Léto na Kuksu 2017

Z různých příruček se můžeme dočíst, že vesnice Kuks se nachází mezi městy Dvůr Králové nad Labem a Jaroměří ve Východních Čechách v okrese Trutnov a že zde žije 263 obyvatel a obcí protéká Labe, které spíše připomíná malý potůček než jeden z evropských veletoků.

Poprvé jsme sem zavítali někdy v polovině 90. let. Byly to spíš ruiny než perla východních Čech, ale již tehdy působily a snad nikdy nepřestaly působit svým kouzlem sochy Matyáše Brauna a barokní lékárna, které jako zázrakem přetrvaly tři sta let. Rozsáhlý barokní komplex staveb v kulturní krajině na obou svazích nad řekou Labem dal postavit podle projektu Giovanniho Battisty Alliprandiho majitel zdejšího panství František Antonín Špork v letech 1692–1724. 

Na jaře roku 2011 měla Maria výstavu v Hradci Králové a při rozhovoru pro zdejší rozhlas se paní redaktorka zmínila o nedalekém Kuksu. Po příchodu do vesnice jsme byli poněkud bezradní. Mnoho se tady nedělo a tak jsme se zastavili u muzea veteránů, kde byly motory, přístroje, staré motorky a šicí stroje. Po chvíli nás pozval místní sympaťák k sobě do domečku na levém břehu Labe k sobě a začal vyprávět příběhy o hraběti Šporkovi, Matyáši Braunovi a o mědirytci Michaelu Heinrichu Rentzovi, který se narodil v Norimberku 1698 a zemřel na Kuksu o šedesát let později. Představil se jako Stanislav Bohadlo a při tom nám ukázal divadlo plné loutek naproti jeho domu. Vzpomněli jsme si na Jana Komárka, který před léty hrál s loutkami zde v Torontu a kterého znám z dětství v Praze. Maria jen povzdechla, že by to bylo něco pro Komárka a v tom zazvonil telefon a jak praví přísloví: My o vlku a vlk za humny. Tentokrát by se dalo říci, že my o Komárkovi a Komárek na drátě.

Kontakt byl tedy navázán, ale k výstavě v Rentzově muzeu chybělo dlouhých šest let. Tehdy ještě Rentzovo muzeum netušilo, že bude někdy existovat a Kuks netušil, že získá letos ve finském Turku titul Grand Prix Europa Nostra za revitalizaci hospitálu. Toto ocenění dostalo 29 projektů z 202 nominovaných. Kromě barokního komplexu Kuks to získal rovněž český projekt Památky nás baví.

Krátce po návštěvě Kuksu v roce 2011 se již v únoru 2012 objevují Mariiny obrazy inspirované sochami z Kuksu na výstavě Memento Mori v torontské Loop Gallery, dále na retrospektivní výstavě v Ostravě 2014 a opět v Loop Gallery 2016. Výstavě v Rentzově muzeu pak předcházela podobná instalace při noci kostelů ve výstavní síni modlitebny ČCE v Praze-Vršovicích.

Co vlastně Marii k zájmu o Kuks přivedlo? „Byl to po první návštěvě to, čemu se říká genius loci – atmosféra místa. Celé architektonické pojetí a umístění v krajině spojené s myšlenkou lázní, zábavou hostí a zároveň starost o péči o nemocné a umírající lidi, veterány v nemocnici. Samozřejmě mne uchvátily sochy Ctností a Neřestí Matyáše Brauna svým duchovním nábojem, jeho Betlém v Novém lese a nedaleká moderní Křížová cesta.“

Při plánování výstavy se dověděla, že letos v létě se v areálu Kuks bude konat řada aktivit. Již v roce 2011 nás pan doktor Bohadlo seznámil s Barokním festivalem Theatrum Kuks, který se zde koná vždy ke konci srpna. Kromě toho jsme zjistili, že zde je i výstava studentů Figurama. Divadlo bratří Formanů Aladin a Ladin. Prakticky zde není jeden víkend bez nějaké akce.

Skutečností je, že Kuks letos postihla také pohroma. Kdysi proslulé lázeňské město přišlo náhle o vodu. Při vrtání studny v obci, zřejmě došlo k proražení podlaží a podzemní vody odtekly neznámo kam. Kaskády tedy zůstavají suché a otázkou je, jestli víno, které by zde mělo téci v době vinobraní tuto ztrátu dokáže nahradit.

Desetidenní uměleckou aktivitou od 10. do 20. srpna 2017 byl plenér, kdy na Kuksu tvořili také architekt, fotograf a keramik Miloš Šedivý, Oleksandr Petrovič Milovzorov, jeho dcera Oksana, jež působí v italském Urbinu, Magdalena Lazar-Masierová, která žije nyní v Polsku, výtvarnice a patriotka z Kuksu Marie Bukovská, výtvarnice a bývalá profesorka OCADU v kanadském Torontu Maria Gabánková, profesorka akademie v lotyšské Rize Jevgenija Loginová a její manžel Anatolij Borodkin, který loni ohromil rozsáhlým cyklem Braunův Betlém a Katja Sokolová-Zyzaková z Varšavy. V závěru plenéru přijela její dcera fotografka Manja, která plenéry dokumentuje. Rovněž se zúčastnila mladá talentovaná jičínská výtvarnice – sklářka a studentka UMPRUM Dominika Petrtýlová.

Duchovním otcem plenéru je malíř a architekt s ukrajinskými kořeny Michail Ščigol, který před sedmi lety stál u jeho vzniku v Jičíně. „Doufám, že najdu další střípky k pochopení podstaty a genia loci barokního Kuksu, které se snažím už dvacet let vyjádřit, a stále se mi to ještě nepodařilo,“ říká pro MF-Dnes jedenasedmdesátiletý Ščigol, který žije a tvoří v Železnici na Jičínsku.

Nutno zmínit i skvělého manažéra, rovněž z Jičína, Miloše Starého, který celý projekt organizuje. Závěrečné vernisáže výstavy se zúčastnil i hradecký primátor MUDr. Zdeněk Fink.

Jaký byl dojem Marie z plenéru? „Deset dnů bylo poněkud málo na tvorbu. Jednak nám nepřálo moc počasí a proto jsme většinou tvořili v krásném prostoru bývalé jídelny pro chovance ze špitálu. Měla jsem možnost shlédnout velmi zajímavý dokument o historii Kuksu, který natočil režisér Polák v šedesátých letech, kdy hospitál Kuks sloužil jako starobinec a o chovance se staraly a pečovaly řádové sestry. Setkání s umělci plenéru mi umožnilo nahlédnout do myšlení lidí z východní Evropy. Zaujala mne představivost, fantazie práce se sklem a porcelánem Miloše Šedivého. Michail Ščigol nás také pozval do muzea keramiky a svého ateliéru v Železnici. Mezi mnoha jinými nám ukázal malby na téma deníku Franze Kafky a řadu svých publikací. Nečekaným zážitkem při večerních setkáních byl krásný zpěv šansonů Magdy Lazar-Masierové.“

Ještě se dveře za plenérem nezavřely a již zde byl barokní festival Theatrum Kuks. Samotný festival v Kuksu trval od středy 23. 8. do neděle 27.8. 2017. Začal lesní erotickou němohrou Isabelly Andreini - Geisslers V borůvčí. I když již odpoledne před tím byla ve Dvoře Králové chůdařská pozvánka: několik obrazů ze slavné učebnice učitele národů v pouliční úpravě pro zvídavý (o)kruh diváků.

Originální byla Kateřina Prášilová z Jaroměře a svým projektem, kdy ze své sukně vytvořila maňáskové divadlo a dva maňásci se hádají. Jeden představuje muže druhý ženu a zároveň neštěstí.

Vrcholem bylo sólo show slovinského loutkaře působícího v Čechách Matija Solce Happy Bones ve Šporkově hrobce. Jedná se o dialogy o životě a smrti. Nejprve jde o dialog mezi maňáskem pandou a loutkohercem, později loutky nahradí kosti a ruce, následuje dialog se smrtí, s lebkou a nakonec se
příběh vrací k maňáskovi, který chce být samostatný a chce, aby ten, který ho vede vyndal z něj ruku. V ten okamžik je však maňásek bez života a bez pohybu (celé show lze vidět na youtube).

Během festivalu se konala i řada koncertů vážné hudby, barokní hudby Adama Michny z Otradovic, sborového zpěvu, výtvarných a hudebních dílen, loutkových představení, dialogů mezi dvorským životem a životem poustevníků a také barokní hostina v restauraci Baroque.

Přes rušivé opravy mostu se pod jeho oblouky i letos konala Bibliotheca Abbé Libanského a Barbary Zeidler, která oživuje slavnou šporkovskou knihovnu. Z knihovny si můžete vybrat knížku do které Abbé dá razítko. Přiznám se, že jsem několikrát nahlédl na některé tzv. škváry či červenou knihovnu a nemohl jsem se od toho odtrhnout. Nádherné dialogy, touha po lásce v celé čistotě, zkrátka nádhera v dnešním komplikovaném světě. Hned bych si nějakou odvezl do Kanady, ale limitovaná váha zavazadla mně to nedovolila.

V knihovně se však také konalo barokování, kde dr. Stanislav Bohadlo měl vždy některého z předních historiků, muzikologů, ale i kontratenoristu Pavla Rudolfa Plasche, který spolu s varhanicí a cembalistkou Jiřinou Marešovou-Dvořákovou měl v zápětí koncert ve zdejším kostele Nejsvětější Trojice. Na pořadu byla hudba Giulla Cacciniho a Wolfganga Amadea Mozarta. Pavel Rudolf Plasche zpívá v současné době v Národním divadle v Lohengrinovi a v připravuje se na muzikál Iago (Roger), který má mít premiéru 23. září v divadle Hybernia v Praze.

Aby nezůstalo jen u minulosti. Naprosto současné byly Sloupky Evy Turnové, baskytaristky a zpěvačky od Plastiků. Velice často byly inspirované saxofonistou Vratislavem Brabencem a jeho příběhy.

Jestliže v úvodu byla touha Marie proměnit sochy Matyáše Brauna do současnosti, pak oživlé sochy v Rentzově muzeu o tom vypovídají. Šporkův na první pohled někdy marný souboj se světskou a církevní mocí, vypovídal až eschatologicky o životě, o hodnotách, které přesahují náš pozemský život a tento zápas má své pokračování i v 21. století.

Aleš Březina a Maria Gabánková

Foto: Maria Gabánková

Kuks, Praha, Toronto, srpen 2017

***