Karlovy Vary 2017

Od přelomu 20. a 21. století jsem jezdil každým rokem na plzeňský filmový festival Finále. Až letos jsem udělal výjimku a místo mne tam letos byl můj kamarád Aleš Macháček a jak jsem s ním mluvil, festival se mu líbil. Nejedná se o velký festival. Vše se odehrává na dvou místech, rodinná atmosféra, nikdy jsem neměl problém sehnat na nějaký film lístek. Dopravu zařídili pořadatelé festivalu. Ideální místo pro někoho, kdo chtěl vidět, co se v České republice za poslední rok natočilo.

Ohledně světové kinematografie většinou stačí dva torontské festivaly TIFF a HotDoc, které navštěvuji od té doby, co jsem přijel do Toronta. Bez zajímavosti není ani festival EU, který bývá v listopadu.

To, že letos cesta do Varů nebude jednoduchá jsem věděl z poslední návštěvy karlovarského festivalu v roce 2013, kdy bylo obtížné sehnat lístky na autobus. Tentokrát jsme tedy vyrazili pro lístky s předstihem. Nakonec jsme získali dvě místa na neděli ráno do tzv.  posilového vozu. Posilový vůz je sice bez obsluhy a občerstvení, ale má zase jiné výhody. Nikde nestaví. Otázkou je tedy, jak pro koho. Pro nás to byla výhoda. Do našeho autobusu však také přistoupila jedna Korejka, které nehovořila jinak než svou mateřštinou a spoléhala na svůj iPad. Ten jí po chvíli signalizoval něco špatného a tak se uvelebila na sedadle vedle řidiče a začala mu svůj přístroj strkat pod nos. Jak dobře víme značné procento nehod vzniká tím, že řidič kouká do podobného zařízení. Tentokrát jsme jen asi dvakrát přejeli prostřední čáru, takže jsme my a zbytek cestujících 130 km trasu přežili. Po chvíli gestikulací jsme zjistili, že ubohé děvče mířilo na Letiště Václava Havla, kde se měl zastavit autobus jedoucí před námi. Místo toho se děvče tedy podívalo do Karlových Varů. Nevím, jestli navštívila nějaký film, ale jestliže ano, pak není divu, že jsou všechna sedadla v kinech obsazená. Přesměroval bych všechny linky na letiště do západočeských lázní. Odrazilo by se to pozitivně v statistikách cestovního ruchu.

Pokud se jedná o dopravu, je to tak trochu svízel, protože cesta vlakem, jak jsem zjistil, vede přes Ústí nad Labem a trvá dvakrát tak dlouho. Tuto pošetilou myšlenku jsme tedy předem vyloučili. Sehnat nocleh v městě Karla IV.  v  době festivalu se zdá velmi obtížné, ve skutečnosti je to ještě obtížnější. Přesto se na nás usmálo štěstí. Nenápadný penzion Village na kraji města nabízel nocleh pro jednoho za 500 Kč. Když jsem tam zavolal, sdělili mi, že mají nocleh pouze na tři noci. I řekli jsme si, že na poznání atmosféry festivalu to stačí. To jsme ještě netušili, že si budeme muset odskočit do Prahy o den dříve. Tak tedy ubytovali jsme se v tomto penzionu a rovnou jsme zamířili pro akreditaci a zde mne čekalo první překvapení. U okénka mně sdělili, abych zaplatil nejprve u vedlejší přepážky 1500 Kč. Nad touto sumou jsem se podivil, protože jsem ještě nikdy za akreditaci na festivalu neplatil, navíc cena za akreditaci byla víc než dvojnásobek ceny permanentky na celý festival. Bylo mně sděleno, že

novinářská akreditace má značné výhody: například, že dostanu přednostně lístky na tři promítání denně. Okamžitě jsem po zaplacení této výhody chtěl využít a běžel k dalšímu okénku. Zkoušel jsem film po filmu. Asi po patnáctém, kdy jsem dostal dva lístky, jsem pokus o třetí film vzdal. Usměvavý mladík, mně totiž sdělil, že je na nejbližší dva dny vše rozebráno. Vrátil jsem tedy se k prvnímu okénku a tam mně ta milá slečna sdělila, že za to nemůže a že mne tedy odvede nahoru.

Tam jsem se ale dověděl, že si nemám na co stěžovat, že se jedná o áčkový festival a že v Cannes nebo v Berlíně bych zaplatil za akreditaci mnohem víc. Pokud se mi to nelíbí, že se mohu podívat na video. Řekl jsem si, že když Václav Táborský absolvoval většinu plzeňského festivalu Finále před obrazovkou, že to zkusím jednou také. Jenže video-room byl volný na dvě hodiny až za dva dny. Zeptal jsem se tedy, jestli mají Hanekeho Happy End. Pochopitelně, že neměli. Nakonec jsem tam objevil z toho, na co jsem se nedostal pouze bosenský film Muži nepláčou a Svět podle Daliborka. Ten jsem shlédl po částech na třikrát. Měl jsem to tedy jako třídílný film něco jako televizní seriál.

Zkrátka na festivalu jsem viděl něco jiného než to, co jsem chtěl. Také jsem pomalu pronikl do tajů distribuce lístků. Poučení tedy bylo: neflámovat, chodit si pro lístky včas, hned brzy ráno, nevynechat ani jeden den na festivalu a a pak bych možná viděl to, co bych chtěl. Tentokrát se tak nestalo a nevím, jestli se někdy ještě na Karlovarský mezinárodní filmový festival vypravím a kdyby se mě někdo z kanadských novinářů zeptal, jestli má jet do Plzně na Finále. Odpověděl bych: „

Ano, stojí to za to!“ „Vary?“  „Pokud chcete dobrý bramborák v romantickém prostředí na rozpadlé zídce před hotel Thermal, tak taky! Je to přece jen áčko jako Cannes nebo Toronto! Doufejte jen, že v hotelu nechytne sauna, jak se to stalo pár dnů po skončení festivalu.

Pro mladé nadšence s baťůžky je to však okno do světa a nutno říci, že o něčem podobném se nám v době normalizace ani nesnilo. Ale nejsme v roce 1972, i když rozpadlé ochozy kolem hotelu reálný socialismus připomínají, zatímco velké nápisy BYTY NA PRODEJ v azbuce připomínají vyspělý současný ruský kapitalismus.

To, že se nedostanete na filmy, které chcete vidět, má své výhody. Můžete vidět filmy, které vidět nechcete a ty jsou mnohdy lepší než ty, které vidět chcete. Tak třeba již zmíněný film rakouského režiséra Michaela Hanekeho Happy End, jsme viděli o pár dnů později v pražském kině Světozor. Vynikající je šestaosmdesátiletý Jean-Louis Trintignant, který hrál i v Hanekeho  filmu Amour (Láska) z roku 2012. Dokonce na něj i volně navazuje. Celkově však byl pro mne zklamáním. I když se v upoutávce říká, že se jedná o zkoumání rozpadu buržoazní rodiny na pozadí uprchlické krize. Ve filmu je to však pouze o malá epizoda. Jestliže v předchozím filmu Amour, jde o zoufalství, kdy jeden z partnerů se za živa vytrácí, tentokrát jde o hlavního hrdinu, který neví, co se zbytkem života a ten pro něj ztrácí hodnotu. Vztah a kontakt s další generací, která je ovládána digitální technologií je prakticky nemožný. Když se hlavní hrdina v závěru filmu topí v kolečkové židli v moři, jeho vnučka ho snímá mobilním telefonem.

Místo tohoto filmu jsem však na festivalu viděl vynikající turecký film Orhana Eskiköya Tas (Kámen),Vynikající černobílá kamera vypráví příběh či podobenství o matce, která ztratila syna. Jednoho večera přijde mladík, který hledá v jejím domově azyl. Je to její syn nebo není? Jedná se o skutečnou naději nebo sebeklam? Pravdu si nelze ověřit, okolo je pouze kamení. Mladíka sleduje úředník  - tajná policie nebo světská moc, či dokonce spravedlnost, která si klade na vše nárok. Za mladíka požaduje kameny, které jsou v okolí. Pro vesničany jsou bezcenné, proto je klidně dají, aby mladíka zachránili. Ovšem úředník zná právní kličky a mezi kameny počítá i kameny domů obyvatel vesnice. V okamžiku, kdy vesničané mají přijít o své obydlí, mladíka vydají. V náznaku chce matka hodit kamenem po úředníkovi (vzpoura, revoluce nebo bezradnost?). Nevím proč mi tento snímek připomněl málo známý film brazilského režiséra Glaubera Rochy Černý bůh a bílý ďábel z roku 1964.

Hlavní cenu festivalu získal film Křižáček režiséra Václava Kadrnky, který je adaptací básně Jaroslava Vrchlického o malém Jeníkovi, který utíká z domova a zoufalý otec (Karel Roden) se vydá v jeho stopách. Cena ekumenické poroty připadla filmu Cukrář (Cakemaker) – zde ocituji upoutávku, která mne neupoutala: Po smrti svého milence se Thomas vydává do Izraele – do rodné země muže, kterého miloval. I navzdory předsudkům se stává cukrářem místní kavárny, jejíž majitelkou je vdova po zesnulém Oranovi. Ta však netuší, že nevyslovený smutek, který ji s cizincem spojuje se váže k jednomu a tomu samému muži. Jelikož jsem ani jeden z těchto filmů neviděl, nemohu hodnotit.

Z českých a slovenských filmů, jsem ještě před festivalem viděl film, který získal dvanáct českých lvů Masaryk. Je o tom, jak diplomat Jan Masaryk bojuje se svými démony nejen na politické frontě, ale i v osobním životě.

Se svými démony bojuje i slovenský zpěvák Richard Müller (Richard Müller- Nespoznaný). Jestliže máme pocit, že jsme zpěváka Richarda Müllera před shlédnutím filmu neznali, tak ani potom, co jsem film viděl, jsem se tohoto pocitu nezbavil. Richard Müller dnes již šestapadesátiletý stále přitahuje diváky. Dokáže ze sebe vymáčknout na jevišti maximum, vypráví o svém životě, ale i o tom, co se mu v životě nepodařilo. Nepostižitelný je i pro Ivu Bittovou, s kterou nějakou dobu žil. Bittová o něm říká, že je plný energie, plný něčeho nevyzpytatelného, ale zrovna tak nedokáže rozumově vysvětlit, proč se jejich vztah rozpadl. Útěchou může být to, že Richard Müller je neznámý a nevyzpytatelný i sám sobě.

Mezi českými a slovenskými filmy byl uveden i film Agnieszky Holland Pokot (Přes kosti mrtvých). Odehrává se na polské straně česko-polského pohraničí. Milovnice zvířat Janina Dušejková bojuje s myslivci, kteří nelítostně hubí zvěř. Janina je přesvědčená o tom, že přikázání Nezabiješ se vztahuje i na lesní zvěř. Nalezne i přátele, kteří ji pomáhají. Závěr filmu připomíná sci-fi, napětím detektivku, kamerou bychom ho mohli zařadit mezi přírodovědecké filmy.

V soutěži dokumentárních filmů byl i film Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Daliborek žije v Prostějově se svou matkou a svým počítačem. Popírá holocaust a nemá rád jiné lidi než Čechy. Všechno mu nějak vychází až do okamžiku, kdy ho filmaři vezmou na zájezd do Osvětimi. Zde se setká s paní Liškovou, která v Osvětimi za války byla. Daliborek má však jiné informace: „Vězni měli kantýny, zacházelo se s nimi dobře, v Osvětimi byly plavecké bazény!“ Dojde ke konfrontaci mezi ním a režisérem Vítem Klusákem. Daliborkovi se jeho svět rozplyne, ze svého pokoje odstraní nacistické vlajky. Odstraní ze svého facebooku 100 nejaktivnějších radikálů. Jestli se změnil skutečně, to je otázkou.

Ze čtyř rumunských filmů, které jsem na festivalu viděl, stojí za zmínku dokument Tarzanova varlata (Quale lui Tarzan) od Alexandru Solomona a film Julii Ruginy Breaking News.

První nás zavede do Suchumi, hlavního města dnešní Abcházie. Podle legendy zde chtěl profesor Ivanov zkřížit člověka s opicí. Silný, ale méně inteligentní tvor by se hodil pro práci v dolech nebo do armády. Pokus byl neúspěšný, ale dodnes zde ve výzkumném ústavu pěstují v neutěšených podmínkách opice na pokusy. Vidíme eroticky vzrušené studentky, jak se zájmem tyto pokusy sledují a dělají si poznámky během mučení opic. V pozadí pak mašírují veteráni abcházské armády, ozdobení množstvím válečných vyznamenání.

Každou chvíli můžeme vidět v novinách titulek Breaking News. Jako kdyby se televizní stanice předháněly v senzacích, které přinášejí. Při jedné takové události zahyne reportér Alex a druhý reportér má natočit vzpomínkový film o svém kolegovi. Jediný, kdo o Alexovi něco ví, je jeho dcera, ale ta ho vidí spíše jako sobeckého člověka, který se nestaral o rodinu. Ze začátku odmítá natáčení, pak souhlasí a skutečně najde i něco pozitivního na svém otci.

Z dokumentů stojí i za zmínku katarský film Vzpomínky v barvě khaki (A Memory in Khaki) o syrské rezistenci. Zeptal jsem se režiséra Alfoze Tanjoura, jestli vidí podobnost mezi tím, co se stalo v Sýrii a Pražským jarem v roce 1968, kdy demokratizační proces v Československu byl rovněž potlačen tanky. Odpověděl, že ano i ne. Po Pražském jaru se jmenoval nenásilný protest v devadesátých letech. Tehdy tomu říkali Syrské jaro nebo Damašské jaro. Mnoha lidem se však tato cesta zdála málo radikální, což vedlo k dnešní situaci.

Závěrem bych se zmínil o s kanadském snímku z roku 2005 quebeckého režiséra Denise Côté o nejsevernějším městě v Quebecu, kam se můžete dostat autem Radissonu Les étates Nordique (Drifting States – Radisson). Příběh začíná v Montrealu, kde je Christianova matka v komatu. Christian ji odpojí od přístrojů a pak se vypraví na sever po silnici. Nejdále, kam to jde a dostane se právě do tohoto města, kde je vodní přehrada a kde žije pouze několik set lidí. Režisér tvrdí, že tento nízkorozpočtový film byl protestem proti quebecké kinematografii, která v té době točila pouze komerční filmy z Montrealu. Sám osobně jsem nikdy tento film v kanadské televizi neviděl.

Jak již jsem řekl, musel jsem z festivalu v úterý odjet. Ačkoliv jsem mohl jet zpátky již okolo čtvrté hodiny, první lístek zpátky byl v předprodeji až na osmou večer. V pondělí jsem se pro jistotu zeptal jestli přece jen nemají lístek na autobus, který by jel dříve. Měli na 18:30. Za mírný poplatek mně ho vyměnili. Když jsem přišel na autobusové nádraží, průvodčí mne odkázala na posilový vůz na nástupišti číslo 8. Na nástupišti číslo 8 však nic nebylo. Autobus v 18:30 odejel, ale posilový vůz tam nebyl ani v 18:30, v 19:00 ani v 19:15. Bylo mně jasné, že jsem, jak se na Slovensku říká: Špekuloval a špekuloval až som prešpekuloval. Jako správný Čech jsem na nástupišti brblal, což lezlo na nervy mladému muži se sluchátky na uších a s přítelkyní sedící na lavičce, který mě sdělil, že moji story již slyšel. I zastyděl jsem se za svou senilitu. Skutečně, co je těmto mladým lidem do toho, že jsem blbej. Po chvíli přijel dvoupatrový autobus, který nás odvezl s hodinovým zpožděním do Varů. Žádný film již jsem ten den neviděl. Druhý den, čili ve středu, když jsem šel z promítání a spěchal na poslední autobus do penzionu Village, mne zastavil tento mládenec, ale již bez sluchátek a řekl: „Já jsem se na vás včera na té autobusové zastávce tak neslušně obořil a mně to pak celou noc mrzelo.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že to nebyla jeho chyba. Objali jsme se a pak už jsem ho na festivalu neviděl. Škoda. Když jsem přišel do penzionu, tak mně sdělili, že můj pokoj není tak kvalitní, jako ten předchozí a že zaplatím místo pěti set korun pouze čtyři sta. A tak když jsem odjížděl v sobotu neposilovým vozem do Prahy, měl jsem přece jen dobrý pocit, i když vše bylo trochu jinak než jsem si představoval.

Aleš Březina – Karlovy Vary, Praha

****