Luhačovice změnily život Leoše Janáčka
Je to velice zvláštní, ale opravdu se to stalo. Jedny krásné moravské lázně se zcela zmocnily Leoše Janáčka, skladatele světového významu a on se z jejich objetí prakticky po celý svůj život už nedostal.
Ještě než se rozepíšu o jeho naprosté závislosti na uvedených lázních, obrovské zdejší hudební inspiraci, uhranutí společenským životem a ženami, je třeba Leoše Janáčka, v jeho povahových zvláštnostech trochu více přiblížit. Neprožil právě lákavé dětství. Narodil se v Hukvaldech 3. července 1854 do rodiny, ve které postupně bylo devět dětí. V jedenácti letech jeho dětství skončilo, když se otec rozhodl poskytnout mu hudební vzdělání ve fundaci starobrněnského kláštera. Brzy poté otec zemřel a klášterní režim neřešil obrovské Leošovo stesky po matce a rodných Hukvaldech – zde asi začalo jeho povahové osamění. Vzdělání pokračovalo a neslo s sebou, jak to tehdy bývalo, nemalé problémy i materiální. Pod vedením fundace absolvoval v Brně reálku a pak vstoupil na učitelský ústav, na kterém řediteloval Emilián Schulz, jeho podporovatel a pozdější tchán – teď už, stále více a více věnoval svůj čas hudbě a stále na něho doléhal obrovský nedostatek peněz. Místo skutečného klavíru měl ve svém nájemním pokojíku pouze namalovanou klaviaturu na stolní desce. Absolvoval varhanickou školu v Praze a obohatil svou povahu o vytrvalost, píli, neuvěřitelnou pracovitost, ale i špatné smiřování se s neúspěchem.
Při domácí výuce hudby u čtrnáctileté Zdenky Schulzové vzplály mezi ním a Zdenkou z počátku rozpačité sympatie, ale pak i mladistvá láska. Sotva šestadvacetiletý žádá Schulzovi o Zdenčinu ruku. Ti stanoví roční odklad, ve kterém Leoš odjíždí postupně studovat hudbu do Lipska a Vídně. Z této doby existuje bohatá osobní korespondence, kdy Leoš píše Zdence i tři dopisy denně – tehdy s bohatou korespondencí začíná také počátek provázanosti mezi jeho odbornou hudební tvorbou a vztahem k ženě jako takové. Později tento jeho „epistolární“ vztah k dalším ženám bude ještě mnohem intenzivnější. Začalo pro něho silně platit „co na srdci, to v napsaných slovech“. Mladí lidé ve zkušební roční době obstáli, v roce 1881 se Leoš žení se sotva šestnáctiletou Zdenkou Schulzovou a začínají na sebe pomalu, ale jistě narážet dva různé světy. Janáček je konfliktní, překypující energií, toužící po stále nových činnostech, ve své práci stoupá vzhůru, nakládá marnotratně se svými fyzickými a psychickými silami, je hrdý, ale i ješitný, touží po slávě a úspěchu, uvědomuje si své vlastenecké češství. Zdenka je mladičká, nezkušená, vychovaná v poměrně dobře situované měšťanské rodině, bez přítelkyň, bez vlastních názorů, v rezervaci, v obrovském citovém područí své německé matky. A vzájemná různost se stále tiše zvětšuje. Je na místě přiznat, že se oba chovají ambivalentně tj. nerozhodně, ale okruh ambivalence je u každého zcela odlišný. U Janáčka je to v jeho hudební tvorbě, u Zdeny v představě ideálního manželství, probíhajícího v klidu. Různost povah vyvrcholí po postupném úmrtí jejich dvou dětí, dcery Olgy a syna Vladimíra. Po těchto rodinných bolestech se dohodnou na jakémsi „nesoudním rozvodu“ a žijí každý svůj život. Leoš ho opravdu žije, pro Zdenku se spíš hodí výraz „živoření“.
A ke slovu se začínají hlásit lázně Luhačovice. Poprvé sem přijíždí Leoš Janáček v roce 1886 na pozvání svého strýce a od této doby přijíždí ještě dvaadvacetkrát. Odpočívá zde, obdivuje krásnou přírodu, léčí své hlasivky v bílé mlze místního inhalatoria, popíjí léčivé prameny, chodí na procházky, léčí revmatické bolesti a přemýšlí o svých hudebních plánech. Plně se věnuje i zdejšímu společenskému životu, ve kterém nalézá krásné ženské protějšky. Také on patří mezi lázeňské elegány, vždy dokonale oblečený a nepřehlédnutelný s hřívou hustých, tehdy již mírně prošedivělých vlasů.
V roce 1903 se v lázních seznamuje s Kamilou Urválkovou, mladou, atraktivní ženou, která je zde v doprovodu svého více než žárlivého manžela. A právě tato dáma, která v Luhačovicích nechybí na žádné společenské akci a všude působí jako dokonalá královna krásy, si ho zcela podmaní. Ještě více mu učaruje její smutný, žárlivý a nenaplněný životní příběh, který mu zde převypráví. Věří jí každičké slovo – až hodně ve stáří začíná pochybovat o pravdivosti toho, co mu ze svého života líčila. Jak nápadně se Kamila Urválková v Janáčkově životě objevila, tak velmi nenápadně, z něho tiše zmizela. Důkazem její existence je pouze něco málo zachovalé korespondence.
Leoš je v době, naplněné zájmem o Kamilu značně zklamán stálými rozpornostmi mezi ním a Karlem Kovařovicem, ředitelem Národního divadla, který všemi prostředky brání, aby Janáčkova tvorba nepronikla do Prahy. Konkrétně se jedná o uvedení opery Její pastorkyně, na které Janáček pracoval několik roků, přičemž si je vědom toho, že potřebuje zájem Prahy pro svůj další cíl, dostat se do světa. Vliv Kamily Urválkové, je tak mocný, že se rozhodne zkomponovat dle jejího vyprávění operu Osud a dokonce do jejího jednoho jednání promítne lázeňskou kolonádu. Také Osud je pro Leoše více než osudový a opera se setkává se značným nezájmem a nepochopením - premiéra se konala až 1958 v Brně.
A Janáček dál přijíždí do Luhačovic a ty se mu stávají inspirací pro jeho hudební tvorbu. Luhačovicím můžeme děkovat za Lišku Bystroušku, Glagolskou mši, Zápisník zmizelého, Káťu Kabanovou a další díla.
Ovšem přichází rok 1921 a s ním opravdu osudová žena Leoše Janáčka, Kamila Stosslová, třicetiletá rozverná tmavovláska, tmavooká, s trochou koketního vystupování, veselá, upřímná a poněkud jednoduchá, provdaná za obchodníka s antikvitami a matka dvou synů. Jejich vztah navázaný opět v lázních trval prakticky až do Janáčkovy smrti. Zvláštností bylo, že Kamila vůbec nechápala hudbu a ani neměla žádný zájem se v této věci poučit – Leošovi to nevadilo. Také o jejím vzdělání byly velké pochybnosti – písemný projev byl víceméně velice skoupý a také plný pravopisných chyb. Přesto její korespondence s Leošem z ní udělala osobu nesmírně zajímavou pro dějiny hudby, přičemž korespondence byla vlastně z větší části jen jednostranná, protože ona buď na Leošovy dopisy neodpovídala anebo jen velmi stručně a po dlouhé době. I tak se zachovalo mnoho stovek dopisů, které, ač byli vzájemně domluveni, že je budou likvidovat, tak nečinili. Kamila Stosslová se stala pro stárnoucího Leoše múzou, po setkání s ní či po dopisu, který jí napsal, či od ní obdržel, býval naplněn inspirací a neuvěřitelným životním optimismem. U Leoše brzy jejich vztah přerostl v myšlenkovou milostnou touhu, téměř drama a Leoš byl schopen udělat cokoli, jen aby Kamilu pro svůj život neztratil. Své Zdence, s kterou už dávno žil jen formálně o Kamile psával – bylo mu lhostejné, zda to Zdenku ponižuje či uráží. Nikde nelze najít, jak vztah Kamily pojímal její muž – zdá se, že výhradně promyšleně obchodnicky, ale důkazy pro to nejsou. Stejně není možné dovodit pravý důvod vztahu ze strany Kamily, byla to jen mladistvá vrtkavost? Nebo touha ukazovat se po boku starého, ale slavného muže? Anebo snad nějaký promyšlený hmotný záměr? Nejprůhlednější pohled na vztah byl výhradně u Leoše, v povýšení Kamily na tvořivou múzu, proto i Janáčkova závěť byla napsána s důrazem na Kamilu a stala se pak vleklým soudním sporem mezi Kamilou a Zdenkou. Když Leoš v roce 1928 zemřel, bylo Zdence 63 roků a Kamile 36.
Musím konstatovat, že po přečtení části zachovalé a zveřejněné korespondence se mi z ní vynořuje Janáčkova povaha – dychtivost, maximalistický postoj, určitá dávka despotismu, radost i smutek, obdiv i odmítání, trýznění sama sebe, milostná touha i zatracení, dobrotivost i zloba, hlavně však chaotické přeskakování z jednoho tématu do druhého, podobně jako to dělával ve svých skladbách a také velké množství interpunkčních znamének, které jakoby navozovaly nápěv a jeho melodii, jako při notovém záznamu! V žádném případě nejde o nudné čtení, právě naopak. Jeho neobvyklé pouto s Kamilou Stosslovou ho naplňovalo zářivými pocity štěstí a tvůrčí silou, kterou tolik miloval a bez které si vůbec svůj život neuměl představit a to v jakémkoli svém světském věku a v tom byl asi hlavní přínos jejich vztahu.
Jana Fafejtová – Praha
***