Čtvrtý odboj?
Koncem září uvedl druhý program české televize pořad Moje StB. Dva příslušníci Tajné policie v době normalizace vyprávějí dnes o své minulosti. Jaroslav Lamr a Jaromír Ulč přišli k StB po vojně na začátku 70. let. Lamr to viděl jako elitní práci. Byl zde jakýsi prvek tajemna. I když nevěřil v komunismus, tak vstup do strany vzal jako cestu ke kariéře u policie. Ulčovi se líbil svobodnější život. Nechtěl prý žít život, kdy by musel každý den do práce. Jaromír Ulč vedl u StB boj proti církvím. Jeho filosofie byla: „Ať si provozují svoji víru, ať chodí do kostela, ale ať nemluví do politického života a ať se nesnaží tady něco obrátit. Když máš svůj názor, tak si ho užívej, ale nelez s ním na veřejnost. Když to budeš šířit, tak si půjdeš třeba i sednout.“ Pavel Bratinka k tomu poznamenává: „To je děsivý názor, oni rezignovali na komunistické přesvědčení, ať si lidé myslejí, co chtějí, ale ať zůstanou politicky a občansky mrtví.
Jaroslav Lamr sbíral informace o cizincích od lidí, které navštívili. Využívali toho, že každý má nějakou chybu. StB mohla přijít na nějakou nevěru, mohla dotyčnému ukázat nějakou kompromitující fotku nebo film a pak to použila v okamžiku, aby získala informace. Vydírala třeba při povolování cest do zahraničí, při potenciálním kariérním povýšení. Dalo se použít a využít všechno: milenky, kšefty, zlodějiny. Dalším esem v rukávu byly peníze. I za podpis se dávali peníze. Oba tvrdí, že nepoužívali násilí, což vyvrací disident Petr Placák, který byl zmlácen a vyvezen do křivoklátský lesů. Své zažil Ivan Medek, Zina Freundová, Charlie Soukup a další.
Jaromír Ulč se alibisticky vymlouvá, že třeba v případě Pavla Wonky to nebyla StB, která zavinila jeho smrt, ale Vězeňská správa. Zatímco Lamr odešel od StB v polovině osmdesátých let ke kriminálce bojovat se skutečným zločinem, Ulč neměl důvod tuto zajímavou práci opustit. Bavilo ho to a uspokojovalo ho to, i co se týče po psychické stránce.
Bavilo ho vyhodit nějako desinformaci a pozorovat, odkud se to vrátí (pokládá se však za člověka pravdivého). Byla to podle něj hezká práce. Když věděl, kam to směřuje, nemohl hodit svoje lidi přes palubu. Pod jeho vedením se materiály StB odvezly do blíže nespecifikované spalovny a zničily. Ulč nad sebou uronil v závěru pořadu krokodýlí slzu: „Podívejte se, když někdo dělá svoji práci poctivě a potom najednou ta jeho práce přijde vniveč. Tak vás to zamrzí. Ta strana vás hodí přes palubu odporným způsobem, zničí vaši práci, tak to se nedělá. To se vážně nedělá.“ Ulč po převratu pracoval jako pojišťovák, pak založil cestu do Chorvatska. Dovážel víno a také založil vinárnu. Nakonec všechno prodal. Věnuje se auditům a účetnictví jako insolvenční správce. Tvrdí o sobě, že je úplně normálním člověkem, že má rád lidi, má rád pravdivost, nemá rád lež, že je člověk přímý. Podle něj to je rodová vlastnost, že všichni Ulčové si dokáží prosadit své. Jestli padne jeden režim nebo druhý režim, tak bude svou práci dělat stejně, pouze bude jiné zadání.
***
Dne 20. července 2011 vyšel Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu.Někteří z účastníků 3. odboje čekali na uznání více než pět let, někteří účastníci toto uznání nedostali vůbec. Někomu stačilo poměrně málo, jiným jako třeba mým spoluvězňům Aleši Macháčkovi, či Antonínu Dobnerovi odboj nebyl uznán vůbec. Při tom Aleš Macháček seděl tři a půl roku, v době svého vězení tam propašoval tranzistorové rádio, takže vězni na Borech mohli být informováni o situaci venku. Spravoval tzv. Šimsovu nadaci,což byla podpora nově příchozím politickým vězňům. Informoval veřejnost o hladovce Petra Cibulky (díky tomu mohl jiný vězeň vyhlásit solidární hladovku). Byl spolu s Vladimírem Laštůvkou jedním z prvních uvězněným po vzniku Charty 77. Což bylo kvalifikováno, pokud se nemýlím jako podvracení republiky. Antonín Dobner byl uvězněn za pokus o opuštění republiky. Přestože s ním v současnosti v mnohých postojích nesouhlasím, byl v listopadu 1988 na oddělení C - 3. úseku jedním ze dvou vězňů, kteří odmítli nastoupit do práce na šatónech (závod Preciosa), jelikož to odporovalo zákoníku práce. Oba byli potrestáni umístěním do korekce, čelil vězeňskému prokurátorovi. Později byl opět odsouzen za pomlouvání představitelů československé vlády v zahraničí. Pokud se podívám na znění zákona, neprošel by pravděpodobně sítem ani Alexandr Isajevič Solženicyn, ani Andrej Dmitrijevič Sacharov, oba držitelé Nobelovy ceny.
Vzpomněl jsem si na biblické podobenství o dělnících na vinici. Je zcela v pořádku, že mnozí, kteří třeba napsali pár článků do exilového tisku toto ocenění dostali. Už samotný příspěvek pod svým vlastním jménem znamenal, že dotyčný stojí na druhé straně barikády. Vadí mně však to, že mnohým účast na třetím odboji nebyla přiznána.
O co šlo třetímu odboji? Lidé se nechtěli spokojit s totalitou, s policejní zvůlí, s potlačováním lidských práv. Jednalo se o solidaritu lidí různého smýšlení. V současné době můžeme pozorovat opět nástup totality, ať již je to v KLDR, v Číně, v Maďarsku, v Polsku, xenofobní myšlení nastalo v Britání po Brexitu (vzpomeňme jen nahánění Poláků, zavraždění Čecha v Londýně), v Spojených státech volbou Donalda Trumpa a jeho neochota distancovat se od White Supremacy.. Nemusíme souhlasit se samostatností Katalánska, ale brutalita španělské policie připomíná Francův režim.
A zde je vlastně to, co jsem chtěl napsat. Je nesmyslné hádat se dnes o třetím odboji. Otázkou je, jestli nenastalo období čtvrtého odboje a jestli ti kteří byli oceněni za Třetí odboj nejsou morálně zavázáni postavit se opět proti totalitě.
Aleš Březina
***