Pohlednice ze Středoslovenska

Šplhat po úbočí slovenské sopky je vzrušující za předpokladu, že jste vybavení pořádnou dávkou fantazie a dokážete se přenést o nějakých patnáct miliónů let do minulosti, kdy to tu pod nohama pěkně dunělo a z kráteru sršely jiskry. Ale vzrušení můžete prožívat i bez usilovného vyvolávání fantazie. Ta se totiž při pohledu na čerstvé medvědí stopy v bahně probouzí jaksi sama od sebe. Až jí musíte krotit. Neboť respekt z největší evropské šelmy je tady, v pohoří Polana, západně od Slovenského rudohoří, stále přítomen. Ve zdejším horském hotelu se s tímto fenoménem, aby zmírnili obavy turistů, vyrovnávají mazaně. V okolí napočítali dvacet čtyři dospělých huňáčů. I vytvořili z jejich portrétů jakési maturitní tablo a každého maca polidštili pěkným křestním jménem. No řekněte, není to šikovný psychologický tah? Každopádně by to nemělo svádět k nějakému kamarádství s těmito až třistakilovými vládci místní divočiny, i když nosí taková sympatická jména jako Danka či Juro. Naštěstí se kontaktu s člověkem za běžných okolností vyhýbají. A tohle platí i obráceně.

Pro nezalesněné a obhospodařované svahy Podpolaní je charakteristické roztroušené, takzvané laznické osídlení. K osamoceným statkům přináleží horizontálně, po vrstevnicích orientovaná políčka a pastviny, které někdy přecházejí ve skutečné terasy oddělené schodovými mezemi. Vlastní polosamoty jsou pak propojeny úzkými cestami, které představují pro cizince hotový labyrint, neboť jen některé nabízejí propojení s dalšími stráněmi a úbočími. Ty jsou pak navíc, jak je to v takovéto geologicky mladé krajině běžné, rozčleněny ostrými a často i hlubokými zářezy s bystřinami a potoky. Z dálky tato kulturní krajina vytváří malebnou mozaiku z různě barevných pruhů a proužků podle toho, kde se co zrovna pěstuje, kde je rozoráno, kde posekáno. Zdánlivě idylický laznický život má však k snadnému živobytí daleko. Obchůdek zde na svazích je již raritou, skromné školy osiřely, hospody tu nenajdete. Občas kaplička a kostel. Za vším, co si zde místní nevypěstují, musí dolů do údolí, k hlavní silnici. Na křižovatkách cest zastaví třikrát denně autobus, a tak hlavním dopravním prostředkem je již automobil.

Střediskovou obcí – městečkem - podpolanských lazů je Hriňová. Obchody, krčmy, úřad, zdravotní služby, tohle vše představuje servis pro zemědělské usedlosti z široka daleka. Na dobu, kdy zde místní zaměstnávala zdejší strojírna, vzpomínají u borovičky starší starousedlíci s nepřehlédnutelnou nostalgií. Oj, to byly zlaté časy: jistá práce, jistý výdělek a podniková rekreace. Tisíce motorových převodovek odtud expedovali dále směr okresní město Detva. Převodovky pro otéčka, obrněné transportéry určené armádám Varšavské smlouvy. Zbrojní výroba pro mír, jak jinak, že? Ano, ta zažívala v Podpolaní a na Zvolensku v dobách socialismu jedinečný rozkvět. Díky ní vyrostla panelová sídliště, díky ní se dědiny měnily v města a z rolníků se stali robotníci.

Nedá se říci, že by místní lidé byli přívrženci komunismu, ale obecně se zdá, že hodnocení éry socialismu vyznívá na Slovensku příznivěji než v Čechách. K tomu patří i relativizace tehdejších opozičních postojů a marginalizace disidentství.

Zvláštní formu nostalgie po časech s totalitními poměry nacházíme u starších občanů mužského pohlaví. Ano, to jsou ti, kteří se ještě orientují v místopise kdysi společné republiky. Na rozdíl od průměrné slovenské populace mají jakýs takýs přehled o největších českých a moravských městech a z hlavy vysypou dvě až tři důvěrně známá místa na západ od řeky Moravy. Shodou okolností jde o bývalá sídla posádek Československé lidové armády. Vida, ať se nám to líbí nebo ne, musíme zde s pokorou smeknout a uznat státotvornou roli ČSLA. Vždyť ona umožňovala mladým mužům nejen budovat pevnou hráz míru a socialismu proti imperialistickým agresorům, ale navíc i důvěrně poznávat nejbližší bratrský národ. Díky ČSLA mají dodnes Slováci příbuzné v Čechách a Češi zase na Slovensku. Že tyhle vedlejší produkty existence komunistické armády přežily režim i rozdělení státu, je nepopiratelné. A to se, prosím, mnozí z nás odvodu to této branné organizace bránili zuby nehty. Jo, neváhali sáhnout i k sebepoškozování, ba nechali se, coby tzv. odpírači, i zavřít. A vida, dnes, desítky let poté, si díky státotvorné funkci ČSLA můžeme pěkně československy zavzpomínat. Kdo nevěří, ať na Slovensko běží. Neboť tahle země je nám stále nejbližší.

***

Návrat na hlavní stranu