Když jsem viděl zkoušku Nového divadla hry Antonína Procházky Jednotka intenzivní lásky začátkem dubna v hale kostela svatého Pavla, uvědomil jsem si, jak je to těžká hra. Dialogy jsou přesné, v žádném bodě se nezkracuje, těžko si herci mohou nějak vypomáhat. Navíc chyběl autor a režisér Antonín Procházka, který hrál jednu ze dvou hlavních rolí. Nutno říci, že ho při zkouškách zastupoval Martin Bonhard, který se tak vlastně musel naučit dvě role – svou, kdy hrál Ondřeje první lásku Simony i roli režiséra Jiřího, kterou pak při představení v Mississauze převzal Antonín Procházka, člen Divadla J. K. Tyla v Plzni.
Podobně obtížnou úlohu měla Dáša Beláčiková, která herce připravovala pro představení a nemohla jít přesně podle svých představ. To, že se představení nakonec podařilo, svědčí nejen o skvělých výkonech herců Nového divadla, ale i o dobré spolupráci obou režisérů a všech, kteří se podíleli na výpravě, včetně zvukaře Ivo Mejzra, osvětlovače Karla Tamchyny a Dáši Kálovské, která nejen ve hře hrála, ale i připravila kostýmy. Nejen svůj, kdy již na onom světě, běhá se sluchátky, ale hlavně oblečení Simony, kterou hrála Radka Tamchynová. To bylo skutečně nadčasové. V takovém oblečení se to pak hraje. Radka se v roli komplikované stopařky skutečně vyřádila. Není divu, že řidič a režisér, který jede do Vídně režírovat Naše furianty (nikoliv, jak jsme minule chybně uvedli Prodanou nevěstu) havaruje a poničí při tom posvátný a nedotknutelný tankodrom české armády. Jako nymfomanka nebyla Radka Tamchynová v této hře jediná, i Zuzanka Novotná v roli sestry na resuscitačním oddělení se nenechávala zahanbit. Však také obě soutěžily o švarného lékaře, přímo primáře Jana Šmída. Nutno říci, že Radka a její zájem o psy zvítězil, ale Zuzanka neodešla s prázdnou. Trochu propletenec. A do toho ještě asketická, byť nevěrná manželka režiséra Lenka Nováková, která cvičí jogu pro uklidnění. Pouze mně u ní chyběl stoj na hlavě. Nové divadlo také poprvé uvedlo hru ve třech jazycích: v češtině, v slovenštině a maďarštině. Postaral se o to milenec paní režisérové Viktor Matejkovič. Nutno říci, že během jeho vystoupení mnozí diváci se rozpomenuli na chutné čabajky z Prague Deli, které již jsou dnes minulostí.
K frustrovaným ženám lze zařadit i milenku režisérova syna Patrika Valentinu, kterou zpodobnila Lenka Kimlová, ale její šarm nestačil na Vlada Straku, který ji statečně odolával, tentokrát dokonce i několikrát promluvil, což se mu v minulém představení Šest žen nepodařilo. A tak se zdá, že jediná přišla zkrátka kapitánka Kadlecová, která rozluštila záhadu s autonehodou, kterou nezpůsobil Arnošt, milenec Renaty, manželky režiséra, ale lasička.
Nejednalo se tedy o klasickou detektivku, jak jsme si ještě o přestávce mohli myslet, ale o jakési objasnění přírodního úkazu, který měl za následek poškození vozu německé značky a vojenského prostoru s následným těžkým ublížením na zdraví u dvou osob. Rehabilitace však neprobíhala pouze na fyzické úrovni, ale hlavně ve vytváření nových mezilidských vztahů. Doufejme, že kvalitnějších, než těch předchozích a nezaujatý divák si přece jen váží spíš toho, co má, než by chtěl projít podobnou metamorfózou, kdy k očištění potřebuje proletět křovím, několika stěnami a nahlédnout na druhý břeh.
Aleš Březina
***
Jednotka intenzivní lásky…