Návrat na hlavní stranu

Magická místa naší státnosti

Rozhodla jsem se, že také svou písemnou maličkostí přispěju k stoletému výročí naší státnosti. Vybrala jsem si téma opředené legendami, ale v poslední době podložené i solidním výzkumem a nově získanými zdokumentovanými poznatky. Zvolila jsem si významnou osobnost našich českých dějin a sice knížete Václava. Navíc k místům, která hodlám stručně popsat, mám z Prahy blízko a tudíž jsem je opakovaně navštívila a nechala na sebe působit onu zvláštní a starou dobu ve které kníže Václav žil. A pak mám ráda pohádky a legendy a to od nepaměti, takže i po této stránce mi mnou zvolené psaní bylo hodně příjemné.

Stochov je malé město nacházející se mezi Kladnem a Novým Strašecím, dnes s asi 5500 obyvateli. Na svém náměstíčku s typicky venkovským vzhledem má stařičký dub – vlastně už jen jeho jakési zbytky, neboť většinu z jeho větví už vzal čas. Přesto všichni ze
Stochova vám řeknou, že ten dub tam zasadila sv. Ludmila, babička sv. Václava na počest jeho narození a tomu všichni pevně věří. Václav se narodil asi roku 903, ale uvádějí se i jiné roky jako 907 nebo 908. Stochovští tvrdě stojí za svým tvrzením, že sv. Václav spatřil světlo světa u nich na tehdejším dvorci hradiště ve Stochově a tuto pravdu hájí i jejich paní starostka. Navíc vám všichni řeknou, že Stochov dostal své jméno od sta chův, které se o malého Václava staraly. Pak jsou zde místem blízké též Zákolany a ty tvrdí, že sv. Václav je jejich a mluví o jeho narození na Budči, což je obec Zákolany. Už od školy do nás tloukli, že se v Zákolanech narodil hlavně Antonín Zápotocký a to nikdy žádný světec nebyl, právě naopak. Takže nechávám Zápotockého Zákolanům a sv. Václava Stochovu!
Budeč je dalším místem naší státnosti. Budeč se zbytky hradiště se nachází asi 17 km severovýchodně od Kladna. Zdejší kostel sv. Petra a Pavla z 11. století, postavený zřejmě na místě jakési původní rotundy je nejstarší stojící budovou v Čechách. Od roku 1958 je na
seznamu kulturních památek. Z provedených archeologických výzkumů se ví, že se zde jednalo o mohutné hradiště s neméně mohutným opevněním, valy jsou dosud patrné. Hradiště mělo dva obvody s nejvyšším bodem terénu v prostoru tzv. akropole rozlohou asi 3 ha a právě na akropoli stála rotunda a později výše citovaný kostel. Rotundu nechal zbudovat zřejmě kníže Spytihněv, syn knížete Bořivoje, mezi roky 895 – 905. Kolem rotundy byl objeven i hřbitov. Dnes existují důkazy, že vrch akropole byl obýván už v pravěku – archeologický výzkum potvrdil nálezy z doby mohylové kultury střední doby bronzové a kulturu knovízskou z pozdní doby bronzové. První hradba je zdokumentována ve slovanském období asi z 9. století, takže za knížete Bořivoje a důkazy dnes existují i pro stavbu rotundy v přelomu století devátého a desátého. Pro snadné pochopení rodinných vztahů pouze uvádím, že kníže Bořivoj a jeho žena Ludmila byli Václavovi prarodičové. Na pohřebišti se našlo 56 hrobů s křesťanským charakterem, pohanské stopy zde objevené nebyly. Objeven byl i společný hrob asi 60 zemřelých – věda tento nález nejvíce spojuje s dobou smrti sv. Václava a s tím, že do společného hrobu mohla být pohřbena Václavova družina.

V 10. století Budeč patřila Přemyslovcům a je dokladováno, že se malý Václav v Budči učil psaní, čtení, latině, možná i řečtině a kdy za jeho vzdělání zodpovídali kněží. Stejně tak se zde seznamoval s žaltářem, knihou náboženských žalmů. To, že se Václav učil na Budči, vedlo někdy k tvrzení, že zde byla první škola vůbec. A ještě něco málo k samotné Budči – zdejší knížecí dvorec se stal postupem času jedním z hlavních sídel přemyslovských knížat, kterým se zde podařilo sjednotit okolní kmeny a dát tak základ budoucí české státnosti. Sjednocování země hodně napomáhalo šíření křesťanství, které zápasem s jinými náboženstvími účinně pomáhalo k budování státu. Podíl zde měly i vnější vztahy, kde se přirozeně prolínaly vlivy západní a východní a krátce před Václavovým narozením byl značně oslaben vliv Velké Moravy a začali se více prosazovat východofranští vévodové. Poslední historická zpráva, že Budeč byla obývána, je ze 13. století. Od roku 1962 je Budeč kulturní památkou.

Libušín. Další místo, které má v sobě stopy naší státnosti, zatím ne zcela dokladované. Všechny ze tří dcer vladyky Kroka měly dle legend svá sídla, Kazi Kazín, Teta Tetín a věštkyně Libuše Libušín, který, jak jsem už uvedla, je zatím nejméně průkazný, ale jako pověst s příchutí pohádky si nemohu odpustit ho vypustit
. Také zde bylo už v 9. století obrovské hradiště kolem 12 hektarů s čtyřmetrovými valy, z čehož se zbytky zachovaly a prošly archeologickým průzkumem. Dnes bezpečně víme, že ke stavbě zdí byla použita opuka – opukové lomy jsou v této krajině vlastně dodnes. V hradišti byla rotunda – dnes má Libušín na tomto místě kostel sv. Jiří a sv. Markéty. Ze středověku je dokladován i hřbitov. Archeologické průzkumy uvádějí, že život v hradišti byl možný už v 6. století – potvrzují to nálezy keramiky - takže kult pohanství – od století devátého se už mluví o Přemyslovcích a křesťanství. Libušínské hradiště svou rozlohou prý bylo větší než Pražský Hrad. Typickým porostem zdejší krajiny bývaly dříny a mohutné přesličky – jejich zbytky jsou zde dosud.

Tetín je předposledním místem, ve kterém se nacházejí bohaté stopy naší státnosti. Podle pověsti to bylo sídlo Krokovy dcery Tety, ale dle výzkumu je Tetín znám až v 10. století, kdy zde byla dokázána existence dřevěného přemyslovského dvorce jako vdovské sídlo kněžny Ludmily. Je dokladováno, že zde jako vdova po knížeti Bořivojovi opravdu sídlila a také zde byla úkladně zavražděna dle pokynu své snachy Drahomíry. Tetín je menší, velmi kulturní město poblíž Berouna s dvěma románskými kostely sv. Jana Nepomuckého, sv. Kateřiny a třetím dnes barokním sv. Ludmily – na tak malé město je to něco neuvěřitelného, což zároveň svědčí i o důležitosti Tetína jako takového. Po smrti svého muže neodešla Ludmila do ústraní, jak se tehdy stávalo, ale pokračovala dále ve veřejném životě, především se starala o přípravu a nástup svých dvou vnuků Boleslava a Václava na knížecí stolec. Budoucí státnosti nejvíce pomohla tím, že přijala křesťanství, stejně jako její muž, kníže Bořivoj. Zavražděna zde byla v roce 921. Uvnitř dnešního kostela sv. Ludmily je obraz s její podobiznou, jak spolu s knězem vyučuje Václava. U pilířů po stranách oltáře je menza s kamenem symbolizující místo její zákeřné smrti uškrcením.

Stará Boleslav je místem posledním a místem smutně vzpomínkovým. Zde totiž zákeřně, snad najatými vrahy svého bratra Boleslava, byl usmrcen 28. září 935 mladý kníže Václav. Některé prameny se však nedomnívají, že Václavovu smrt zosnoval jeho bratr.
Každopádně s jeho úmrtím vznikl nejenom Václavův kult pozemský, ale i světský. Dokonce světskému kultu napomáhal sám bratr Boleslav, který velmi dojemně nechal později přenést Václavovy ostatky na Pražský Hrad do tehdejšího kostela sv. Víta, dnešní katedrály. Neuvěřitelně jsou bohaté i legendy kolem života knížete Václava, kdy je vždy líčen jako velmi zbožný, který si prošel mučednickou smrtí podobně jako Kristus – každopádně asi šlo už tehdy o shromažďování argumentů pro svatořečení. Jeho světskému životu je věnována už menší pozornost. Jako mladý se rád vzdělával, asi ve svých sedmi či osmi letech podstoupil slovanský zvyk velice prosazovaný samotným křesťanstvím a sice postřižiny, což bylo jakési ukončení dětství ostříháním vlasů, údajně byl pracovitý a už v raném věku pracoval na vinici, později holdoval vínu, rád chodil mezi své podané, tvrdí se o něm, že byl dokonce ženatý a zplodil syna Zbraslava.

„Svatý Václave, vévodo České země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého ducha, amen“. Tato slova Svatováclavského chorálu z 12. století jsou dokladem úcty k nejstaršímu českému světci a jednomu ze zemských patronů, sv. Václavovi. Více než tisíc let projevovaná úcta ukazuje, co pro náš národ v průběhu věků tento světec znamenal. Kanovník vyšehradský v souvislosti s bitvou u Chlumce ve 12. století, označil Čechy za čeleď sv. Václava a Václav je od tohoto pojetí chápán jako věčný kníže Čechů, zatímco skutečně vládnoucí panovník je jen jeho dočasným zástupcem. Toto pojetí respektoval i sám Karel IV. svým korunovačním řádem a též skvostnou svatováclavskou korunovační korunou. Sv. Václav je právem zapojen do naší státní ideologie, která nemá jen církevní charakter, ale je rovněž propojená s vědomím existence určitého právního řádu.

Ach, sv. Václave, až nám bude opravdu nejhůře, nezapomeň, prosím, na nás!

Jana Fafejtová, Praha

***