O čem se v televizi nemluví

Bylo to někdy v létě 1979, na III. úsek na Bory přišli noví vězni. Mezi nimi nadějný fotbalista z Humpolce jménem Skočdopole. Jeho provinění? Postěžoval si v práci, že dneska zdraží kafe, zítra cigarety. Na to tehdy byly paragrafy a záložník šel místo na zelený trávník pěkně do chládku. Asi by to dneska komise zkoumající třetí odboj neuznala, protože „správný odboj“ se dělá se zbraní v ruce (definice Topolánkovy vlády), ale vězni na Borech byli tolerantnější. Těch bezejmenných tam byla spousta: Svědci Jehovovi, Richard Rýznar za to, že pustil na diskotéce Kryla, Slávek Habych za výtržnost při odvodu… Spousta zapomenutých osudů.

Jedním z těch zapomenutých byl právě Skočdopole, dokonce i já jsem zapomněl jeho křestní jméno (myslím si, že se jmenoval Zdeněk), ale vzpomněl jsem si na něj při pořadu České televize z 22. května 2017. V Římě se tehdy hrál Davis Cup  Itálie-Československo a v neděli na vycházce k nám přiběhl Zdeněk a nadšeně sděloval, nikoliv průběh zápasu, nějaké eso či další game, ale že v hledišti byl nápis SVOBODU POLITICKÝM VĚZŇŮM V ČESKOSLOVENSKU. Nevěděli jsme, jestli je to skutečnost anebo fantazie vězňů, kteří dvanáct hodin denně brousí korálky a v sobotu jim je dovoleno při čaji koukat na bedýnku. Pokud by to byla pravda, bylo nám jasné, odkud vítr fouká. Strejda Pelikán se zřejmě rozpomněl. Zkrátka nebyli jsme si jistí, byla-li to skutečnost nebo fata morgána. Jenže v pondělí došla Mladá fronta, tehdy nebyla ještě Dnes, která přinesla krátkou zprávu  Provokace v Římě a my jsme věděli, že Zdenda sledoval tenis velice pozorně a že pan Pelikán nezapomněl.

Jiří Pelikán totiž pil komunistům krev a dělal to zřejmě dobře. V Římě začal vydávat exilové Listy, které se staly v Československu žádanou duchovní potravou. Šly z ruky do ruky, kolovaly po domácnostech, citovala je Svobodná Evropa a tak ministr vnitra Jaromír Obzina rozhodl, že by možná bylo dobré ho odstranit, jak vyšlo dnes po více, jak třiceti pěti letech najevo; k únosu nebo odstranění mělo dojít za pomoci Organizace pro osvobození Palestiny a Obzina o tom jednal s Jasirem Arafatem a k Akci Pelikán měli být použiti lidé Abú Ijáda. Abú Ijád byl později zabit izraelskými agenty v Tunisu a česká strana se obávala příliš velkého skandálu z atentátu na poslance Evropského parlamentu a proto od plánu ustoupila.

Čím se provinil Jiří Pelikán? Verboval dobrovolníky do cizinecké legie? Kupoval zbraně? Podporoval teroristické ozbrojené útoky? Zní to jako z pohádky, ale snažil se nenásilnou cestou něco změnit. A to, že ministr vnitra Jaromír Obzina ho chtěl likvidovat, je jen důkazem toho, že se skutečně měl čeho obávat.

V první části stejného pořadu je o vraždě Čecha žijícího v Anglii Zdeňka Machara. Reportérka Andrea Máslová popisuje, jak devětadvacetiletý Angličan Raymond Sculley loni v září umlátil řetězem se zámkem na kolo Čecha z Rožnova pod Radhoštěm Zdeňka Machara. Zdeněk Machar byl úspěšným manažérem v potravinářské firmě. Když se vracel z práce, zastavil se v bistru pro večeři. Došlo k slovní výměně mezi ním a pozdějším útočníkem. Skupina ho pronásledovala, napadla a Sculley mu zasadil několik ran, z nichž jedna byla smrtelná. Porota složená z mladých Britů, útočníka překvapivě pro nedostatek důkazů, osvobodila. Nebylo prý prokazatelné, že Angličan byl útočníkem. Záběry z pouliční kamery byly nezřetelné…

Co však Česká televize neřekla? Dne 23. července 2016, čili dva měsíce před zmíněným incidentem se konalo referendum o setrvání Británie v EU. Po těsném vítězství (51,9 %) stoupenců odchodu z EU se neuvěřitelně rozmohlo násilí proti cizincům z východní Evropy, obzvláště Polákům, kteří pracovali v Británii, že se dokonce uvažovalo o tom, že k jejich obraně bude přizvána polská policie a lidi typu Raymonda Sculleyho zřejmě nerozlišují, jestli se jedná o Poláka nebo Čecha či Slováka. Nechci a nemohu sahat porotě do svědomí, ale v této atmosféře asi bylo obtížné rodilého Brita ve sporu s cizincem neosvobodit. Proti rozhodnutí poroty není odvolání a nakonec pro nedostatek důkazů byl osvobozen i O. J. Simpson. A nechoďme tak daleko vždyť 24. září 1993 skupina skinů zabila Róma Tibora Danihela, když zahnala čtyři Rómy do řeky Otavy v Písku, kde se pak Danihel utopil. Soud se pak táhl několik let a při cestě do jižních Čech v listopadu 1996 prezident Václav Havel na místě, kde Tibor Danihel utonul, symbolicky vhodil do řeky sedm bílých růží. „Jsem dost zneklidněn tím, že se po tak dlouhou dobu nepodařilo jednoznačně říci, co se vlastně stalo, kdo je vinen a potrestat ho. Vše nasvědčuje tomu, že se mladý Rom stal obětí rasismu,“ řekl při té příležitosti prezident (romea.cz).

Násilí je totiž velice často společností tolerováno, zatímco stoupenci nenásilí jsou zesměšňováni a někdy i pronásledováni. Jeden velice dobře informovaný krajan mně před časem sdělil, že dr. Martin Luther King byl agentem KGB. Myslím, že v případě potřeby by mezi agenty KGB zařadil i Petra Chelčického, Gándiho či Tolstého. Podle něj tato organizace prý vedla i všechna pacifistická hnutí na Západě. Nějak se již nepřipomíná, že komunismus padl ve východní Evropě nenásilnou cestou a že mírové hnutí v tzv. Německé demokratické republice sehrálo významnou roli při pádu Berlínské zdi.

Odpírači vojenské služby jsou trnem v oku všem totalitním systémům. V hitlerovském Německu byli popravováni již od roku 1936. Letos v květnu se objevil v Banské Bystrici před soudem Igor Dulovič, který byl v letech 1978, 1981 a 1989 odsouzen celkově na sedm let a čtyři měsíce. Jak mně e-mailoval jeho advokát JUDr. Lubomír Müller, soud sice zrušil výrok o vině, ale prokurátorovi Mgr. Ondreji Tomkovi se to velmi nelíbilo a podal proti rozhodnutím soudu stížnost, a to navzdory tomu, že Evropský soud pro lidská práva v roce 2011 v kauze Bayatyan proti Arménii vysvětlil, že perzekuce těch, kdo odpírají vojenskou službu kvůli svému svědomí a náboženskému vyznání, je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; Nejvyšší soud Slovenské republiky v roce 1998 ve svém sjednocujícím stanovisku potvrdil, že opakované trestání kvůli trvalému odepření vojenské služby je nepřípustné; Listina základních práv a svobod z roku 1991 garantuje právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. O stížnosti bude rozhodovat Krajský soud v Trenčíně.

Dalším barometrem může být skutečnost, že v Putinově Rusku byli letos zakázáni Svědci Jehovovi. Důvodem není jistě skutečnost, že neuznávají svatou Trojici, či že odmítají transfuzi krve. To by jim jistě baťuška Vladimír prominul. Hlavním důvodem je beze sporu odmítání vojenské služby. O této skutečnosti se také mnoho v televizi nehovoří a církve, které se velice často ohánějí náboženskou svobodou, opět mlčí.

Za to se z televize dovíme, že americký prezident Donald Trump dodá do Saudské Arábie zbraně v hodnotě desítek až stovek miliard dolarů, ačkoliv se celou dobu ptám, odkud jen ten Islámský stát ty zbraně má.

Aleš Březina – Toronto

***