Otázka života a smrti a něčeho mezi tím. To jsem vyrozuměl, když jsem si přečetl pár upoutávek na hru Antonína Procházky, kterou uvedlo poprvé Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni před dvěma roky 21. února 2015. Nepamatuji se, že bych někdy něco podobného viděl v divadle (snad jen trochu vzdáleně to připomínalo představení České nebe v roce 2015), ale ve filmu se objevuje tento námět několikrát. Okamžitě jsem si vzpomněl na belgický film z roku 1968 Jeden večer, jeden vlak (Un soir, un train). Častokrát uváděný jako belgicko-francouzská koprodukce, protože v něm hrají Yves Montand a Anouk Aimée. Příběh se odehrává v Bruselu, odkud jede profesor linguistiky Mathias se svou partnerkou vlakem do města, kde má přednášet. Mezitím vlak zastaví a tři muži vyjdou do zabláceného pole. Vyprávějí si, že tyhle pláně vedou až do Ruska (snad symbol smrti). V tom se vlak rozjede a tři muži zůstanou uprostřed pole. Jdou pěšky do nejbližšího města, ale tam komunikace s lidmi není možná. Lidi je míjejí. Když vejdou do kina, vidí, jak někdo padá z letadla bez padáku. Po příchodu do tanečního sálu, jeden z těch  tří si začne tančit s dívkou a řííká: „Začínám si s ní rozumět!“ Když se profesor objeví v reálu opět na trati, zjistí, že došlo k železničnímu neštěstí, při kterém zahynula jeho partnerka. Cesta do města byla jakýmsi nahlédnutím za oponu smrti.

Koncem března během zkoušky v hale kostela sv. Pavla, jsem se zeptal Dáši Beláčikové, proč si Nové divadlo zvolilo Jednotku intenzivní lásky: „Je to hra napsaná našim kamarádem Antonínem Procházkou, měli jsme ji dávat za nedlouho po premiéře v Plzni, ale bohužel on nemohl přijet. Zajímavé je, že Tonda to nejenom napsal, režíruje to, ale také v tom hraje. Tehdy jsme mu slíbili, že počkáme, až bude mít čas a tuhle hru zde uvede. Já sama jsem ji viděla na videu. Příběh je o slavném režisérovi, který jede do Vídně režírovat Prodanou nevěstu. Cestou vezme stopařku, dojde k havarii a oba skončí na jednotce intenzivní péče. Nyní se odehrává řada příběhů okolo jejich nemocničních postelí. Nejenže oni dva mají spolu řadu rozhovorů, ale mají možnost vidět to, co normálně vidět nemohou. Režisér neví nic o stopařce a postupně se dovídá příběhy z jejího života, v okamžiku mezi životem a smrtí se dovídá pravdu i o své ženě. Stopařka, zřejmě nevalné pověsti, se zase setkává se svým bývalým přítelem. Hra je velice technicky náročná. Museli jsme sehnat tři nemocniční postele. Na rozdíl od plzeňského divadla je naše scéna malá. Nemůžeme zvedat a snižovat scénu. Tuhle překážku jsme se rozhodli vyřešit osvětlením. Ve skutečnosti se jedná o dva paralelní příběhy. V hlavní roli je Antonín Procházka. Lékaře na jednotce intenzivní péče hraje Jan Šmíd, sestru Zuzka Novotná, stopařku Radka Tamchynová, její matku Dagmar Kálovská a dívčina bývalého milence Martin Bonhard. Dále hrají Lenka Nováková, Viktor Matejkovič, Lenka Kimlová, Vlado Straka a Yveta Marko. Proti původnímu scénáři jsou malé změny. Viktor Matejkovič se cítí lépe ve slovenštině a tak jsme jeho část přeložili.

Z osobní zkušenosti, kdy jsem po dobu jednoho roku pracoval na resuscitačním oddělení v Praze na Františku, kde umíral jeden pacient ze tří vím, že i v tomto prostředí se odehrávají humorné příběhy. A tak na závěr připojím dva: Na tehdy nově otevřeném prvním úseku dálnice z Prahy do Brna došlo k nehodě. Střetlo se nákladní auto s osobním. Řidič osobního auta vyvázl prakticky bez zranění, ale řidič náklaďáku byl tři týdny v bezvědomí. Když se konečně probral a mohl promluvit, zeptala se ho ošetřující sestra a kolem stojící rozradostněný personál stojící kolem, jestli si něco přeje. Pacient se nadechl, snad poprvé po třech týdnech ze svých plic a řekl: „Pivo!“ Tak ho dostal. A druhý: Přivezli nám krásnou holku v těžkém bezvědomí. Otrava prášky. Když se probrala z bezvědomí, tak strašlivě brečela a brečela. Personál se nemohl dovědět proč. Nic nepomáhalo. Když jí doktorka řekla, aby ji uklidnila, že tu byli její rodiče, tak jenom slzy. Stále deprese. Až druhý den jsem se jí zeptal, jestli ví, kde je a ona odpověděla, že ví. Tak jsem se zeptal: „Kde?“ Odpověděla: „Na záchytce!“ Pak se to vysvětlilo. Vypila litr rumu (to si ještě pamatovala) a pak si vzala prášky (to si už nepamatovala). A protože tam nikdo nebyl okolo a v tomhle stavu byla asi dva dny, tak rum vyprchal (proto ani stopa po alkoholu v nemocnici), ale prášky, které spolykala ji málem zabily. Na štěstí vše dobře dopadlo. Přežila to.