Návrat na hlavní stranu

Na dva kroky ve Španělsku

Se Saint Jean Pied de Port, malým francouzským městečkem na úpatí Pyrenejí, jsem se po několika dnech v říjnu 2016 rozloučila a pokračovala dál do země Basků do Španělska. Tato oblast se mi zalíbila již před pár lety, jsou to končiny, kde hory a moře se snoubí a kde, tyto dvě velké mocenské veličiny si otevírají dveře jedna druhé a při každém jejich otevření nás naplňují úžasem nad nádhernou podívanou, která se naskytne. Cestou mne provázely dvě barvy: zelená – barva hor a údolí a modrá - barva moře. Je to oblast příjemného podnebí, historie, rozdílné krajiny, přírodních krás, překvapivé architektury, malebně položených vinic, světoznámé chutné kuchyně, ale i kulturních zážitků. Kolem jejího pobřeží vede i část jedné z dalších poutnických cest, tzv. Northern Route (Severní cesta) - Camino – do Santiaga de Compostela.

Ze Saint-Jean-Pied–de-Port jsem jela vlakem a asi po dvou a půl hodinách s dvojím přestupem jsem přijela do San Sebastián, neboli Donostia v řeči Basků (Euskera). Velmi ráda cestuji vlakem, asi proto, že se pohodlně posadím, samozřejmě, že u okýnka, starosti nechám za hlavou a jen sleduji, co se děje venku. Tak to bylo i tentokrát. Projížděli jsme velmi úzkým údolím se silnicí a řekou hned vedle nás… Po dalších kilometrech kopce i stromy zmizely, palmy vystřídaly listnáče a za nedlouho jsem uviděla moře! Píši sice uviděla, ale, bohužel, byla onoho rána hustá mlha, takže často jsem si moře musela jen představit. Nádraží je uprostřed města, spousta lidí kolem, sháněla jsem se po Informacích, ale žádný stánek ani kancelář jsem nenašla. Průvodce jsem si sebou z Kanady nevzala, nechtěla jsem se s těžším baťohem po horách měsíc tahat a tak jsem jen doufala, že v tomto vyhledávaném přímořském místě informace o tom kudy, jak a kde určitě seženu. Informační šipky před nádražím mi k tomu napomohly. Asi po dvou kilometrech chůze rezidenční městskou čtvrtí jsem se dostala do centra Starého města a přede mnou se objevil v celé své svůdné kráse a harmonické geografii Concho Bay (záliv) s pláží, promenádou, parkem, výstavnými budovami a přístavem. V tu ránu jsem přestala přemýšlet o tom, že nemám kde hlavu složit, ani jsem skoro nedýchala, jen se dívala a vstřebávala tuto přírodou vytvořenou podmanivou krásu. Sluníčko se již trochu prodíralo mezi mraky a o to byl můj první dojem působivější. Trochu odpočinku, informační kancelář nedaleko, plán města a další užitečné informace, plus rady kam za noclehem. Centrum Starého města je vskutku centrem s velkým C. Jsou zde desítky hotelů i privátního ubytování, restaurací, barů, malých obchodů, pekáren a suvenýrů. A těch lidí, návštěvníků co zde bylo!! Tento víkend zde byla slavnost k zakončení úspěšné turistické sezóny, takže všude bylo plno. Jak jsem později pochopila, tak skoro každý víkend se zde najde důvod něco slavit. A proč ne??
Měla jsem problém najít nocleh, do hotelů jsem jít nechtěla, takže jsem hledala pension. V nesčetných uličkách Starého města byly nápisy – lákače – na pensiony jeden vedle druhého, ale pochopila jsem až po chvíli, jak systém ubytování zde funguje. Pensionem se často myslí a skutečně jím je jen patro velkého obytného domu, kde je čtyři až šest ložnic a kde majitelé povětšinou nebydlí. Styk s nimi jen přes mobil, oni řeknou, zda je volno nebo ne, zadají nocležníku kód k hlavním dveřím i ke dveřím bytu a večer nebo druhý den ráno si přijdou vybrat peníze. Tohle jsem zkusila několikrát, buď bylo již plno, anebo, bohužel, s mými padesáti španělskými slovy jsem pohořela. Už jsem to viděla na lavičku v parku, ale pak najednou se na mne štěstí usmálo! Majitelé bytu – pensionu – tam také bydleli, vpustili mne dovnitř a poslední pokojík, který byl volný, byla taková malá komůrka, bez oken jen s postelí a věšákem, strčena do rohu, sprcha i záchod vedle. Nadšena jsem nebyla, ale čisté prostředí, postel byla dobrá, nacházelo se ve středu města, cenu jsem usmlouvala, brala jsem. Hned v noci jsem ale poznala, jak komůrka bez okna, v rohu zastrčená, byla přínosem, protože hlasitý noční život v uličkách a barech Centra se táhl až dlouho do noci, zavírací hodina není, dokud jsou zákazníci, tak se pivo točí, spáči přicházeli až k ránu, takže já v tom mém zastrčeném kumbálku jsem nic neslyšela a poklidně spala celou noc.

První zmínka o San Sebastián, tenkráte jen klášteru, spadá do 11. století. Postupem doby zde potom vyrostla malá osada, která se rozrůstala o nové vlastníky lodí, rybáře a obchodníky. Osada se časem stala bránou do moře pro královské loďstvo a v této době ve 13. století se z osady stalo město. Později kvůli své strategické poloze bylo i vojenskou tvrzí bránící nájezdům Francouzů. Druhá polovina devatenáctého století byla pro město velmi příznivá, bouralo se a budovalo, neboť královna Maria Christina von Habsburg si San Sebastián oblíbila a nechala si zde postavit své letní sídlo, palác Miramar. Palác stojí pod kopcem Igeldo na původním místě kláštera a je obklopen třemi hektary nádherných zahrad. Sebou přinesla i zákon a peníze. Běhen první světové války se město vyšvihlo na nejvíce kosmopolitní v Evropě a navštívila ho řada významných lidí. V roce 1924 Španělsko zakázalo hazard, zavřelo se kasino (dnes je z něho radnice) a nic nebylo už takové jako předtím. Ale i tak, skoro o sto let později je San Sebastián jednou z nejvíce vyhledávaných destinací.

Malebnost města mě zcela uchvátila. Do podkovy položena hlavní pláž La Concha Plage, z pravé strany kopec Urguil, z levé kopec Igeldo, mezi nimi v zálivu ostrov Santa Clara. I v podzimních teplotách kolem poledního se v moři koupalo vždy několik otužilců, ale většinou milovníci slunce se na pláži na dece a plně oblečeni jen na sluníčku vyhřívali. Okolo kopce Urguil je promenáda kolem moře a po té dojdeme až ke druhé, menší, pláži Zurriola, která je rájem surfařů. Hodinku jsem tu postávala a se zájmem sledovala, jak bravurně sjíždějí vlny. Vítr jim přál, vysoké vlny, oživující podívaná. Pod kopcem Igeldo je vedle paláce a zahrad i třetí pláž města – Ondarreta. Z obou kopců i ostrova je nádherná vyhlídka na okolí. Při procházkách městem mě mimo jiné upoutaly mosty přes řeku Urumea, která jím protéká a ústí do moře. Mosty staré i více než sto let jsou bohatě zdobené. Město je rozděleno do čtyř hlavních částí, všechny jsem si prochodila, ale nejraději jsem trávila čas okolo přístavu a ve Starém městě. Ze všech koutů zde na návštěvníka dýchá historie města, vůně moře a čerstvě vytažených ryb. Za zmínku určitě stojí Area Romántica, část města s krásnými budovami z 19. století a také nejvyšší městský objekt katedrála Dobrého pastýře. Její okenní skleněné mozaiky hrají všemi barvami. Slunečním svitem je plně ozářen v nádherných barvách vnitřek katedrály. Skvostná hra světel. Prominentní budovou města je i divadlo Viktoria Eugenia a opulentní hotel Maria Cristina. Kolik by tady stál nocleh, jsem se raději neptala. Na druhé straně od řeky Urumea je městská čtvrt Gros se Zurriola pláží, kde žijí převážně mladí lidé. V letních měsících je plna vyznavačů surfingu a večerního veselí.

Matka Příroda mává rukou nahoru a dolu příliš často, takže některé ráno svítilo slunce, někdy jsem se probudila a kvůli husté mlze na krok nebylo vidět! Ve většině případů se mlha během dopoledne zvedla, anebo to bylo obráceně. Ráno hezky, odpoledne a navečer se najednou moře i přístav s loděmi ztratily z obzoru. Po pravdě řečeno, nevím, co se mi líbilo více – zda mystická mlha, anebo radiální modrá barva moře s barevnými loděmi v přístavu. Ať bylo tak či onak, promenáda byla vždy plná a všichni jsme neustále vytahovali fotoaparáty a kamery. Bary se snídaní otevřely dveře až v půl desáté a s tím nastal i ranní život. I tady jsem si nenechala ujít čerstvě vymačkaný pomerančový džus, dobré presso a loupáček. V pravé poledne se otevíraly restaurace, a když řeknu, že turisté sem jezdí hlavně za jídlem a pitím, tak jak jsem to viděla, nejsem daleko od pravdy. Ve Starém městě v přístavu v dlouhém podloubí byla jedna restaurace vedle druhé, se stolečky vystrčenými i na pěší zónu a právě tyhle byly nejvíce požadované a okupované. Na sluníčku, s vyhlídkou na moře a pestrým jídelníčkem s mořskými pochutinami, nebylo snad více vyhledávanějšího místečka v celém městečku. I já jsem se o to jednou pokusila dostat aspoň židli u stolku a pochutnat si na čerstvých krevetách, ale neměla jsem šanci a ve frontě jsem odmítla čekat, čas je mi drahý. Úderem dvanácté se totiž dveře restaurace otevřou, číšník dá rukou znamení a dav se vrhne hlava nehlava obsazovat stolky. Myslela jsem si, že se mi tohle vše jen zdá, že to je groteska z Chaplinova filmu, ale pak jsem si uvědomila, že v kině nesedím, a že to sen také není. Prošla jsem celým přístavem a u všech restaurací „se sluníčkem“ byla situace stejná. Během několika minut byly na stolcích láhve s vínem, nezbytný chleba i karafy s vodou. Dobrá nálada a smích zaplnila vzdušný prostor. V těsných uličkách Starého města byla podobná situace. Jak se mi zdálo, tak dvanáctá hodina je nejen důležitá pro Popelku, ale jaksi magická i pro návštěvníky, i když v tomto případě polední. Vsadila bych se, že to nebyl hlad, který je do restaurací táhl, ale gastronomické potěšení a pozor! vždyť se slavilo. Ten večer, za účelem poznání, jak jinak, jsem se i já, zapojila do místního zvyku – obcházet bary od jednoho k druhému. Je to totiž takhle… V  uličkách jsou posázeny jeden vedle druhého, každý je jiný s osobitým vkusným dekorem a pivo se zde točí a víno nalévá celý den až dlouho do noci. San Sebastián je mimo jiné světově znám i jako gastronomický ráj „jednohubek“ neboli pintxo, (v jiných oblastech Španělska se stejnému říká tapas ) a pro jejich nepřeberné množství různých chutí a provedení jsou velice oblíbeným doplňkem k vínu či pivu. Nevidíte bar, kde by na jeho pultě neležely mísy s těmito chuťovkami. I tyto mají svoji historii… Jeden z okolních vinařů, když rozléval víno svým hostům, připojil i něco malého k zakousnutí. Někdy to byla malá pálivá paprička, jindy olivy nebo ančovičky. Jednou jeden z jeho stálých patronů, jménem Txepetxa, přišel s nápadem spojit všechny tři na koktejlovém párátku. To se stalo ve čtyřicátém šestém a novinka o zrodu této chuťovky jménem Gilda se roznesla široko daleko. Od té doby tato exkvizitní miniaturní pochutina se vydala na dlouhou cestu vývoje. Každý bar i restaurace má svoji specialitu, ve Španělsku jsou zřizovány kurzy pro přípravu těchto laskomin. Jejich množství je nepřeberné. Od olivy, papričky a ančoviček na párátku, většina z nich má jako základ krajíček chleba nebo bílého pečiva a zdobeny jsou vším možným. Já jsem si vybírala jen ty bezmasé, ale i tak jsem je za jeden večer absolutně nebyla schopna všechny ochutnat. Během svého pobytu jsem se o to ale velice snažila! Takže o jaký místní zvyk se jedná? Hopsáte z baru do baru… Začnete v jednom, řeknete si anebo se vás barman zeptá, jestli chcete „poloviční“, tzn. půlku malého piva. Přikývnete, dostanete sklenici do třetiny plnou, k tomu jedno – dvě pintxo dle vlastního výběru, postojíte u baru, či posedíte u stolu. Když je sklenice prázdná, zvednete se, zaplatíte a jdete do dalšího baru a stejné je i zde. Abych podotkla ještě jednou - chuťovky přímo miluji a jsem si jista, že to nejsem jenom já, obdivuji kreativitu jejich tvůrců, za nimi i přes hory se vydám, haha, takže po barech jsem nechodila za pivem, možná tak za jedním, ale hlavně za nimi. Sice jsem si jich mohla pár vzít i do svého kumbálku, ale scházela by mi tu atmosféra rozjasněných tváří i pivní cvrlikání. Spřátelila jsem se s manžely z Německa, kteří se stejně jako já vydali na průzkum místního zvyku. Společně a pomalu jsme pak povídali, popocházeli, popíjeli, ochutnávali až skoro do půlnoci. Byl to příjemný večer, ještě že jsem to měla „domů“ jen za roh! Ráno cestou na snídani jsem byla překvapena, že nikde nejsou vidět žádné stopy po večerních bujarých oslavách, uličky čisté, bez odpadků, vodou spláchnuté, nikde ani kousek papírku není vidět.

Donostia – popletla jsem vás? – já byla popletena mockrát, je i městem několika kulturních festivalů včetně filmového, hudebního i tradičních sportovních klání. V lednu je svátek Svatého Sebastiána a tak si dovedu živě představit, jak se asi slaví. Do slavnosti jsou prý zapojeny i školní děti, které vesele bubnují do pochodu a jejich bubnování je prý slyšet po celém městě.

Euskadi – neboli země Basků je návštěvníky vyhledávaná z mnoha důvodů. Ať už sem jedete za přírodou – mořem a sluncem - turistikou, kulturou, historií, architekturou, nebo za návštěvou vinic a ochutnávkou vín i oblíbených alkoholických moštů. Vzdálenosti z místa na místo, podle našeho kanadského měřítka, jsou poměrně krátké, je to krásný kus země k prozkoumání. I já jsem se vydala na pár výletů po okolí. Jedním z nich bylo město Bilbao a jeho Guggenheim museum. Je to muzeum moderního a současného umění, nivelační značka pro mnohé a důvod i pro mne, proč jsem sem vyrazila. Toto muzeum a několik dalších je pod záštitou S. R. Guggenheim Foundation, která se věnuje podpoře porozumění a ocenění umění, zvlášť současného a moderního na základě výstav, naučných programů, výzkumu a publikací. Po hodině jízdy autobusem kopcovitým terénem jsem v dopoledních hodinách přijela do Bilbao. Mapy nebylo třeba, protože jen jsem řekla slovo muzeum, hned mi první chodec řekl, jak se k němu dostat, jakou tramvají mám jet. Řidič mě upozornil, kde mám vystoupit a další náhodný pěší mi ukázal směr kudy jít. Zřejmě místní jsou velmi hrdi na své město a jaké světové pozornosti se mu dostává. Přešla jsem pár ulic s bohatě zdobenými domy z 19. století a najednou se přede mnou objevilo otevřené prostranství a první pohled na „Guggenheima“! S přibližujícími se kroky i budova se zvětšovala, až jsem ji uviděla celou i s maskotem Puppy (štěně) v popředí. Bylo to překvapující, jen jsem zírala, bylo to něco, co jsem neočekávala! Otevřeno roku 1997, kombinace materiálu – titanium, vápenec, sklo, ocel - designu i uměleckých objektů skloubených  absolutně bez chyby do něčeho velice unikátního. Nejdříve jsem chodila kolem stavby a jen se dívala. Měla jsem štěstí, byl slunný den a sluneční paprsky se odrážely od ocelového povrchu a dodávaly efektivní barvu tomuto ikonickému mistrovskému dílu. Návrhář projektu byl Frank Gehry, světově uznávaný kanadsko-americký architekt, narozen v roce 1929 v Torontě, žijící v Los Angeles. Mnoho budov jím navržených, včetně jeho privátní residence, se staly světovými atrakcemi. Z jeho nejznámějších připomínám…Walt Disney koncertní hala v Los Angeles, Umělecké museum v Minnesotě, Tančící dům v Praze (ve spolupráci s Vlado Miluničem), Art Gallery of Ontario v Torontě – nová současná rekonstrukce – ( původně otevřeno v roce 1900 jako Art Museum) a nespočetné další unikátní moderní budovy jak v severní Americe, tak i v Evropě a Asii. Vnitřek muzea stejný jako vnějšek – strohý, moderní design a spousta prostoru. Prostor je stěžejní pro Gehryho projekty. V muzeu jsou umístěny jak trvalé exhibice, tak i přechodné. Zrovna v tuto dobu zde byla výstava díla Francise Bacona, anglicko-irského umělce. Bohužel, jeho obrazy ke mně nepromluvily, neodmítám žádné umění, včetně moderního až abstraktního expresionismu, ale musím s předloženým navázat kontakt. Shrnula bych to - vskutku impozantní objekt, a i když nejste obdivovatelé moderního designu, tak kombinace elementů a tvůrčí ladnost celku rozhodně stojí za návštěvu. Prohlídka vnitřní části muzea je osobní záležitostí. Bilbao bylo kdysi velmi průmyslové město a přístav. Za poslední desetiletí četné renovace skloubené se španělským šarmem, protékající řekou, visutými mosty, zahradami i kulturními scénami, udělaly z něj atraktivní město. Se vším všudy, byl to dnes velmi příjemný a inspirující dobrý den, hlavně, že jsem ale viděla „Guggenheima“!!

Druhý výlet byl jen místním autobusem asi dvacet km za město do rybářské vesničky San Pedro u Pasaia Bay. Kouzelné místečko pod horou, kde barevné poschoďové domky kolem přístavu byly svědky příchodu a odchodu rybářů již mnoho století. Kamenná dlažba, úzká ulička kolem vody, převozník a uzoulinký výjezd ze zálivu na moře. V dnešní době to ale nejsou jenom menší rybářské lodě, které v přístavu kotví a vyjíždějí na moře úzkou štěrbinou, ale i velké, zaoceánské. Když jsem jednu z nich spatřila a viděla, kam má namířeno, čekala jsem, nechtěla jsem si nechat ujít podívanou, jestli otvorem projede. Samozřejmě, že ano, ale bylo to těsné! Prohlédla jsem si celou vesnici, a jako jedna ze zajímavostí je zde domek Victora Huga, francouzského spisovatele, který tady v létě v roce 1843 pobýval. O kousek dál podél vody je tradiční loděnice a museum, kde se snaží přivést k životu již stará plavidla, kdysi se plavící v Biskajském zálivu. Jednou z pozoruhodností má být rekonstrukce velrybářské lodě San Juan, která se v 16. století u pobřeží Kanady v bouři potopila. Měla jsem smůlu, z technických důvodů bylo zavřeno. Centrem života je však Plaza de Santiago s charakteristickými rybářskými domky, dvě restaurace se židlemi na ploše náměstí a kde celku vévodí příjemná poklidná atmosféra neuspěchané vesnice. I já jsem se tu hodinku slunila, popíjela, pojídala pochutiny a sledovala nadšené rybáře. Šla jsem až na konec uličky těsně nad mořem, odtud přes kopec pak začínala pěší cesta 16 km dlouhá, do San Sebastiána. Ráda bych se byla cestou kolem moře vydala zpátky, ale moje noha si postavila hlavu, potvůrka bolela, už se jí nechtělo jít, tak jsem to raději vzdala a vrátila se zpět autobusem.

Dalším výletem měla být i návštěva malé vesnice Gernika, (Guernica v řeči Basků), kdy v dubnu roku 1937 německé letectvo v době španělské občanské války a na požádání F. Franka celou tuto vesnici srovnalo se zemí. O život přišlo asi 1600 občanů. Tento hrůzný počin byl i důvodem pro Pabla Picassa k namalování jeho známého obrazu se stejnojmenným názvem Guernica jako protest proti válce. Obraz je vystaven v museu v Madridu. San Antón Island (ostrov) byl také na mém listu. Chtěla jsem si zajet i do Barcelony aspoň na deset dní, ale, bohužel, plán mi také nevyšel. Noha hodně trucovala. Byl čas jet domů…

Přeji i vám mnoho zajímavých nových zážitků a nezapomínejte, co se říká: „ Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“!


Naďa Humlová - St. Catharines

***