V roce 1997 po více než dvacetiletém úsilí se Luhačovice dočkaly vlastního kostela, který je důstojným reprezentantem tohoto lázeňského města, největších moravských lázní a čtvrtých největších lázní v České republice. Do roku 1997 funkci kostela suplovala pouze kaple, která kapacitně nevyhovovala. O tom, jak věřící sbírali peníze na stavbu kostela, kolik překážek stále řešili a jak vždy těsně před realizací nepříznivé okolnosti vše zastavily, svědčí zápisy ve farních kronikách. Osudová stavba kostela od samého začátku, dokonale kopírovala nepříznivý osud celé naší republiky. Smůla se lepila kostelu na paty trvale. V roce 1895 inicioval místní farář založení Jednoty sv. Josefa, která chtěla zajistit peníze pro stavbu nového kostela. Vytiskli 2000 českých a 1000 německých proseb o příspěvky. Povedlo se zajistit 96 630 korun, ale než došlo k realizaci, nastala 1. světová válka a peníze musely být předány na válečnou půjčku. Po válce se opět začaly shánět finance a hledalo se i vhodné místo pro stavbu. V roce 1939 bylo vybráno místo za nádražím a zlínský architekt Gahura dodal nákres kostela, jehož železobetonová konstrukce byla na způsob chrámu sv. Petra v Římě. Než se podařilo získat dostatek peněz, přišla 2. světová válka a opět se vše zastavilo, po válce nebylo schváleno již dříve vybrané místo. V roce 1948 se podařilo stavbu zařadit do pětiletého plánu, ale realizace byla znovu zastavena a v důsledku měnových reforem přišla Jednota sv. Josefa o všechny vklady – zůstaly jí jen pozemky. Nová naděje přišla před rokem 1968, ihned v tomto roce všechny naděje padly s okupací. Po roce 1989, díky nevšední iniciativě pana faráře Vašíčka a Kupky, proběhla konečně architektonická soutěž, obeslaná čtrnácti návrhy. Vyhrál návrh architektů Michala Brixe a Petra Franty, kteří navrhli půdorys prostoru kostela, fary a nádvoří ve tvaru mandorly, středověkého zobrazování Marie s Jezulátkem v mandorle. Základní kámen posvětil v roce 1990 sám papež Jan Pavel II a bylo rozhodnuto zasvětit kostel celé svaté Rodině. Takže Luhačovice mají konečně nádherný, vysoce moderní kostel, který jedinečně doplňuje původní, zcela nadčasové zdejší stavby jak od Dušana Jurkoviče, tak Bohuslava Fuchse a dalších.

Vizovice jsou menší město asi 16 km od Luhačovic, město krásné, s tradicí od roku 1261. Asi také všichni víme, že je proslulé světoznámou likérkou Rudolf Jelínek s voňavou slivovičkou, ale i meruňkovičkou, hruškovicí a dalšími pálenkami. Pak asi mnozí znají vizovické pečivo, které zde kdysi dávno vzniklo na přelomu 19. a 20. století, jehož základními surovinami je pouze hladká mouka a voda. Z těsta se nůžtičkami a pinzetou vytváří nejrůznější tvary, nejčastěji zvířátek – kdysi byly symbolem – holubička představovala lásku, žába zdravou vodu a symbolů bylo víc. Pečivo se nejí, je tvrdé, ale jeho zdobící úloha o Vánocích je nezastupitelná. Pak zde stával klášter, který byl později zaměněn za stavbu renesančního zámku a znovu v 18. století přestavěn od tehdy poměrně neznámého stavitele Antonína Grimma na dokonale architektonicky čistou klasicistní stavbu s barokním interiérem, jasný styl Ludvíka XVI. Kromě zámku je zde i vzácná kaple v kombinovaném baroku a rokoku. Za nádheru vizovického zámku patří dík především zámeckému pánovi Heřmanu Hanibalovi z Blumeganu, který nelitoval financí na obrovské výtvarné sbírky a to především okolo 350 olejových pláten mimo jiné i obrazů od Škréty, Kupeckého a dalších vynikajících českých a světových umělců a ještě větší počet sbírky vzácných rytin.

V roce 1910 přišel z Vídně do Luhačovic čerstvě vyučený, mladičký dvacetiletý kupčík Antonín Drtílek a ihned se vrhl do práce jako příručí v lahůdkářství jistého pana Lísky a po velmi krátké době se osamostatnil a začal podnikat v lahůdkách vlastních. Byl nesmírně pracovitý, pilný a cílevědomý, uznával filozofii, že žádná židle v jeho obchodě nesmí zůstat nikdy prázdná. Lahůdky zajišťoval z Prahy a Vídně, v Luhačovicích získaly proslulost. Peníze se mu jen hrnuly. Začal se brzy pohybovat mezi nejúspěšnějšími podnikateli. Podařilo se mu koupit pozemky ve středu města a na nich v neuvěřitelně krátké době 1926-28 nechal vystavět impozantní, na místní poměry monumentální hotelovou budovu, která představovala vysoce moderní trend ve stylu honosného kosmopolitního letoviska. S celkovou investicí mu pomohli jeho dva bratři, kteří podnikali podobně, jeden v Americe a druhý ve Francii a půjčka. Hotel pojal 300 hostů, jídelna denně vařila až 1000 jídel. Hotel pojmenovaný Palace - Hotel - Drtílek měl v sobě dokonalé technologie, vlastní elektrárnu, strojovnu, řadu služeb jako truhlářství, krejčovský salon, kadeřnictví, reprezentační prodejnu obuvi Baťa, brněnský závodník Soffer zde provozoval řidičskou školu a nechyběla ani škola taneční. V kavárně fungoval Bridge klub, kulečníky. Naprostou legendou byl Dancing bar s umělci českými, ale i z Berlína a Holywoodu. A Drtílek neustále realizoval další a další světové vymoženosti. Věřilo se, že je geniální podnikatel, přesto nastal čas, kdy viditelně své síly a možnosti přecenil, jednak celé jeho dění začala ovlivňovat velmi silná stavební konkurence, která se v Luhačovicích rozvíjela a světová krize. Začal mít nemalé problémy s financemi a v roce 1930 zvolil sebevraždu. Hotel nezachránila ani celá jeho rodina a o tři roky později šel do dražby. Hotel získala bratislavská akciová společnost Industria a poté brněnská Moravská banka. Hotel už měl pevně zavedenou tradici a jméno a tak tehdejší kulturní a společenské špičky nadále trvale přitahoval. Za všechny uvádím: R. A. Dvorský a jeho orchestr, Alfons Mucha, Nataša Golová, Oldřich Nový, Jan Werich, orchestr Gustava Broma, Alice Masaryková a další. Jako všude u nás, konec svobody definitivně přišel s rokem 1948, zestátněním hotelu. Brzy následovala rekonstrukce, která dala prvorepublikové stavbě zcela jinou náplň. Od roku 1951 se komplex stal lázeňskou léčebnou. V původních společenských prostorách se dnes můžete léčit s dýchacími cestami, trávením a v poslední době i s pohybovými problémy. Pokud vám zdejší lékař předepíše balneotherapii, pak vězte, že si ji užijete v přebudovaných prostorách, kde se kdysi nacházel tolik slavný Dancing bar. Také v názvu hotelu už dávno není jméno Drtílek a tak si myslím, že asi málokdo vůbec tuší, komu tohle jméno patřilo a jakou úžasnou stavbu tento prvorepublikový podnikatel umístil do Luhačovic. A tak jsem to napsala.