Ohlédnutí za letošním

Torontským mezinárodním filmovým festivalem

Již několik let se mi stává, že na filmových festivalech zvítězí filmy, které mně připadají nezajímavé a podle popisu ani nemám chuť na ně jít. Platí to i o letošním Torontu. Dříve však, než vyleji s vaničkou dítě, nemám pocit, že všechny filmy, které jsem viděl byly špatné. Naopak, obzvláště v závěrečný den festivalu byla řada filmů, která stála za shlédnutí.

Hermann Hesse napsal báseň My červencové děti - Julikinder v angličtině Childern of July. Jako kdyby byla věnována americkému režiséru Paul Schraderovi. Narodil se 22. července 1946 v Grand Rapids v Michiganu. Spolupracoval na čtyřech filmech s Martinem Scorsesem (nedávno byl uveden jeho film Silence – Mlčení, který nemá nic společného s Bergmanovým filmem stejného jména): Taxikář (1976), Zuřící býk (1980), Poslední pokušení Krista (1988) a Počítání mrtvých (1999). Jeho poslední film First Reformed (První reformovaná), který měl severoamerickou premiéru na tomto festivalu se zabývá duchovní tématikou. Podobně jako Ingmar Bergman v Sedmé pečeti, v Hostech Večeře Páně, či v Ďáblově oku nebo v Lesních jahodách, či ve filmu, který má název podle Pavlova listu Korintským 13. kapitoly, Jako v zrcadle se koncem padesátých a počátkem šedesátých let vrací k existenciálním otázkám víry a náboženství. V tomto bodu má hodně společného, jak s Bergamanem, tak právě i s Hermannem Hessem. Hlavní role ve filmu First Reformed ztvárnili Amanda Seyfried a Ethan Hawke. Hawke hraje bývalého vojenského kaplana, který je v depresi po smrti svého syna.
Vděčně přijme místo venkovského faráře v První reformované církvi, která není početná, ale má své místo v historii, když pomáhala a skrývala černochy utíkající na sever do Kanady. Církev však má své problémy – úbytek členů, finanční krize, nedostatečná administrativa. K introvertnímu duchovnímu přijde manželský pár očekávající dítě. Manžel radikální environmentalista se ptá, jestli do tohoto světa je vůbec možné přivést potomka. Podle toho, jak ničíme planetu, není těžké propočítat, co ho čeká. Dohodne si s duchovním schůzku, ale když ten dorazí na místo, je muž mrtev. Krátce před tím spáchal sebevraždu. Nyní leží na jeho manželce zodpovědnost, kterou má za dítě. Pastor Toller přejímá nejen zodpovědnost za dítě, ale i za životní prostředí a distancuje se od korporací, které sice pomáhají církvím finančně, ale zároveň církve jsou těmto společnostem zavázané a řeší jiné problémy. „Ničit stvoření, znamená likvidovat Boha jako stvořitele.“ Film měl světovou premiéru na festivalu v Benátkách 31. srpna. V Torontu byl uveden o dvanáct dnů později.

Zajímavé je Schrader pochází z holandské  Kalvínské křesťanské reformované církve (Calvinist Christian Reformed Church), podobně jako Hermann Hesse i on studoval teologii. Jeho výchova byla přísně puritánská. První film viděl až v sedmnácti letech, kdy tajně utekl z domova. Byla to komedie The Absent-Minded Professor (Roztržitý profesor) a Schrader byl z filmu dosti rozčarovaný. Teprve druhý film s Elvisem Presleym Wild in Country (Ztracená země)měl na Schradera vliv a začal se filmu věnovat hlouběji. Získal B.A. na Calvin College a nejprve pracoval jako filmový kritik pro Los Angeles Free Press. Ve své první studii z roku 1972  srovnává Bressona, Ozu a Dreyera. Na snímku First Reformed je jasně patrný vliv Roberta Bressona a jeho filmu Deník venkovského faráře (1951) a je jen shodou okoloností, že Bressonův film dostal tři ocenění na festivalu v Benátkách, kde měl po 66 letech premiéru i Schraderův film.

Očekával jsem, že se na festivalu objeví i nějaký český film, nestalo se tak. Konec konců ministr kultury Daniel Hermann se setkal s vedením TIFF, ale nic z toho nevzešlo. Český film na festivalu chyběl, pokud nepočítáme slovenský film Juraje Lehotského Nina, který uvádí Českou republiku jako koprodukční zemi. Další film zastupující Slovensko byl dvacetiminutový snímek Magic Moments (Zázračné okamžiky) a do třetice bychom do tohoto trojúhelníku mohli zařadit film slovensko-kanadské filmařky Ingrid Veninger Porcupine Lake (Dikobrazí jezero), jejíž film Modra jsme mohli na jednom z minulých festivalů vidět. Společným jmenovatelem pro všechny tři filmy je, že se jedná o příběh dospívajících děvčat v nefungující rodině.

Nutno přiznat Karlovarskému filmovému festivalu, že program byl sestaven podobně jako na TIFF. Objevila se zde řada stejných filmů, ať již to byl Haneckeho Happy End, Kaurismäkiho Druhá strana naděje, či slovenský film Nina. Do této skupiny bychom mohli zařadit i německý film F. Akin Aus dem Nichts (Odnikud), který dostal i dobré ohodnocení na českých webových stránkách. Návštěvníci Karlovarského festivalu ho považují za jeden z nejlepších a nelze s nimi nesouhlasit. Vynikající je obzvláště představitelka hlavní role Diane Kruge. Film má tři části. V první je popisován celkem všední život excentrické Katji a jejího manžela Nuriho, Kurda žijícího v Německu a živícího se překládáním z kurdštiny a turečtiny.
Jednou večer při návratu ze sauny vidí Katja, že ulice, kde má kancelář její manžel, je zablokovaná policií, protože zde došlo k bombovému útoku. Po chvíli zjistí, že zahynul jak její manžel, tak i syn. Deprese je umocněna ještě tím, že policie vyšetřuje Katju, jestli se nejednalo o obchod s drogami, jestli to nebyl nábožensky motivovaný útok, jestli si různé etnické skupiny nevyřizovaly účty. V okamžiku, kdy již chce spáchat sebevraždu, se doví že útok spáchali neonacisti. V druhé části se jedná o samotný proces. Obžalovaní jsou mladí sportovně vyhlížející partneři. Katja pozná ženu, která postavila kolo před kancelář jejího manžela, proti dvojici vypovídá otec obžalovaného, který se omlouvá za to, co se stalo. Stopy výbušniny byly nalezeny u dotyčných v garáži. Přesto šikovný právník dosáhne jejich osvobození. Není jisté, jestli neměl někdo jiný přístup do garáže, na pytlech s výbušninou byl nalezen neznámý otisk prstu. Námitka obžaloby, připomíná, že pytel byl získán v legálním obchodě a že to mohl být otisk prstu prodavače. Soud obžalované osvobodí přes všechny důkazy, ne pro prokázanou nevinu, ale kvůli tomu, že nebyla prokázaná vina. Vzpomeňme jen třeba Čecha umláceného řetězem od kola v Londýně, O. J. Simpsona a další podobné případy. Třetí část je podle mne nejslabší. Během procesu se prokáže propojení dvojice na řecké neonacisty, Katja je u moře vyhledá a v zoufalství si přidělá bombu na tělo a dvojici i sebe odpálí. Je to v okamžiku, kdy má být obnoven proces s dvojicí, ale Katja již nevěří ve spravedlnost. Zlo působí zlo, násilí násilí.
Na tuto myšlenku navazuje jeden ze tří islandských filmů na festivalu komedie Under the Tree (Pod stromem) režiséra Hafsteinna Gunnara Sigurdssona. Odehrává se na předměstí (pravděpodobně Reykjavíku) a jde o spor dvou rodin. Jedna, Baldvinova, je hrdá na to, že má na své zahradě jediný strom v okolí, druhá Konradova má pocit, že strom stíní v jejich zahradě, kde je již tak málo světla. Navíc se pod strom do stanu nastěhuje Baldvinův syn Atli, kterého manželka vyhodila z domu. Dojde k výměně názoru, po které následuje první akce vypuštění či prořezání pneumatik. Ačkoliv pachatel není znám, Baldvinova žena Inga má jasno. A když se jim ztratí ještě kočka,
odhodlá se Inga k odplatě. Vyláká sousedčina mazlíčka – vlčáka a nechá ho usmrtit u veterináře a vycpaného ho posadí před dům sousedů. Ti zprvu z dálky vidí, že se jim ztracený vlčák vrátil, později zjistí, že jde pouze o vycpaného psa. Inga argumentuje, že zvíře za zvíře a že jim alespoň vlčáka vrátila, zatímco oni jí kočku nevrátili. Večer jde Konrád vykonat pomstu a podřízne strom, který však nešťastnou náhodou spadne na stan, kde spí Atli a zabije ho. Baldvin si nenechá vysvětlit, že se jedná o nešťastnou náhodu a je na tahu. V ten moment se mění komedie v horor a ve sklepě jednoho z domů oba zápasící muži se smrtelně zraní. Dříve než přijede policie, vyhlédne ráno Inga z okna a spatří, že přes plot přelézá zpátky její milovaná kočka. Kolik válek vzniklo jen kvůli maličkostem a nedorozuměním. Neděje se něco podobného dnes?
Rumunský film, který patří v současnosti k nejlepším v Evropě zastupoval 130 minut dlouhý psychologický snímek Calina Petera Netzera Ana, mon Amour (Anna, moje láska).V hlavních rolích hrají Mircea Postelnicu a Diana Cavallioti. Přestože se jedná o delší období v životě dvojice, můžeme se v časových obdobích velice dobře orientovat podle toho, kolik má hlavní hrdina vlasů. Pokud se jedná o studentské období je Tom klasický dlouhovlasý mládenec. Naopak v závěru příběhu, kdy své manželství probírá s psychoanalytikem, je téměř holohlavý. Jedná se o konec příběhu, nikoliv filmu, který je dělán střihovým způsobem na přeskáčku. Toma potká Anu během studií. Oba se věnují literatuře. Neurotická Ana trpí chronickým strachem, depresemi a Toma má potřebu ji ochraňovat. Stane se jejím otcem, ochráncem, řidičem, udělá pro ní všechno… Jenže Ana dospěje a Toma zůstane sám.
Posledním festivalovým filmem, který mne zaujal, byl ruský film Borise Chlebnikova Aritmija – Arytmie Podle wikipedie je arytmie
porucha srdečního rytmu. I tento film byl uveden v Karlových Varech. U manželů Olega (Alexander Jacenko) a Káti (Irina Gorbačeva) to neklape, je zde tedy arytmie. Přiznám se, že jsem měl problém (a nejen já, ale i anglické titulky a synopse k festivalu), jak funguje současné ruské zdravotnictví. Na střední škole jsme se učili, že vrač je kvalifikovaný ošetřovatel, ale nikoliv doktor v našem slova smyslu. Ve filmu slovo vrač překládali jako doktor. Káťa podle mého názoru byla doktorka fungující v nemocnici, ale v synopsi k fílmu je označena jako zdravotní sestra. Každopádně Oleg jezdí se sanitkou (nikoliv jako řidič, ale jako vrač) a stará se o pacienty. Po práci se věnuje alkoholu. Kátě tento způsob života leze na nervy a chce se s Olegem rozejít. I když v úvodu filmu Oleg vypadá poněkud nemotorně, nakonec má vždy k pacientům lidský vztah. Ať již se jedná o hypochondry, dobře se chová k Svědkům Jehovovým, kteří odmítají léčení i k hysterickým pacientům. Po profesionální stránce mu nelze nic vytknout až do chvíle, kdy do nemocnice přijde nový manažér, který zavádí reformy ve zdravotnictví. Jeho metoda 20-20-20, při které by se měla urychlit práce zdravotníků a snížit jejich počet, spočívá v tom, že záchranka má dvacet minut na dojetí k pacientovi, dvacet minut na ošetření a dvacet minut na dovezení pacienta do nemocnice nebo přemístění se posádky na další místo. Při zásahu u alergického záchvatu, však Oleg stráví delší čas s pacientem a nereaguje na žádost dispečera, že se má přemístit na jiné místo. Druhý pacient zemře a Oleg je hnán k zodpovědnosti. Brání se, že nemohl opustit prvého pacienta, který by rovněž zemřel, zatímco druhému už by stejnak nemohl pomoci. O několik dnů později jede ambulance k děvčeti zasaženému elektrickým proudem. Všechna oživení selhávají. Oleg se rozhodne, že provede na místě operaci srdce. Podaří se mu, že resuscitace je úspěšná, srdce skutečně naskočí, ale není jisté, zda dívka přežije. Po návratu do nemocnice dojde ke konfliktu mezi ním a ředitelem nemocnice, kterému vadí skutečnost, že nyní je nemocnice právně postihnutelná, že rodiče dítěte mohou nyní vedení nemocnice soudit. Dojde i k fyzickému napadení Olega ředitelem. Když se vrátí domů, Káťa mu oznámí, že od něho odchází. Oleg již nemá sílu argumentovat. V zoufalství vyběhne na ulici. Snad lítost nad ním zlomí v Kátě hněv a vyběhne za ním…
Jak zhodnotit letošní TIFF? Téměř všechny filmy se dělají v mezinárodní koprodukci, takže většinou není uvedena země, kde byl film natočen nebo naopak zemí několik. Důvodem  je, že pak mají jednotlivé snímky šanci dostat se ve více zemích na trh. Proto uvádím v této recenzi dominující zemi, nikoliv všechny země, které se na filmech podílely. Hodně evropských filmů je sponzorováno německou kinematografií nebo francouzským Canalem +, což kvalitě festivalu neprospělo. Letos bylo na festivalu poměrně méně filmů než v jiných letech a vypadá to, že zde bylo i méně premiér. Scénáře filmu byly velice často schématické, výjimkou byly snad jen skandinávské filmy, ať již z Islandu, Švédska nebo finský film Aki Kaurismäkiho The Other Side of Hope (Druhá strana naděje).O syrském emigrantovi, který hledá azyl na dalekém severu.

Aleš Březina – Toronto, foto:  Images credit: Courtesy of TIFF

***