Po prvé jsem ho viděl v nedělní škole v evangelickém sboru ČCE ve Vršovicích. Těch učitelů tam bylo víc. Jedním z nich byl Stanislav Rejthar, pilot, který byl za války v Anglii, v Rusku, ale i na Blízkém Východě. Ten nám vyprávěl o tom, že tam se vozí pomeranče ve vlaku jako brambory. Dalším učitelem byl tehdy Miroslav Rada. Jednou se v kostele objevil nový obraz bible a kalichu a tehdejší farář Vilém Jelínek, obraz začal vysvětlovat: „Bible je zde otevřená, protože ji máme číst, je zepředu, protože k ní a ke kalichu máme hledět. Při tom kalich je zároveň z pohledu shora, kruhový. Tak jak do něj hledíme, když z něho pijeme.“ Když měla moje sestra svatbu, přišel můj bratr Jeronym, který do kostela jinak ani neťápl a byl šokován tím, že tam máme zcela moderní obrazy. Jindy se farář Jelínek zeptal: „Proč je na Radových obrazech Kristus v úzkých kalhotách!“ „Protože patří do dnešní doby!“ Jelikož Miroslav Rada byl také pedagog, zajímavě o výtvarném umění vyprávěl. Dokázal velice dobře přiblížit abstraktní umění i ruskou avantgardu Kandinského, Maleviče. Z českých malířů měl rád Kubištu. Když jsem v polovině šedesátých let vzal své spolužáky na Radovu výstavu, jednalo se o abstraktní díla. Přesto se znovu vrátil ke své figurální tvorbě, kde velice často vyjadřoval biblické motivy a příběhy. Jeho obrazy jsou v řadě evangelických kostelů. Pro modlitebnu ve Vršovicích v Charkovské ulici udělal obraz Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest i na věky. (Záběr z tvorby obrazu ze sedmdesátých let je i v mém filmu …a andělé jeho bojovali). Nyní se tento obraz nachází v modlitebně v Kobylisích U Jakobova žebříku. V Kutné Hoře je pro změnu diptych Starý a Nový zákon. Pět obrazů je v Praze na Vinohradech. I v pozdním věku, když už nemohl chodit, tak stále tvořil. Nepamatuji se, že by někdo jiný ve mne vzbudil zájem o výtvarné umění jako on.

Viděl jsem ji snad jednou a párkrát jsem s ní telefonoval. Naposledy napsala před časem článek pro Satellite, kdy se zastala utečenců ze Sýrie Hanbím sa (Satellite 10/2015). Koncem sedmdesátých let byla krátký čas redaktorkou Nového domova. Podle její novely Nylonový měsíc natočil režisér Euard Grečner úspěšný stejnojmenný film. Napsala také řadu knížek pro děti. Z jejich dalších románů a sbírek jsou známé např.: Jahniatko a grandi (1964), Môj skvelý brat Robinson (1968), Svadba v Káne Galilejskej (2001), Happyendy (2005), nejnovější vzpomínková knížka To decko je blázon (2013). V rozhovoru pro časopis Aspekt v roce 1997, při příležitosti reedice novely Nylonový měsíc a některých jejich povídek řekla: „Niektoré fázy života sú nenávratné. Rok 1989 prišiel pre mňa príliš neskoro. Keď som dostala list z Bratislavy, ako si predstavujem svoju rehabilitáciu, pripadalo mi to absurdné. Želala som si iba, aby vyšli znovu moje knižky…“ Jaroslava Blažková - Pokorná zemřela v ontarijském Guelphu.

Někdy není zapotřebí mít od některého básníka hodně knih, znát hodně básní. Stačí jen několi momentů několik veršů, které si zapamatujeme na celý život. Tak je to i s Jevtušenkem. Zřejmě první báseň, kterou jsem od něj četl byla Beatnice a Jevtušenko měl k beatnikům blízko. Jeho večery poezie byly něco jako rockové koncerty. Prý dokázal naplnit stadiony. Jevtušenkovu báseň o dědicích po Stalinovi použil v jedné své skladbě i Karel Kryl a Jevtušenko se dokázal vyjádřit i proti sovětské invazi do Československa v roce 1968. Když byl Alexandr Solženicyn zbaven občanství a vypovězen ze země napsal Jevtušenko dopis vedoucím představitelům Komunistické strany, kvůli kterému zakázali jeho vystoupení v jednom moskevském divadle. Dopis se končí slovy: Můj syn Péťa se velice na představení těšil a ptal se mi proč se nebude konat. A já jsem mu řekl pravdu. Ano, Jevtušenko žaloval na komunistickou zlovůli svému pětiletému synovi. V devadesátých letech Satellite přinesl překlad Jevtušenkova varování před mcdonaldizací východní Evropy. Mizí to, co je krásné a jedinečné v každém městě a místo toho jsou zde nyní zlaté oblouky McDonadlu, všude stejné. Brzy nebudeme vědět, jestli jsme v Americe, v Moskvě nebo ve Varšavě. Nedostaneme již to, co je charakteristického v té či oné zemi, zmizí poezie měst, vše bude stejné. Když zemřel Václav Havel, věnoval i jemu Jevtušenko báseň. Zřejmě si byli blízcí. Zemřel v Tulse v Oklahomě a chtěl, aby byl pohřben v Moskvě. I to vypovídá o jeho rozpolceném životě.