Návrat na hlavní stranu

„Jmenuji se Igor Hnízdo“

Kdo by tuhle hlášku v Čechách neznal – ano je z filmu Obecná škola, ve kterém naprosto dokonale ztvárnil Jan Tříska roli učitele Hnízda. Vždy byl jeden z nejoblíbenějších našich herců a nedali jsme na něj dopustit. Na podzim 2017 však Jan Tříska zemřel, přičemž si jeho smrt pro něho přišla z historicky slavného Karlova mostu a stříbropěnné Vltavy. Všechna média teď denně přinášejí o téhle tragédii jednu zprávu za druhou. Nakonec jsem se rozhodla, že také jedno, malé vzpomínkové povídání přidám.

Jako děti jsme vyrůstaly společně v neobvykle krásné a romantické části Prahy, Liboci, blízko tajemné Šárky, obory Hvězda, staré obecné školy v Liboci a základní školy v sousedních Vokovicích, které jsme nikdy jinak neřekly, než vokovická měšťanka. Všichni jsme se navzájem znali a tudíž i s Honzou Třískou. My holky jsme ho zbožňovaly, byl pro nás jako kluk přitažlivý, byl to takový typ z našich tehdy oblíbených a hojně čtených zamilovaných románů, líbil se nám, byl frajer každým coulem a stále jsme o něm mezi sebou drbaly.
On si nás zase tak moc necenil, inu jako většina kluků v tehdejší Liboci – byly jsme pro ně jen ubohé, malé holky a to tak bylo vše. Co jsme nestihly kolem něho probrat cestou do a ze školy, jsme dobíraly v Sokole – myslím si ale, že Honza Tříska Sokol nevyhledával a neuvědomuji si, že by propadal společně s místními kluky i nějakému dalšímu sportu, přičemž kopaná a bruslení na Libockém rybníku patřilo mezi vrcholovou zdejší zábavu snad všech kluků. Určitě vím, že jezdil na kole, i když jsem někde četla prohlášení jeho maminky „Kdepak náš Jenda, ten na kole nejezdí, on ho pořád jenom čistí.“ Vím bezpečně, že jezdil! Takže tady, s tím čištěním, bylo asi zaděláno na jeho pozdější celoživotní perfekcionismus. Také jeho zatracování masa – mohlo mít základ v libockém mládí. Třískovi bydleli v ulici Jenečské, kde součástí domu byla i zahrada a kde jeho maminka pěstovala nejrůznější druhy zeleniny. A také byla doba, kdy se hodně šetřilo a maso nebylo.

Byl u kluků oblíbený, potuloval se s nimi po Šárce, lezl s nimi na zdejší Šestákovu skálu, chodil se koupat na Veselíkovo koupaliště, nosil ledabylé kraťasy anebo tepláky a kecky, což byla tak asi jediná tehdejší zdejší móda. Později u něho na povrch vystoupaly asi více geny jeho tatínka, o kterém nám doma všichni naši rodiče říkali, že je to pan doktor, že ho musíme slušně zdravit a nás, samozřejmě, už vůbec nezajímalo čeho, že je doktor – my jsme za doktora považovali výhradně jen místního lékaře pana doktora Kůrku, který léčil naše bolavé krky, horečky a někdy i vážnější věci.

Jak v Liboci, tak ve Vokovicích, se hodně přálo ochotnickému divadlu, na jehož představení do vokovické sokolovny, jsme všichni rádi chodívali. Tam se pravidelně objevoval i Honza, což my, holky, jsme kvitovaly s povděkem. A nebýval sám, chodil tam i další budoucí herec Jaroslav Vízner, bratr dnešního Oldřicha – ten se nám také jako kluk líbil, ale ani on se v nás nikterak neshlížel. Myslím si, že už tehdy patřili oba k ochotnickému spolku a na prknech vokovické sokolovny občas předváděli svoje umělecké začátky. Předváděli je i na různých školních večírcích a je třeba uvést, že většinou šlo o komediální scénky, jakési kašpařiny, jak to nazývala jedna moje spolužačka – ke králi Learovi bylo ještě hodně daleko.

Jak šla doba, měnil se maličko i zájem kluků o nás, holky. Pořád to nebylo nic moc, ale některé jsme se přece jenom s jakousi klučičí oblibou už mohly pochlubit. Mezi ty „chlubny“ jsem také určitou krátkou dobu patřila. K jednomu Mikuláši jsem od Honzy dostala jeden díl Hugových Bídníků z jejich rodinné knihovny, jak se později ukázalo, a to dokonce s věnováním, které až na jedno slovo, znám do dneška. Bylo to takhle: „Znám místečko krásné a líbezné, v údolí Šáreckém ležící, kde ptáci pějí sladkou píseň svou, kde hebký trávník, pokrývá zemi naši – teď bylo to slovo, co už neznám – a já věřím, že jednou dovolíš.“ Můj táta knihu u mne objevil, šel ji ke Třískům vrátit a pak byl u nás binec přes zadek, hadičkami na stáčení domácího vína. Jestli to bylo podobné i u Honzy, nevím. S jistotou však mohu tvrdit, že jak já, tak ani on jsme neměli tušení, co opravdu skrývá věta „že jednou dovolíš.“ Po incidentu s knihou se Honzův zájem o mou osobu definitivně vytratil.

Honzův otec měl rozsáhlou knihovnu zaměřenou na své oblíbené směry a sice, filozofii, psychologii, matematiku a poezii. Oblíbenost k matematice po něm Honza neměl, ale k poezii určitě. Takže jeho celoživotní láska k básním, měla svůj základ s největší pravděpodobnosti v jejich rodinné knihovně. A že i sám se pouštěl do psaní veršů, jsem měla potvrzené už tím věnováním.

Pak se z Liboce náhle vytratil, důvodem bylo jeho studium na gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici. Také tady rozvíjel svoje herecké nadání a to v divadelním kroužku školy. Začal hrát i v divadle DISK v Karlově ulici – sem jsme na něho chodili, on teprve začínal, ale pro nás už to byl „pan herec.“ V téhle době už jeho pobývání v Liboci bývalo zvláštností. Náš obdiv k němu stoupl, když se v místních ulicích začal projíždět v jakémsi fáru. Bylo to takové vypulírované sportovní autíčko, kabriolet – moc jsem se v autech nevyznala, tak nemohu nic bližšího o tom sdělit. Každopádně se Honza za volantem majetnicky usmíval a mával na nás. Byly jsme štěstím bez sebe – náš Velký libocký Gatsby!

A vytracoval se čím dál tím víc, protože v letech 1955-59 studoval na DAMU herectví. Hned po ukončení se stal nejmladším členem Národního divadla. V 60. letech z ND odešel za Otomarem Krejčou, který založil divadlo moderních forem Za branou. Činnost tohoto divadla ukončili komunisté. Pak Honza nějakou dobu působil na Kladně, v Praze hrát nesměl. To už se hodně zajímal o politiku a přátelil se s Václavem Havlem. V roce 1977 emigroval a nakonec zakotvil ve Spojených státech. Komunisté dělali vše, abychom doma o něm neměli žádné informace, ale my jsme si je stejně dokázali sehnat. Divadelní prkna neopustil ani za velkou louží, postupně si slávu vydobyl i tam, svou vytrvalostí, houževnatostí, pracovitostí, smyslem pro pořádek a řád. Po revoluci se do Prahy pravidelně vracel, natáčel tady filmy, hrál divadlo a neopouštěl svoje běhání. Bohužel, 25. září 2017 byl v Praze naposledy.

Jana Fafejtová - Praha

***