Život vojenský, život veselý... Veselý?
Před dvěma nebo třemi měsíci jsem byl svědkem televizní konfrontace předsedy amerického kongresu, Paula Ryana s jeho dřívějším televizním vystoupením (z doby, kdy Donald Trump začínal svoji nemilosrdnou politickou kampaň). Dřívější televizní záznam zvěčnil Ryana v okamžiku, kdy pronášel dnes již historická slova v českém překladu: „Donalda Trumpa nepodporuji a nikdy podporovat nebudu.“ Po tom se kamera vrátila k Ryanovi. Jeho tvář, normálně vyrovnaná a disciplinovaná, zrcadlila překvapení, rozpaky, snad i výraz kluka chyceného na hruškách. Ale tam, kde by Trump okamžitě prohlásil, že jde o podvod placený demokratickou kandidátkou Clintonovou, Ryan nic nepopíral. Všecko, co řekl bylo: „To že jsem řekl?“
Tento článek není inspirovaný touhou kohokoliv napadat nebo očerňovat. Je spíš pokusem ujasnit si problémy, které sebou politické zaměstnání přináší. První problém je způsob, jak politik zachází s pravdou. V první světové válce Tomáš Garrigue Masaryk, tehdy ještě profesor snící o československém státě, stál přede dveřmi petrohradského hotelu, kde se konala schůze národního komitétu. Dveře byly zavřené. Masaryk zaklepal a poněvadž na náměstí se už střílelo, netrpělivě čekal, až dveře někdo otevře. Muž, který je otevřel, se Masaryka zeptal, má-li v hotelu zamluvený pokoj. Masaryk, který v hotelu objednaný pokoj neměl, odpověděl: „Nedělejte hlouposti a pusťte mě dovnitř.“ Později svoji odpověď vysvětlil: „Nechtěl jsem lhát.“
Prezident Trump posuzuje zprávy, výroky, prohlášení podle toho, jestli jsou mu prospěšné (nebo mu alespoň lichotí). Jestliže ne, jsou výmyslem, podvodem, pravdu má on. Nemyslím, že tohle je životní filosofie Paula Ryana. Ačkoliv hrál významnou roli v krkolomném Trumpově pochodu k snad nejmocnějšímu úřadu na světě, nestal se Trumpovým tleskačem. V poslední době odmítl podporovat Trumpův návrh na vypovězení nejen nedokumentovaných přistěhovalců, ale i jejich dětí (zkratkovitě známých jako dreamers - snílkové), z nichž někteří sloužili v americké armádě a jinak americký život obohatili. Po odporu Ryana a několika dalších republikánských zákonodárců Trump dal kongresu možnost, aby o osudu snílků rozhodl. Co Ryana motivovalo? Čistě politické zájmy (reakce voličů) nebo i mravní imperativ (smí politik mlčet tváří v tvář brutální nespravedlnosti?).
Nemyslím, že mnoho politiků vidí život očima Tomáše Garrigue Masaryka, který smysl svého života viděl v tom, že ve věčném sporu mezi dobrem a zlem stál na straně dobré. Nebo očima Winstona Churchilla (ačkoliv na formování jeho názoru se vedle mravního imperativu podílí praktická zkušenost-vyškrábat se z klubka lží není vždycky snadné), který v řeči 11.května 1948 v Oslu své krédo shrnul do dvou vět: „Byl jsem svědkem mnoha událostí, ale faktem zůstává, že lidský život je nám předložen jako jednoduchá volba mezi dobrem a zlem. Jestliže se budete tímto zákonem řídit, shledáte, že tato cesta je dlouhodobě daleko bezpečnější než všecky kalkulace, které dokážeme vymyslit.“
V posledních dvou týdnech byly reklamované a citované dvě nové knihy. Autorem první, The Fire and Fury, je novinář známý volným, trochu nepřesným stylem, Michael Wolff. Wolf se domnívá, že je na čase začít proces pro zproštění úřadu prezidenta. Autorem druhé knihy je Steve Bannon, hlasatel rasové nadřazenosti bělochů (údajně inspirovaného prezidentovou dcerou Ivankou, jejíž matka českého původu byla předešlou manželkou presidenta Trumpa). Bannon hrál významnou roli ve volební kampani prezidenta Trumpa a později jako jeden z nejvlivnějších prezidentových poradců. Obě knížky (i jejich autoři) byly nemilosrdně prezidentem zesměšněny jako vymyšlené a vylhané slátaniny a prezident Trump se skromně prohlásil za velmi stabilního genia. (Výroky tohoto druhu jsou považovány za příznaky narcistické poruchy). Poněvadž v listopadu budou volby do kongresu, ve kterých by republikáni mohli velice snadno ztratit svoji těsnou většinu, bitva o každý hlas je čím dál tím zuřivější. Kdyby došlo k soudu nad Trumpem, konal by se v kongresu. Jak by lidé jako Paul Ryan hlasovali? Jako většina politiků, se příliš neliší od svých voličů. Jednání je motivováno starostí o rodinu, kariéru, majetek, vliv, stranu, stát. Není mnoho politiků, kteří vidí svět očima senátora Johna McCaina (a ovšem také není mnoho politiků, kteří byli válečnými hrdiny a odmítli odejít z nepřátelského zajetí, dokud nebyli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zajati před ním). Patří mezi ně Paul Ryan? Ať Trumpa vidíme jakkoliv, republikáni jsou si vědomi, že bez Trumpa by dosud hladověli po prezidentství USA, které jim osm roků upíral mnohými z nich nenáviděný Obama...
V jednom mi Trump připomíná Hilary Clntonovou: Duše obou je hnětena nezřízenou ješitností a ctižádostí. Jak budou svou bitvu o moc vidět, až se jejich ctižádost ztiší a smrt se jim bude dívat přes rameno?
Josef Čermák
***