Filmy, filmy, filmy…

V kalendáři jsou zachycené významné dny: Den matek, Den otců, Mezinárodní den žen, Mezinárodní den dětí, Den boje proti rakovině, skoro každý den je něco nebo aspoň někdo má svátek. Těžko však najdeme Den filmu nebo dokonce Měsíc filmu. Snad proto, že nás film provází celý rok. Málokdy se však toho objeví tolik najednou jako tomu bylo letos na přelomu dubna a května. Letos to byly tři filmové festivaly. Každým rokem jsme pravidelně informovali o festivalu českého a slovenského filmu v Plzni Finále. Jak připomněl Jan Hřebejk při návštěvě Toronta, že kinematografie stále více a stále častěji funguje v koprodukci. Čeští herci hrají v slovenských filmech a slovenští herci v českých. To jsme mohli vidět i na festivalu Czech that Film, kde byl Satellite 1-416 mediálním partnerem.

Jako první film byl na tomto festivalu uveden snímek Lída Baarová (The Devil‘s Mistress). Zde se diváci rozdělili do dvou skupin. Když jsem hovořil o tomto filmu s Veronikou Ambrosovou z Torontské univerzity, měli jsme oba zcela opačný názor. Veronika tvrdila, že film byl špatný, zkreslující historii a že ve filmu mělo být srovnání třeba s Ljubou Hermanovou. Ljuba Hermanová, ale také Adina Mandlová ve filmu vystupují, ale pouze ve vedlejších rolích.

Období války znám z vyprávění svých rodičů. Ljubu Hermanovou jsem viděl kdysi v Divadle Na Zábradlí. V době války nesměla vystupovat kvůli židovskému původu svého otce. Vím, že když jsem sázel v osmdesátých letech Nový domov v nakladatelství 68 Publishers u Škvoreckých, že tam Adina Mandlová občas chodila, ale nepamatuji se, že bych ji někdy osobně potkal. Vadilo ji, že Jaroslav Seifert se o ní vyjádřil dosti nelichotivě ve svých vzpomínkách Všecky krásy světa, které zde vyšly podobně jako paměti Adiny Mandlové Dneska už se tomu jenom směju..

Film Lída Baarová nedostal ani dobrou kritiku v českých médiích ani od filmových diváků na ČSFD.cz. V čem je prohřešek režiséra Filipa Renče, že ho někteří diváci a kritici takto smetli? Na rozdíl od Veroniky Ambrosové si nemyslím, že by byl nedostatek filmů o kladných hrdinech z doby Protektorátu. V minulosti jsme jich měli přehršel, ale Renčův film je o subjektivním pohledu člověka, který si nikdy nepřipustí vinu. Pro hrdinku není nic špatného začít chodit s Gustavem Frölichem, přestože ten má židovskou manželku a brát takové manželství za neplatné. Nevidí nic špatného v tom, když děti před jejím milencem - ministrem propagandy Goebbelsem na ulici hajlují. Není nic špatného dát si s Ádou Hitlerem odpolední čaj. Kariéra je na prvním místě. Lída Baarová však odmítne vzdát se československého občanství, jezdit v německém autě. Zřejmě zde byla hranice, za kterou nechtěla jít. I v tom je Filip Renč spravedlivý. Podle Baarové ji německý ministr propagandy fascinoval svým intelektem. Tomu se dá těžko věřit jako pravdivé zpovědi. Ať probírám všechny politiky minulého režimu nenašel jsem jediného, který by mne fascinoval svou moudrostí, či prozřetelností. Pokud zde někdo takový byl, tak ve straně nevydržel dlouho. Jak řekl jeden můj známý o politikovi, který vstoupil v roce 1987 do KSČ, že ho tato skutečnost nediskvalifikuje ani tak morálně, jako intelektuálně. Totéž si myslím o politicích, kteří fungovali v NSDAP. I když třeba s odstupem času jsou někteří diktátoři jako Napoleon hodnoceni jako vizionáři.

Lída Baarová však nevypadá jako někdo, kdo by měl sníženou inteligenci. Zvládla poměrně obtížnou cestu na německé stříbrné plátno. Měl o ní zájem Hollywood. Byla skvělou herečkou, ale ani v této situaci jí to nezbavuje morální zodpovědnosti. Nevadí jí, co její milenec dělá. Teprve, když se její vztah s Goebbelsem na přímý zásah Hitlera zhroutí, prchá do Protektorátu. Sama tvrdí, že to bylo v důsledku Křišťálové noci. Ta se udála v noci z 9. na 10. listopadu 1938. To znamená měsíc po Mnichovu. Nechám stranou trochu humornou scénu, kdy jí její obdivovatel Joseph Fischer (Jiří Mádl) převeze přes hranice a ona mu cudně umožní dotknout se jejich ňader. V době Protektorátu pokračovala její herecká kariéra. Zřejmě však v herecké komunitě nebyla populární.

Lídu Baarovou hraje slovenská herečka Táňa Pauhofová a dlouho jsme se dohadovali, jestli hovoří tak dobře německy nebo jestli se jedná o dabing. Těžko říci, jestli je zločinem, že se někdo zamiluje do válečného zločince, jak se ptá ve filmu herečka před svou smrtí v rozhovoru s mladou studentkou žurnalistiky. Skutečností je, že některým lidem život v totalitním systému nevadí a jiným ano. Kolik z našich lidí opustilo komunistické Československo a zvolilo si třeba totalitní systém v JAR nebo ve Španělsku. Pokud bychom chtěli podrobně rozebírat film, můžeme se přít o detailech, propuštění Baarové z Pankrácké věznice nebylo tak dramatické, jak je to ukázáno ve filmu. Nebyla pod šibenicí. Pokud vidím historické fotografie je na nich hákový kříž většinou postavený šikmo. Její sestra Zorka Janů se již před tím několikrát pokusila o sebevraždu, což ve filmu není, ale režisér se držel pokud možno historických fakt a rozhodně nesouhlasím s tím, že by falšoval historii, jak tvrdí Veronika Ambrosová.

Zřejmě vyvrcholením festivalu Czech that Film byl Hřebejkův film Učitelka. Příběh podle skutečné události. Autoři pouze zaměnili některé postavy dětí a přesunuli příběh na Slovensko. Zuzana Mauréry v hlavní roli je naprosto přesvědčivá. Byla také oceněna za nejlepší herecký výkon na 51. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Jejím protihráčem je Csongor Kassai, maďarský herec slovenského původu. Mohli jsme ho vidět v jiném Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat. Film vznikl v slovensko-české koprodukci a spolupracovali na něm Slovenská a Česká televize a Slovenský rozhlas. Jana Hřebejka jsem několikrát potkal na plzeňském festivalu Finále a také byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu v září 2004 uveden jeho film Horem pádem. Tehdy zde byl Jan Hřebejk na jeden den, kdy stačil navštívit Niagarské vodopády. Letos s Václavem Táborským byli manželé Hřebejkovi na torontské věži. Jelikož jsem letos poprvé po sedmnácti letech v Plzni nebyli (zpravodajství z Plzně připravil Aleš Macháček, který žije střídavě v Čechách a v Londýně), zeptali jsme se Jana Hřebejka, co soudí o plzeňském festivalu.

JH: Letos byla pro mne Plzeň výjimečná, zahajovali jsme zde předpremiérou našeho největšího projektu s Petrem Jarchovským Zahradnictví. V Plzni jsme měli zároveň promítání filmu Učitelka, který byl i zde v Torontu. Festival mám rád také proto, že jsme tam třikrát vyhráli.

ABE: Narodil jste se v červnu 1967, ve stejném měsíci, kdy jsem já dělal maturitu. Během naší maturity to vypadalo jako ve vašem filmu… Do roku 1989, kdy vám bylo dvaadvacet let a člověk je nejvnímavější k tomu, co se kolem něho děje, jste žil v době normalizace. Tohle zanechá na člověka dojem…

JH: Já a Petr Jarchovský se do této doby vracíme pravidelně. Když jsme spolu studovali na gymnáziu od roku 1981, tak mi Petr Jarchovský tuto historku již tehdy vyprávěl. My jsme sice celou událost situovali až do roku 1983, ale ve skutečnosti se to odehrálo koncem sedmdesátých let. Petr asi před osmi lety přišel s nápadem, že to napíše. Měli jsme pocit, že to je nadčasové. Celý projekt prošel určitou evolucí, nakonec jsme ho natočili na Slovensku. Minulost je pro tvůrce vždycky jakousi výzvou, protože v ní hledá paralely se současností. Kromě toho je výzvou i překonávání technických problémů. Lidé si pamatují jednotlivé budovy, ale ty už buď nejsou a nebo jsou opravené. Ve filmu lze také ukázat určitý oportunismus, kdy se většina mýlí a nechává zblbnout a přesto cítí, že se něco děje špatně. Přišlo nám to, jako že je to model, který se stále opakuje. Víme, že nejsme proti tomu zcela imunní a proto se nestavíme moralisticky nad to, že někdo z pohodlnosti nebo strachu se chová tak, jak se chová…

ABE: Nebo z blbosti…

JH: Ta blbost je ještě nejvíc omluvitelná. Za tu lidi nemohou, zkrátka jim nebylo dáno. Horší je ta pohodlnost a ten strach. Někdy ten dotyčný ani neví, že to nebezpečí již pominulo. Koncem osmdesátých let již se třeba nikomu nic nedělo za odmítnutí členství v KSČ. Ono už celkem nic za to nehrozilo. Zrovna tak se dnes některé hrozby zveličují, ale lidi se mají na co vymluvit. Bavil nás ten příběh, bavila nás postava učitelky, bavila nás postava diktátora, který je vnitřně přesvědčen, že přináší lidem dobro.

ABE: To, že se jedná o něco nadčasového bylo vidět v závěru filmu, kdy z učitelky ruštiny se stala učitelka angličtiny, z učitelky občanské výchovy, učitelka etiky a náboženství…

JH: To už byl jen takový fór, který se v Čechách bere jako známá realita. Pravdou je, že to lidé vědí, ale jsou zde určité postupy, které se vracejí.

ABE: Co překvapilo v tomto filmu, že ředitelka a zástupkyně ředitele vlastně iniciovaly vzpouru proti učitelce, která terorizovala okolí. Většinou platilo, že čím vyšší postavení ve škole někdo měl, tím byl zkorumpovanější…

JH: V tom bych oponoval. Nám přišlo právě zajímavé, jak ten mechanismus normalizace najednou přestal vyhovovat nejen lidem dole, ale i těm, kteří nejsou zrovna nejstatečnější, ale nejsou to svině. Ten režim vlastně přestal vyhovovat všem. Přesto se ani ta ředitelka nedokáže zbavit učitelky, protože systém je zaběhnutý. Systém je špatný objektivně. Jestliže ze třídy jedné učitelky je úspěšných pouze patnáct procent žáků, pak je to skutečně špatná učitelka.

ABE: Které, ze svých filmů máte nejraději?

JH: Asi největší uznání nám přinesly Pelíšky a Musíme si pomáhat. Dále mám rád filmy, kde jsme udělali nejméně chyb. To si myslím o filmech jako Horem pádem nebo o Kawasakiho růži. Rovněž mám rád nejnovější věci.

ABE: Již v Pelíškách, ale i v dalších filmech se snažíte mapovat emigraci, zabýváte se tímto problémem, proč?

JH: Ze šesti sourozenců mého dědy, odešlo pět do Ameriky. Neměli jsme s nimi dlouho kontakt. Takže tato témata byla živá. U Jarchovských to bylo podobné. Nejbližší přátelé z rodiny odešli. Oni byli také ta šedá nekomunistická zóna. Každý autor se snaží držet toho, co zná.

ABE: Německý režisér Christian Schwochow tvrdí, že západní Němci vytunelovali východoněmeckou historii. Podle něj věci nebyly černé a bílé, ale šedivé s různým odstínem šedi… Máte stejný pocit z období, kdy jste dospíval v druhé polovině osmdesátých let?

JH: Šedivá je barva, která je dobrá v architektuře, ale ne v politice. Problém je, že se věci nemohou relativizovat. Jednou mi Pavel Landovský vytknul, že se takhle lidé tehdy nechovali. Ono jde o to, že si určití lidé myslí, že se chovají slušně, ale už se slušně nechovají. Někdo může mít někoho jako vzor, ale on se najednou začne chovat divně a pak je zapotřebí ukázat věci černobíle. Stále musí být určité měřítko. Pro mne a pro Jarchovského je důležité ukazovat postavy, které jsou blízké divákovi, protože se nechovají hrdinsky, které se zachovají správně spíše ze slušnosti než kvůli tomu, že by měly nějakou odvahu. To je ve filmech Musíme si pomáhat, ale i v Učitelce a tímto tématem se zabýváme i v nové trilogii, kterou jsme natočili nyní. Je to o slušných lidech, které ta doba úplně semele, ale trošku jiným způsobem.

ABE: Když jsme u německé kinematografie, jak vás ovlivnil režisér Reiner Werner Fassbinder?

JH: Je to režisér, který mne fascinoval. Je to vlastně levicový kritik západní společnosti, takže se jeho filmy u nás promítaly. Dnes je na jeho věci nutné se dívat bez ideologických brejlí. Je to někdo, jehož svědectví přesahuje tvůrce. Je zajímavé, že se s Fassbinderem potkal na nějaké recepci Jan Němec a Fassbinder se s ním odmítl bavit jako s nějakým pravičákem. Při tom Němec byl ve skutečnosti někým, kdo měl jen tu smůlu, že žil v jiné společnosti. Osobně Fassbindera neposuzuji, ale jako tvůrce je pro mne geniální. Člověk, který dokázal vystihnout problémy moderní společnosti.

ABE: A kdo je tím, kterého hodnotíte nejvíc ze světové kinematografie?

JH: Asi Woody Allen…

Během torontského festivalu jsme měli možnost během pěti dnů vidět šest filmů, o kterých jsme psali v minulém čísle. Filmař Luděk Bogner ocenil práci kamery ve filmu Jiřího Sádka Polednice. A na letošním filmovém festivalu Finále, získal Zlatého ledňáčka film Já, Olga Hepnarová. Tento film jsem viděl na stejném festivalu již vloni v nesoutěžní sekci.

A jak to letos vypadalo na tomto festivalu z Plzně nám poslal zprávu Aleš Macháček:

Vyhlášením výsledků jubilejního 30. Finále Plzeň, které se konalo ve dnech 20.-26. duben 2017 sice skončil filmový festival, ale jeho ozvěny budou prochvívat scénu naší i zahraniční kinematografie nejméně do dalšího ročníku. Je výborné, že znamenitý dokument Česká cesta byl letos znovu uveden a tak měl možnost získat další obdivovatele. V letošní vysoce kvalitní nabídce dokumentárních
filmů jsem byl skutečně překvapen lehkostí a přitom hlubokou výpovědí o našem rasismu ve filmu FC Roma. Nedávno nastoupil do nejnižší české fotbalové soutěže nový tým, děčínský klub okresního přeboru TJ Junior Roma, který je složen převážně z romských hráčů. Přestože každý fotbalista a fanoušek zná kampaň UEFA proti rasismu, naprostá většina týmů odmítla proti TJ Roma nastoupit. Díky tomu ale klub vyhrál většinu zápasů kontumačně. Dokumentární tragikomedie nominovaná na Ceny české filmové kritiky i Českého lva o týmu, který si téměř nekopl do míče, ale málem vyhrál ligu. Režie: Tomáš Bojar, Rozálie Kohoutová (festivalfinale.cz). Samozřejmě film nezastírá skutečnost, že fotbal je vlastně zástupným prostředkem a jak hluboce zakořeněný může být rasismus.

Další dokumenty Normální autistický film - Přemýšlivého Lukáše, klavírního virtuose Denise, raperku Majdu a přátelské sourozence Marjamku a Ahmeda spojuje autismus. Dokumentarista Miroslav Janek nás svým jedinečným autorským viděním vybízí k tomu, abychom fenomén autismu přestali vnímat jako diagnózu a pokusili se mu porozumět jako fascinujícímu, byť často obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Snímek byl oceněn Cenami české filmové kritiky a získal Českého lva v kategorii Nejlepší dokumentární film (festivalfinale.cz). Ano, ano. Jsme neochotni zbavit se našich předsudků o rase a náboženství, jsme ochotni zglajchšaltovat i nastávající generace. Náš přístup k mladým je přístupem mého, kdysi přímého nadřízeného na vojně, když říkal: „Mám rád jednotné tváře. Nasadit plynové masky!“ Tento document by měl být povinný!

Český žurnál: Krtek a Lao-c‘ - Loni proběhla pompézní návštěva čínského prezidenta v Praze a rovněž družební cesta předsedy Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěcha Filipa na mezinárodní konferenci v Číně. Oceněný dokumentarista Filip Remunda (Obec B, Český sen) využívá těchto návštěv jako východiska pro úvahu o velkých a malých zdech moci a pozadí současných česko-čínských vztahů. Snímek je součástí televizního cyklu autorských dokumentů o nejzajímavějších společenských fenoménech (festivalfinale.cz). Já osobně považuji synopsi za poněkud zavádějící. Jako disident bych rád nazval všechny návštěvy presidentů za pompézní, kdybych nevěděl, že jsou nezbytným vytvářením právě toho dialogu, po kterém bylo voláno. Pro mne je dokument především monumentem nepochopení mezi lidmi. Překvapivé množství lidí, kteří nebyli schopni se dorozumět a těch, kteří se nechtěli dorozumět byl jeden z depresivních prožitků filmu, včetně agresivnosti obou stran při vítání oficiální návštěvy. Přitažlivá představa fungujícího liberálního kapitalismu spojeného se všemocnou rukou trhu je konfrontována s názorem V. Filipa a jeho interpretací současné Číny. Rozumět Číně by pomohla rozvinutější diskuse o systémech, diskuse vice nadčasová než jen porevoluční nadšení. V halách plzeňské Měšťanské Besedy je živo a zástupy mladých lidí se dohadují jak nejlépe vystihnout to, oč na festivalu šlo. Jako snad každý festival poskytuje i Finále Plzeň možnost diskuse a výměny názorů a praktických fint pro všechny. Pro mne je to však především dokument, pro který jsem tady. Je to tím, že v celovečerních filmech se vždy přiměšuje komerce, ať více či méně.

Zklamáním byl Anthropoid (režie Sean Ellis) - Hvězdně obsazený snímek vychází ze skutečného příběhu vojenské operace, jejímž cílem byl atentát na vůdce okupačních sil v Protektorátu Reinharda Heydricha. Pro operaci byli vybráni vojáci zahraničního odboje Jozef Gabčík (C. Murphy) a Jan Kubiš (J. Dornan), kteří měli s minimálními prostředky odstranit třetího nejmocnějšího muže Říše. Film, který na podkladě historické události, slouží k natáčení přestřelek a plochého zobrazení romantických zážitků není a nebo by neměl být vážným uchazečem pro cenu Zlatého ledňáčka. Hvězdné obsazení pouze podtrhuje skutečnost slabé režie. Zcela zřetelné na charakteru, který představuje Toby Jones, kdy pronáší klišé o směru anglické politické špičky. Tolik A. Machček.

A na závěr se ještě podíváme na torontský festival HotDocs, který probíhal od 27. dubna a trvá do 7. května 2017.

Slovenskou kinematografii zde zastupovala mladá režisérka Mária Rumanová s filmem Hotel Sunrise. Přímo se nabízí překlad Hotel u vycházejícího slunce, ale původní název byl Hotel Úsvit. Premiéra byla vloni v listopadu na festivalu v Amsterodamu. Autorka filmu absolvovala studium v Atelieru dokumentární tvorby VŠMU v Bratislavě. Studium skončila absolventským filmem Proti srsti. Pracuje jako nezávislá režisérka. V krátkém rozhovoru po promítání v Torontu přiznala, že na ní měl vliv Dušan Hanák. Spolu s jejím filmem byly uvedené dva krátké snímky americký Garett Bradleyho Alone (Sama) o černošce z New Orleansu, která se chce provdat za vězně a polský Žofie Kowalewské o manželích, kteří se chystají oslavit 45. výročí od svatby. Film Hotel Úsvit se odehrává v kdysi prosperující bráně socialismu v Čierné nad Tisou a v okolí Trebišova. Zapomenutý kraj, kde není práce. Slavné překladiště je minulostí. Lidé zde hledají naději v hazardu, ale v hernách přicházejí o zbytek peněz, které získávají buď u lichvářů nebo ze sociální podpory. Mají touhu se z toho dostat, ale nedaří se jim to. Filmařka sleduje osud několika rodin. Jediné, co je bohaté, jsou pohřby. Pokud je někdo ve vězení třeba i pro neplacení alimentů, nemá šanci i když je to třeba jeho matka, dostat se na den ven. Když se stane někomu křivda, nemá si kde stěžovat, protože ho zákon neochraňuje. Otec dětí si stěžuje, že mu zmizela žena, matka je zoufalá, že jí manžel neplatí alimenty, ale ty jsou nevymahatelné, protože nevydělává. V šedivém světě je královnou blonďatá čtyřicátnice, vždy pěkně oblečená, jezdící na kole. V závěru filmu se dovíme, že se na ní usmálo štěstí – pracuje jako průvodčí ve vlaku. Rumanová točila tento film tři roky. Na dotaz, jak to přijali ti, o kterých je film řekla, že byli překvapení, že vypadají skutečně jako ve filmu.

Není divu, že na festivalu dokumentárních filmů dominují filmy o migraci, o verbování lidí pro Islámský stát, ale také filmy o umění, uměleckých aukcích Blured Lines: Inside the Art World. Vyvstává otázka, jaká je pravdivá cena některých uměleckých děl a jak je tato cena uměle držena nahoře. Řada filmů je věnována ekologii. Ať již je to o suchu v Africe nebo o globálnímu oteplování. Dokument Bill Nye, Science Guy (Muž vědy Bill Nye), byl zcela vyprodán. Skutečností je, že po nástupu Donalda Trumpa nastalo ve Spojených státech křižácké tažení proti vědě. Bill Nye, který působil dlouhá léta v PBS, doporučoval s humorem, pro něj vlastním, sledovat konkurenční FOX News. Globální oteplování je skutečností. Otázkou je, jestli je způsobováno člověkem a do jaké míry a pokud někdo bojuje za čistotu ovzduší, vody a přírody je to věc, na které záleží, ať přispívá ke snížení ekologických katastrof nebo ne a je dobře, že torontský festival HotDocs se věnoval také tomuto tématu.

Připravili Aleš Březina - Toronto; Aleš Macháček – Plzeň

***

Malé ohlédnutí za festivalem českého filmu Czech That Film

Vážení a milí krajané, na konci dubna a samém počátku května měli milovníci a znalci českého filmu z Toronta a okolí poprvé možnost ochutnat výběr z aktuální české tvorby prostřednictvím festivalu, který uspořádal Generální konzulát ČR v Torontu ve spolupráci s nejstarším torontským kinem zvaným Revue Cinema. Jsem velmi rád, že se nám podařilo tento festival, který je v USA již zavedený v sedmnácti městech a letos proběhl již šestým rokem, přivést poprvé i do Toronta pro širokou krajanskou komunitu a zájemce z řad kanadské veřejnosti.

S myšlenkou uspořádat tento festival jsem přicestoval již z Prahy, kde jsem se potkal s ředitelem celého festivalu Michalem Sedláčkem, který byl u jeho zrodu v USA před těmi šesti lety. Slovo dalo slovo a jeden z prvních úkolů, které jsem si v listopadu po svém příjezdu stanovil, byl najít kino, které by bylo schopné vyhovět podmínkám a rámci festivalu. Zapadalo to do mé představy o intenzivnější snaze představovat naši vlast prostřednictvím kultury a umění. Najít to správné kino nakonec nebylo nijak složité, ze seznamu, který jsem dostal od paní Zdeňky Goralíkové, hned to první, Revue Cinema, neziskové komunitní kino, vyhovělo všem parametrům a projevilo velký zájem do toho s námi jít. Měli jsme štěstí i v tom, že toto kino je zvyklé národní filmové festivaly pořádat, probíhá tam pravidelně festival polský a téměř paralelně s naším českým festivalem probíhal festival španělský. Takže již v prosinci jsme si mohli stanovit termín a rozjet přípravy.

Přípravy byly intenzivní, řešili jsme řadu finančních, technických a organizačních otázek jak s kinem, tak organizačním výborem v Praze, složitá je především otázka přenosu a dopravy nosičů filmů mezi zúčastněnými městy, ale vše se podařilo doladit. Snažili jsme se festival propagovat všemi způsoby, pozvali jsme asi dvacítku novinářů na předváděcí promítání jednoho z filmů - Učitelka od režiséra Jana Hřebejka. Přišel nakonec pouze pan Březina, avšak jemu i paní Kohoutové a paní Slepčíkové patří náš velký dík za propagaci festivalu především v řadách krajanské komunity.

Těch pět dnů, ve kterých jsme nabídli publiku šest aktuálních českých filmů, myslím, stálo za všechno úsilí. Návštěvníci mohli shlédnout filmy různých žánrů, z různých období, s velmi různorodou tématikou od příběhu slavné předválečné herečky, přes připomenutí ne až tak dávných dob všemocných funkcionářů „vedoucí síly“ společnosti, až po aktuální problémy mladé generace dnešní doby. Měl jsem velkou radost, že jsme mohli v Torontu přivítat i zvláštního hosta festivalu, velmi známého a populárního režiséra Jana Hřebejka, který osobně uvedl svůj film Učitelka a pobesedoval s přítomnými diváky po jeho uvedení. Byl to velmi příjemný večer a sám režisér Hřebejk měl radost, že sál byl velmi slušně zaplněný a odezva diváků velmi pozitivní.

Pozitivní reakce jsem zaznamenal v rozhovorech s krajany a rodilými Kanaďany i já. Od jednoho pána z Midlandu jsem po úvodním večeru dostal dokonce i sklenici jejich místního džemu. Netajím, že byly i reakce, které nás upozorňovaly na překrytí filmového festivalu s představeními Nového divadla. Myslím, že všichni chápou, že to nebyl záměr, ale pouze nešťastná shoda časování zásluhou skutečnosti, že v době, kdy jsme v prosinci 2016 museli stanovit datum festivalu, jsem tady byl pouze dva měsíce a o aktivitách Nového divadla jsem neměl téměř žádné informace. V příštím roce to budeme s Novým divadlem včas koordinovat.

Tedy doufám, že bude co koordinovat a že se příští rok znovu na festivalu sejdeme a shlédneme nové filmy. Na základě vašeho zájmu, za který jsem velmi vděčný, věřím, že se do toho zase pustíme. V závěru chci poděkovat všem, kteří vážili cestu na představení, všem krajanským médiím za jejich podporu a partnerství a také svým kolegům, kteří mají velkou zásluhu na zrodu tohoto projektu – Jitce Klímové, Davidu Müllerovi a Renému Dlabalovi. V neposlední řadě velký dík patří samotnému kinu a jeho programovému řediteli Ericovi Veilletovi za vstřícnost a schopnost nacházet řešení při technických problémech.

První kanadský ročník festivalu Czech That Film je za námi, ať žije ročník příští.

Ivan Počuch – generální konsul v Torontě

***