Podzim – nostalgie – svátek Dušiček

Ano, je tomu tak, začal nám podzim a nostalgické dny, méně světla a dříve tma, padající listí, deště a také nástup rozmrzelé nálady, bolavé klouby a do toho všeho svátek Dušiček.

Je to klidný svátek, uctíváme ho hlavně chozením na hřbitovy, zdobením hrobů, zapalováním svíček a vzpomínáním na ty, kteří už s námi nejsou. Jak svátek vznikl, mnozí nevědí a protože mi připadá, že je to historie více než zajímavá, tak ji napíšu. Celé to vzniklo už hodně dávno, v době Keltů. Ti neměli čtyři roční období, jako tomu je dnes, ale pouze dvě, a sice světlé, což bylo setí úrody a její růst a tmavé – sklízení. Počátek tmavého byl v noci z 31. října na 1. listopad a značil také konec léta a počátek zimy. Keltové považovali uvedenou noc za noc plnou magických jevů, ve které se zcela stíraly rozdíly mezi živými a mrtvými, ve které na svět pronikaly duše zemřelých z Očistce a ve které se objevoval mezi živými obrovský strach z přítomnosti i budoucnosti. Proto prý také svá stavení neosvětlovali, aby duše nenašla cestu domů a nemohla tam nikomu a ničemu ublížit. Jiná verze však uvádí i pravý opak a sice, že zapálené světlo mělo duši ukázat cestu domů. A že hospodář plnil lampy máslem, aby se s ním mohly bolavé duše pomazat. To druhé se mi mnohem víc líbí.

Když Římané dobyli území, začaly se keltská a katolická tradice míchat, přičemž katolická církev neměla o pohanské zvyky zájem. Zajímavým se stal rok 609, kdy byl v Římě vysvěcen Pantheon, ve kterém se původně uctíval kult bohů, čili těch, o kterých se věřilo, že blaženosti v nesmrtelnosti dosáhli už v pozemském životě. Od tohoto roku se tedy datuje svátek všech svatých, konkrétně dne 1. listopadu.

Památku zesnulých – lidově Dušičky – zavedl až roku 998 opat Odillo z Cluny a později byl svátku předurčen den 2. listopad. Je zajímavé, že v Polsku jsou Dušičky (přesněji den Wszystkich Świętych) státním svátkem a i v dobách komunismu byl 1. listopad dnem volna a lidé v tento den chodí hromadně na hřbitov a v noci se pak nad hřbitovy vznáší světlo a dým ze zapálených svíček.

V Čechách se masově chodí na hřbitovy, hroby se zakrývají větvičkami z chvojí a chryzantémy se staly hlavní ozdobnou květinou – už se neobjevují jen v barvě bílé, ale i žluté, růžové, fialové a dalších a už si pro svou krásu vydobyly i své nové postavení a lidé se na ně dívají s obdivem po celý rok a nevnímají je jen jako květinu, co patří na hřbitov. A je také na místě zmínit se o svátku Halloween s jehož oslavami se hlavně Britové vrátili k původním keltským tradicím. Tenhle svátek se slaví v předvečer Všech svatých z 31. října na 1. listopad – převládá v něm bujarost, tance, převleky, světla, svíčky rozsvícené ve vydlabaných dýních. Slavit Halloween je dnes tržní záležitost, která přichází především z Ameriky a tam byla zaváta imigranty ze Skotska a Irska – až do roku 1989 to bývala v Čechách téměř neznámá oslava. Ani dnes není nikterak vyhledávanou a oblíbenou, v žádném případě ji Češi nevzali za vlastní. A tak i dál chodíme na české městské hřbitovy a venkovské hřbitůvky, pokládáme tam živé květiny a vzpomínáme, někdy se i tiše modlíme. Přidám ještě starou českou pověru: Když o Dušičkách prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy. A přidám i jeden hodně starý český zvyk z venkova. Na Dušičky se peklo pečivo, čtvercového tvaru uvnitř s mákem nebo povidly a peklo se buď z mouky bílé nebo tmavé. To bílé se rozdávalo v rodině hospodáře, to tmavé bylo určeno čeledi a žebrákům.

Dojděme tedy určitě na Dušičky na hřbitov, a i když tam třeba vůbec nikoho nemáme pohřbeného, projděme se tam mezi světýlky a voňavou chvojí a zavzpomínejme na ty, co už jít s námi nemohou. Dejme tak přednost tichému zamyšlení nad nekonečností vesmíru, kráse lidského života, důstojnému stáří a neodmyslitelné smrti – dejme tak ze sebe alespoň špetku duchovna, které se, bohužel, značně u nás vytrácí.

Jana Fafejtová – Praha

***