Sklizeň jako vrchol roku, změnila se víc než trochu
Podzim je asi všude stejný. Příroda vytvoří úrodu a hospodář chce ty přírodní pochoutky uchovat zavařováním. Náš soused Emil den co den přináší nadprodukci zelených lusků, rajčat a okurek, aby se nadprodukce zužitkovala a ‚nehnila‘, což Eva odváží do baráků mladým, a Helga si už z toho zoufá, aby to zamrazila a zavařila. Eva nezavařuje nic, a krom sušení hub, které nasbíráme, nedělá žádné zásoby na zimu a spoléhá, že supermarket bude furt super.
Navíc máme vzpomínku, kdy jsme jako novomanželé v Ostravě podlehli pokušení z veliké úrody jablek a moje maminka navrhla, abychom jablka uchovali na zimu v podobě sladkého moštu. Leč mezi hromadou chutných jablek a lahvemi s moštem je nutné udělat sérii kroků: Bydleli jsme tehdy ve vilce na Bronzové ulici nad ostravským stadionem Na Bazalech a moštárna byla blízko u pošty v Muglinově. Tři bedničky prázdných lahví od vína jsem získal z chodby kavárny Metropol. Koupili jsme nástroj ke špuntování a korkové zátky a přišel den D, kdy jsme naplnili dva koše na prádlo jablky a dva kýble na šťávu jsme naložili do Trabantu, vzali jsme batole Rostíka a zajeli do moštárny do Muglinova, kde ovšem byla fronta nadšenců. Praktická Eva projevovala zdravou skepsi, ale Rostik bavil frontu i nás, ochutnával mošt a dostal průjem, ale dočkali jsme se.
Doma nás čekal velikánský hrnec, do kterého se vtěsnalo osm lahví. Večer jsme trávili koupáním Rostíka a mytím a plněním lahví. Nad ránem jsme měli třiadvacet lahví moštu náležitě připraveného k uskladnění. Kdosi v moštárně nás upozornil, že lahve se mají uložit horizontálně, aby nevyschla zátka a třetí várku lahví jsme uskladnili na horní polici ve špajzu a začali uklízet tu lepkavou patálii z podlahy, než vstane Rostík. My jsme ani neulehli a už jsem chvátal do práce.
Tři dny po moštování nás po půlnoci probudil výstřel v domě; rána jako z děla a Eva řekla šeptem, že máme v bytě zloděje; plížil jsem se bytem z ložnice přes kuchyň do předsíně připraven jako panter bojovat a ochraňovat svou rodinu.
„Nikde nikdo,“ řekl jsem s úlevou Evě, která se mi šourala v patách a vzal jsem ji do náruče jako hrdina domácnosti, když další výbuch zazněl ze špajzu a pleskání tekutiny. Eva otevřela dveře do špajzu a z láhve vytékal mošt na podlahu už zavlaženou výbuchem první lahve a šířil se zápach alkoholu jako z lihopalírny.
Jako vždy duchapřítomnější Eva zakřičela: „Ty flašky musí ven na zahradu!“ a já kolem třetí hodiny ráno vynášel lahve z bytu po schodišti ven na zahradu a tam je stavěl s myšlenkou, že nevybuchnou všechny. V ruce mně vybouchla pouze jedna, ale špunt mne netrefil do brejlí. Soused Kučera, který měl poměrně lehké spaní mne pozoroval oknem, zajisté si myslil, že pácháme cosi ilegálního proti Husákovu režimu. Čistili jsme špajz až do rána a ještě řadu dní páchl byt alkoholem.
Eva pojala k zavařování nenávist s vysvětlením, že nikdy nebudeme vědět, která láhev je zavařená správně, a která zkvasí a zkazí se. O rok později na dovolené ve Vojkovicich v chatě na přivaděči, si kdosi z našich početných hostů povšimnul, že cestou je družstevní pole s dozrávajícími hlavami zelí; ano tam, kde je dnes továrna Hyundai a vznesl návrh, že bychom mohli našlapat kysané zelí. Eva byla mezi přáteli proslulá svým klidem k mým bláznivým nápadům, na mne vyslala několik blesků z oka.
Ale už nejsme tak hladoví, takže práce se zavařováním či uzením málokoho láká, leda tu vzácnou skupinku lidí, kteří to dělají rádi jako koníčka a takových je velice pomálu a já znám jen dva takové případy ze všech, například Buchalovi k nám přijedou a přivezou zavařené tučně vepřové v omastku a my to teď cpeme Josefovi z Maďarska, který si ten chutný bůček maže na chleba a pochvaluje si.
Nadbytek jídla je výsledek industrializace potravinářství, je to celosvětový jev posledních padesáti let a tím zanikla i chuť i potřeba pro záhumenkářství, které kvetlo, ale už nekvete. Nedávno se objevily mediální stížnosti a stesky na kvalitu jídla a tyhle řeči o nekvalitních potravinách jsou blbosti plynoucí z hlav s plnými žaludky, které takto vysvětlují svou přežranost a začnou tak rozdělovat potraviny na horší a lepší, jakoby zapomněli, že kdysi lidi jedli kůru ze stromů a vařili kožené boty, aby dali cosi do žaludku. Lidské trávení je tak dokonalý procesor, že co má živiny si vezme a sračky vyloučí a není třeba, aby nějaký inspektor na to dohlížel.
Moje babička vyprávěla historku z konce války z Přívozů, když Rusové na tankách tažených koňmi postupovali po Hlučínské ulici a jeden kůň byl zabit a vojáci ho odřízli z postroje a nechali ležet u cesty; z činžáku kolem se vyhrnul tucet hospodyň s noži v ruce a během několika minut toho koně rozporcovaly na kusy koniny a jako vzácnost odnesly domu a za pár hodin voněl koňský guláš v sousedství; o patnáct let později jsem slyšel babičku jak řekla sousedce, která ohrnovala nos na výsekem koňského masa, že si pamatuje její matku, jak odřízla koňskou nohu a byla šťastná, že má jídlo pro vyhládlou rodinu. Chci jen říct, že člověk, když má hlad, sní cokoliv, co nesmrdí.
Sbíráme houby, část hned sníme v houbových pochoutkách, část zamrazíme a usušíme na zimu, ale to děláme rádi jako podzimního koníčka. Ne z potřeby či nutnosti, ale toliko a hlavně pro zábavu a podle mého je život lidský lepší než byl před sedmdesáti léty, když jsem se narodil a moje babička zavařovala a ukládala zásoby na horší časy.
Rosťa Firla – Sudbury
***