Kam s ním? Co s tím?
V posledních dvou měsících jsem si často vzpomněla na Jana Nerudu a jeho slavný fejeton o slamníku. Řešila jsem totiž podobný problém. Zemřela mi maminka, 94 let, požehnaný věk a tím to vše začalo… První měsíc jsem žila v popření události, stále jsem čekala, že se ve dveřích objeví a že zavolá: „Tulačko, jsem doma!“ Čas proplouval mezi prsty, maminka stále nikde, realita si prosekala cestu. Musela jsem se chopit práce. Vedle vyřizování potřebných úředních záležitostí bylo třeba i pozvolna byt vyklidit, alespoň částečně, přechodně zde bude bydlet můj synovec. Když jsem uviděla, s kolika taškami si to jednoho dne přihasil, včetně činek a dalších maličkostí, důležitých v životě dvaadvacetiletého mladého muže, jen jsem zírala! Viděla jsem totiž všechno v jiskřivých barvách, vyklidit ne jenom jednu skříň, ale aspoň hned dvě! A bude to stačit?? Vím, že maminka zůstala střídmou Coco Chanel až do svých posledních dnů, na blůzky, sukně i šály si potrpěla.
Rozhodli jsme se pro druhou variantu. Ráno, posilněni vírou v žehnající nebe a úplatkovou kávou v našich rukách, jsme stáli za dveřmi nově nahozeného staršího domu, zvonek, cililink, dveře se otevřely: „Pojďte dál, paní vrchní hned přijde“. Tašky jsme nesli sebou, aby paní vrchní hned poznala, že jsme neústupní, že už nehodláme s nimi odejít, že už zde zůstanou. A tak se i stalo! Odešli jsme s prázdnými rukami a s mnoha díky za námi. Oba jsme zajásali, jedna starost odbytá! Bohužel, boty skončili u kontejneru, ale ráno tam již nebyly, věřím, že někomu jinému ještě chvíli poslouží. Úklidová četa v tuto roční dobu již nejezdí. A tak to pokračovalo dál. Šicí stroj, kam s ním? Psací stroj, kam s ním? Na inzeráty žádný zájem, nikdo staré „krámy“ nechce, maminky kožíšky i nový kabát visí na e-shopu, ale kožešinová čapka našla už novou majitelku. Hurá! Je to absurdní věřit v recycling v zemi přebytků? Obrazů plné stěny, porcelánu plný příborník. Ještě, že je opět in starší nábytek, retro doba, po něm je dokonce i poptávka. Aukční galerie přijímají jen vybrané originály, grafika žádaná jen někde, reprodukce – no dovolte, co nám to nabízíte?! A jestli si myslíte, že ten krásný zlatem lemovaný jídelní příbor, který vaše babička dostala do výbavy má nějakou tržní hodnotu, promiňte, musím vás vyvést z omylu. Z velké míry jen tu nostalgickou. V Praze na aukci jsem sice prodala dva obrazy, zajímavý zážitek, vesměs čeští umělci, investice do umění, tisíce lítaly, ba i miliony, ne tedy za moje, bohužel. Co ale s tím zbytkem po stěnách? Soubory časopisů, krabice se známkami, fotografie, knihy, LPs, všeho mnoho, vyjednávání, pochůzky, zklamání, další pochůzky, nekonečné pochůzky…. Stačilo, jsem unavena, jedu domů, pokračování zas někdy příště.
Z celé této akce jsem si silně uvědomila, že i já se teď musím a chci s plně otevřenými očima a dvojitými brejlemi na nich podívat, co skladuji na policích, v šuplatech a několika, ještě neotevřených krabicích od posledního stěhování a vše to nepotřebné dát nekompromisně pryč. Ano, nekompromisně!! Vím, že moje děti mi jednou za to poděkují. Vánoce za rohem, dárky, dárky, dárky… Nechci skončit s přeplněnou skříní nepoužívaných věcí, ani se zbytečnostmi ve vitrínách a tak jsem ihned po příletu důrazně rozhlásila do světa, že všeho mám dost, a že když už to musí být, tak krabička sýrů nebo balíček kávy mě potěší. Kdybych nebyla vegetariánkou, řekla bych krabice steaků! Jestli nechcete dostat další svetr nebo košili, radím, udělejte to samé. Děti vás budou o to více jednou milovat, pokud tedy nedají přednost kontejnerům.
Přeji krásné vánoční dny provoněné vanilkou, na každý den malou radost a po celý rok pohodu.
Naďa Humlová - Prosinec 2017
P.S.: Ráda bych se s vámi ještě podělila o něco, tentokráte, z tatínkova zápisníku:
Haškův nápoj zpustlých námořníků
Recept z pozůstalosti klasika našeho humoru. Pije se na vlastní nebezpečí: „Půl litru vody dej svařit s novým kořením (2-3 zrna), pepře (6-9 zrn), hřebíčku (10 zrn), kousek skořice, kousek citronové kůry a šťávy z celého citrónu a přidej ½ kg cukru. Po svaření přilej tři litry bílého vína a nech přejít var. Pak přidej litr koňaku a znovu až do varu vař. Pozor, aby to neuteklo! Při postavení na stůl (k ruce) se sundá poklice a vystupující páry zapálí a hned zase se přikryje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí“. Ať chutná!
A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes dršku!
(Ze záznamů malíře Panušky)
***