnes Arco slouží jako samoobslužní jídelna pro příslušníky policie a genius loci zmizel s okamžikem, kdy se majitelem stalo ministerstvo vnitra.
Kavárny byly vždy vyhledávaným místem a je docela zajímavým zjištěním, že se celkem přesně ví, kdo do jaké kavárny docházel z umělecké branže, méně vzpomínek se už dochovalo na kavárenský personál. V naprosté menšině byli i tací, kteří do kaváren nechodili nebo jen velmi ojediněle. Mezi takové patřil levicový spisovatel Géza Včelička, který byl dokonce číšníkem vyučený, ale zkušenosti z toho povolání zcela odmítal a kavárny nemiloval. Byli i další a nemuseli to být jen levicově ladění, kteří též kavárnu nepotřebovali, třeba Jaromír Rašín z významné pražské rodiny. Jeho pohled na kavárnu stručně uvedu: Hlavním zaměstnáním v kavárně je sedět a dívat se na množství světel a zrcadel, kouřit a opět se dívat. Kavárna je komfortem lidí bez komfortu a útočištěm kuřáků, kteří nesmějí doma kouřit… Tak či onak byl kavárenský prostor v pražské společnosti spíše oblíbený a vyhledávaný než zatracovaný.
Něco málo slov o nádherné prvorepublikové kavárně Savoy v přízemí secesního domu ve Vítězné ulici na smíchovské straně Vltavy, otevřené už v roce 1893. Bývala to velmi navštěvovaná kavárna určitou uměleckou společností, uznávající směr dekadence, čili směr vycházející z pocitu prázdnoty, marnosti a nudy, z určité erotické přesycenosti, často doprovázený bohémstvím a alkoholem. Umělečtí hosté prvorepublikového Savoye projevovali trvalý obdiv k filozofiím Heinricha Manna, Gončarova anebo Oscara Wilde a jejich dílům. Každopádně sem patřili Antonín Sova, Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar, Julius Zeyer a další. Savoy také málem nepřežil komunistický režim, po sametové revoluci už po elegantní kavárně nebylo ani vidu ani slechu, místo toho se zde předváděla zakouřená putyka, ale oblíbená. Po zdařilé rekonstrukci 2001 se interiér navrátil ke své slávě a Praze se krásné secesní prostory zachovaly.
A zbývá mi pro dnešek kavárna poslední a zvolila jsem naprostou kuriozitu, a sice kavárnu Imperiál ve stejnojmenném hotelu otevřeném veřejnosti 1. prosince 1914 na rohu ulic Zlatnické a Na Poříčí. Uvedené místo je nesmírně bohaté na historii, původní zdejší dům U Černého orla i s pozemky koupili bratři Kolářové, bývalí majitelé hotelu Paříž. Dům zbořili a postavili moderní hotel. Místo hrálo nebývalý význam, bylo vlastně mezi třemi rušnými pražskými nádražími – Masarykovým, Hlavním a dnes již neexistujícím Těšnovem a bylo tehdy prakticky v samém středu Prahy, kde sídlily banky, přepychové obchody. Hotel byl zadán architektovi a staviteli Jaroslavu Benediktovi a ten se stavby zhostil ve stylu geometrické secese, hotel měl 180 pokojů, apartmány, salónky, restauraci, kavárnu, v suterénu lidovou jídelnu a později vinárnu. Pokoje měly telefony pro dálkové volání, ústřední vytápění, poněkud slabší stránkou bylo vlastní sociální vybavení. Po celá 20. léta 20. století patřil hotel mezi deset nejlepších v Praze a objevoval se v každém dobovém průvodci. A jeho slávu si nesla i zdejší kavárna. Určitě jste viděli film s Oldřichem Novým Kristián, takže jeho slova „Zavřete oči, odcházím,“ vznikla ve zdejší kavárně a ještě další věc je spojována s popisovaným interiérem, a sice scéna z Jirotkova Saturnina, házení koblihami. Dočetla jsem se dokonce, že se koblihová válka opravdu v kavárně prováděla a to tehdy, když si host zaplatil mísu den starých koblih, přičemž celé osazenstvo kavárny bylo na bitvu předem upozorněno. Cena za koblihy byla 1942 korun, což značilo rok, kdy byl slavný román poprvé vydán.
Druhá světová válka přilákala do kavárny německé důstojníky a odlákala českou klientelu. Po roce 1948 se majitelem celého komplexu stalo Revoluční odborové hnutí a začalo zde provozovat zahraniční rekreaci ROH, doufám, že si dovedete představit, kdo k nám v té době asi mohl ze zahraničí jezdit a z jakého. Po revoluci v 1989 zde byla levná ubytovna. Také dnes jsou majitelem stále odbory, ale hledí si komplexu zcela jinak. V roce 2001 po dokonalé a obtížné rekonstrukci se podařilo vše změnit do původního stavu. Kavárnu dnes provozuje náš asi nejslavnější český kuchař Zdeněk Pohlreich, a protože se stal jakýmsi tvrdým kritikem jak má kavárna či restaurace fungovat, tak to nejlepší předvádí právě u sebe a je to bezchybné.
Minulou sobotu jsem si do Imperiálu došla na kávičku, dorazila jsem tam něco po třetí odpoledne a celá kavárna byla nabita lidmi – maličký kulatý stoleček mi ale vyhledali a vídeňská kávička s opravdu ručně našlehanou šlehačkou byla výborná. Pila jsem ji pomalu a jako za starých dobrých zvykových kavárenských zákonů mě nikdo z kavárny z mého dlouhého sezení nevyháněl. Vychutnávala jsem si neuvěřitelnou krásu, protože celý interiér má oslnivou výzdobu z maličkých mozaikových kostiček, stropy, stěny i podlahy a ještě prostoru vévodí zdobné sloupy. Už od samého počátku nebyla výzdoba nahodilá a v mozaikových plochách se objevovaly prvky historické, národní nadšení, budoucí víra v blahobyt, díkuvzdání technickým vynálezům, slovanství. A protože v době vzniku kavárny končila secese a začínal kubismus, tak tyto dva slohy jsou pokojně použité oba a s nimi i prvky z jiných než evropských kultur, zdobnost orientální, egyptská, maurská. Tady asi návštěvník nemusel přemýšlet nad odjezdem z některého z tehdejších tří nádraží do světa, výzdoba sama navozovala cestování do cizích neznámých zemí a míst. Mozaika už ve svém původu byla zhotovena v Rako Rakovník, kdy její tehdejší majitel Emil Sommerschuh byl zároveň císařským dodavatelem kachlových kamen a jeho továrna neměla konkurenta, mozaika se povětšinou zachovala v původním provedení, a když se kavárny restaurátorsky omyla od nahnědlého kouře, vyslala do prostoru fantastickou barevnou krásu.
Takže kavárny se vždy těšily velké oblibě, byly úžasné a chodilo do nich ohromné množství zajímavých lidí jako třeba Seifert, Teige, bří. Čapkové, Dyk, S. K. Neumann, Bass, Hašek, Kafka, Kisch, Nezval, Peroutka, Meyrink, Wolker, Jesenská, Majerová, Poláček, Smetana, Masaryk, Dvořák, Einstein – choďte do kaváren také, rozhlížejte se tam, bude vám dobře na těle i na duši!
Jana Fafejtová – Praha
***