Krajinou padlých mostů
Jestli jste zastánce rčení „čím dále dohlédnu, tím svobodnější je mé srdce“, pak jste tu správně. A jestli vás zaujme otázka „co je horší, zda opakované povodně nebo největší válka“, pak tohle je ausgerechnet to místo pod sluncem, kde můžete hledat zasvěcenou odpověď.
Ano, od Žitavských hor až po Štětínský záliv, vlastně až k Baltu, je to tu jedna velká placka. Její německou a polskou část již 72 let oddělují řeky Nisa a Odra. Putování po stovky kilometrů dlouhých hrázích těchto vodních toků vás po západním břehu spolehlivě provede saskou Lužicí, Braniborskem a Předním Pomořanskem. Vždyť boj s velkou vodou tu má dávnou tradici. Budování hrází, jejich zpevňování a navyšování, ale bohužel čas od času také jejich protržení a přeliv povodní, to vše patří k historii tohoto území. Přetahování s vodou o půdu pro pastviny a pole, pro místa skromných vesniček i bohatších měst. Informační tabule připomínají katastrofální záplavy v zimě poválečného roku 1947, kdy uvolněné ledové kry na Odře vytvořily mohutnou bariéru, přehradily řeku v celé šíři, načež vzedmutá hladina překonala ochranné hráze a vodní živel zaplavil vše, co bylo na dosah. Další velkou povodeň, která se rozlila do krajiny v roce 1997 a způsobila ohromné škody, mají mnozí ještě v živé paměti.
Informace pro turisty podél řeky připomínají i jinou místní katastrofu - přechod válečné fronty na počátku roku 1945. Ačkoliv je tu tento dějinný akt nazýván pokorně osvobozením, našinec jen odhaduje, jak nesmírně hořkou muselo zde mít toto osvobození příchuť. Tady urputně bojovaly milionové armády, aby po nich zůstala jen spálená zem. Avšak ještě než dorazila vlastní fronta, valily se od východu statisíce zbídačelých uprchlíků. A teď stojíte na místě, kde Rudá armáda poprvé překročila řeku Odru. Psal se únor posledního válečného roku a po zamrzlé řece se podařilo předvoji sovětské armády zaskočit německou obranu. Za doby socialistické NDR sem přijížděly delegace, pro něž tu vybudovali tzv. Schody diplomatů. A o kus dál prý dal maršál Žukov rozkaz k vlastnímu útoku na Berlín.
Řeklo by se, že přes sedmdesát let od konce války je dost dlouhá doba pro zahlazení stop z této katastrofy. Skutečnost je však jiná. Vždyť žádný architekt by nenaplánoval takové podivné stavební proluky, žádný takové nepřirozené otevřené prostory v centrech měst proměněné dnes v parky či parkoviště. A co ty historické kostely s provizorními věžemi a výstavní novogotické chrámy bez klenby, s pouhou dřevěnou sedlovou střechou na originálních nosných pilířích? Tohle platí pro oba břehy. Ostatně ty stále nezapřou charakter pohraničí. A tak původně celistvá města jako kupříkladu Zhořelec alias Görlitz přes funkční most a živé propojení zůstávají městem německým a městem polským. Zanedbanější stav na polské straně pak nelze přehlédnout.
Zpět k naší úvodní otázce co je horší… Inu, lidé tu s hrozbou povodní žijí od pradávna. Vědí, co taková velká voda dokáže a paradoxně se s tímhle přírodním zlem nějak smiřuji a chápou jej. O katastrofě v podobě válečného běsnění se to říci nedá. A pokud jde o důsledky – škody po povodni dokáží odstranit za několik let, ale co po sobě zanechá válka, to je na staletí.
***
Rakety odplaty
Jak by dopadla druhá světová válka, kdyby nikoliv Spojené státy, ale nacistické Německo vyvinulo atomovou bombu jako první? Jak by dopadla válka, kdyby… Spekulativní otázky, že? Ale mají svoje oprávnění. Naznačují nám nesamozřejmost, ba až vratkost i těch uhelných kamenů, na kterých stojí naše současná civilizace.
Otázka na výsledek války v případě razantního pokroku ve vývoji nacistické raketové techniky není sice tak vyhraněná jako v případě jaderné zbraně, nicméně legitimně patří do této kategorie.
Jak vlastně taková raketová testovací základna vypadala? Nahlédnout do více jak sedmdesátileté historie má dnes možnost návštěvník historicko-technického muzea při ústí řeky Peene. Zachovala se tu obrovská budova uhelné elektrárny, která zajišťovala celému vojenskému komplexu elektřinu a vytápěla pomocí dálkového teplovodu i 6 km vzdálené sídliště v Karlshagenu, kde bydleli technici a vědci a personál základny. Dovedena sem byla již tehdy elektrifikovaná železnice, vybudován přístav a letiště, v okolí se postavily pozemní betonové bunkry, které měly sloužit jako skladiště raket, neboť vysoká hladina spodní vody neumožňovala budovat podzemní objekty. I zde nacisté využívali ve velkém otrocké práce nuceně nasazených, vězňů z koncentračních táborů a válečných zajatců.
Z Peenemünde odstartovala první raketa do vesmíru, a to v říjnu 1942. Zbraně odplaty, Vergeltungswaffen, tak pojmenovali její tvůrci nové superzbraně, rakety známé coby létající bomby pod označením V1 a V2. Tady otestované rakety dopadaly na Londýn a další evropská města a připravily o život tisíce civilistů. Zmíněná „fau eins“, střela s plochou dráhou letu, mohla nést přes 800 kg výbušniny, a to až do vzdálenosti 240 km. V případě čtrnáctimetrové balistické rakety „fau zwei“ už dolet dosahoval 300 km.
Němci raketovou základnu po dlouhou dobu úspěšně utajovali. Britové se její existence dopátrali až v červnu 1943. Okamžitě se pro ně stala prioritním cílem číslo jedna. Poškození po náletu RAF však nacisté dokázali rychle eliminovat. Po válce základnu obsadili Rusové, část zařízení si odvezli a nepochybně využili i zkušeností zdejšího technického personálu. Ano, je realitou, že nacistický raketový program neupadl v zapomenutí. Po jeho výsledcích lačně sáhly vítězné velmoci. Posloužil jak k vojenským, tak i k mírovým účelům v dalším rozvoji raketové a kosmické techniky především v SSSR a USA.
Němci však za zvrácenou ideologii nacismu a za zločinnou militaristickou politiku zaplatili těžkou daň. Ilustruje to i případ nedalekého města Anklam, ležícího na již zmíněné řece Peene, dnes vodáky pro její romantický charakter přezdívané německá Amazonka. Již ve třicátých letech sem nacisté začali přesouvat zbrojní výrobu leteckého průmyslu. Jistě tomu nebylo proto, že město je rodištěm významného průkopníka létání Otto Lilienthala. Rozhodovala strategicky bezpečná poloha sídla v Předním Pomořansku, tehdy uprostřed říše, daleko od hranic. Během několika málo let tím počet obyvatel města vyskočil z patnácti na dvacet tisíc. Tahle průmyslově-militaristická orientace se městu tvrdě vymstila. Tři nálety US Army Air Force v rozmezí let 1943 až 1945 proměnily výstavní hanzovní město z části v ruiny. Co nezničily americké bomby, to pak dokonaly boje o město na konci války.
V současnosti městu vévodí věže dvou evangelických gotických kostelů. Rekonstrukce v prvním případě si vyžádala zkrácení ostré špice o 40 metrů na nynějších 60, v druhém případě ona ustřelená špička kostelu zcela chybí. Ten navíc postrádá i charakteristickou klenbu, kterou nahradilo dřevěné trámoví. Působivé je rovněž rozsáhlé centrální náměstí s radnicí v čele. Po zániku prvního německého státu dělníků a rolníků, tzv. NDR, přišla na město zatím poslední rána. Na sedm tisíc zdejších obyvatel sebralo svých pár švestek a přesídlilo za lepším do především západní části Spolkové republiky. Konečná bilance obyvatelstva tu tak dnes vykazuje pouhých třináct tisíc duší.
Muzejní areál v Peenemünde či města jako Anklam jsou záseky svědectví doby. Doby, která na návštěvníka dýchne nejen prostřednictvím historických exponátů a nabídnutých informací, ale i oním stále přítomným duchem místa, geniem loci, jež tu stále a tajemně působí, promlouvá a křičí.
Text, foto: Mirek Petr, bývalá NDR, červenec ’17
***