Fenomenální český chemik - Otto Wichterle
Často chodím kolem ústavu makromolekulární chemie a pravidelně se v prostranství před ním zadívám na umělecky zdařilý monument představující jakýsi rozvětvený strom, na jehož větvích jsou uvedena čísla patentů hlavních odborných děl Otto Wichterle. A strom je to jaksepatří rozvětvený!
Otto Wichterle se narodil 27.10.1913 v kapitalistické podnikatelské rodině, kdy jeho otec byl spolumajitelem akciové společnosti Wikov na výrobu hospodářských strojů a v menší míře i osobních automobilů s aktivitami jak doma, tak v zahraničí. Logická představa otce byla, dát synovi patřičné vzdělání pro další pokračování rodinného podnikání. Po bolševické revoluci v Rusku se však podnikání Wikov začalo hroutit, až postupně vedlo k bankrotu. Důvodem byly finančně nepokryté obrovské zakázky strojů dodaných na ruský trh a totální rozpad tamějšího selského stavu. Později se situace opakovala i na selském trhu v Bulharsku.
Ottovy první školní výsledky žádnou slávou nezářily, učení ho nebavilo, nezajímalo ho ani nic dalšího jako třeba hra na klavír anebo výuka francouzštiny. Jistá změna se dostavila ve sportu, konkrétně v tenise. Pohyb na kurtu se mu zamlouval a v tenise dokonce slušně vynikal. Po základním školním vzdělání začal navštěvovat akademické gymnázium, kde už jeho zájem o učení nabyl zcela jiných rozměrů. Jednoznačně našel obrovský celoživotní zájem pro matematiku. Obdobné to bylo i s cizími jazyky.
Po absolutoriu si podal přihlášku na strojírenskou fakultu ČVUT - a poté, co ho přítel v této volbě znejistil, také na fakultu chemickou. V roce 1931 započala jeho studijní chemická dráha. Na vysoké škole se začal také prvně zajímat o politiku, o kterou dosud neprojevoval žádný zájem. A jak už to tehdy chodilo – ač z kapitalistického podhoubí – orientoval se na levici. Nebylo v tom však žádné ideologické přesvědčení, ale to, že levicoví studenti se hlasitě domáhali progresivních změn ve výuce jako takové a většího prostoru pro vlastní experimentování a to Ottovi Wichterle plně vyhovovalo a trvale dával své přesvědčení najevo, k nelibosti svých profesorů. Samozřejmě, že ti neměli žádnou chuť cokoli ze svého zaběhnutého a poklidného pedagogického způsobu výuky měnit. Jakékoli radikální reformy trvale odmítali. Tak se logicky přihodilo, že i přes vynikající studijní výsledky se u profesorů netěšil valné přízni. Korunu celému svému „levičáctví“ dal tím, když se v roce 1933 zúčastnil vysokoškolského zájezdu do SSSR, organizovaného elektrotechnickou fakultou. Zvědavost vidět na vlastní oči sovětský systém, byla u něho tehdy umocněna přečtením knihy André Gidea Návrat ze Sovětského svazu. Kniha byla po roce 1948 z našich pultů stažena, s následnou nenávistnou divokou reakcí na fakta v ní uvedená, vedenou S. K. Neumannem.
Studium chemie ho cele pohltilo. Zanícené postoje k chemické vědě spojené s neuvěřitelnou pracovitostí se brzy dočkaly určité první odezvy a Wichterle začal zastávat funkci jakéhosi „přednáškového asistenta“ u prof. Votočky. V jeho laboratoři v poměrně krátkém čase vytvořil dvě experimentální studie a brzy přibyly další. Pro dosažení doktorátu v tehdejší době stačila studie jedna. Promoci si Wichterle ochutnal v roce 1936. Prof. Votočka by se velice rád stal jeho promotorem, ale byl zásadně proti obřadu, kdy se akademičtí hodnostáři oblékali do gotických talárů. To celé bylo proti temperamentu a vznětlivosti jinak více než odborně dokonalého profesora. Souhlasil se svou účastí jen za podmínky, kdyby se směl dostavit v upnutých rokokových nohavicích a s napudrovanou parukou. To mu, samozřejmě, ale rektorát nepovolil.
V roce 1939 Němci neprodyšně uzavřeli všechny naše vysoké školy, začaly popravy a deportace studentů do koncentračních táborů, zatýkali se profesoři. Všichni si usilovně hledali náhradní zaměstnání a jak zmizet z pozice výzkumu a vývoje. Wichterle zavítal do Zlína, kde měl již z dřívějška dobré vztahy z vysokoškolské spolupráce v baťovském výzkumném ústavu.
Byl to náhodný a šťastný okamžik, protože Jan Baťa vydal v téže době z Ameriky do Zlína pokyn zaměstnat značný počet vědeckých pracovníků, především ze zavřených škol. Do zlínského výzkumu nastoupil v roce 1940. Hlavní pozornost zde věnoval získání vysokomolekulárního polyamidu, z jehož taveniny se dala táhnout pevná vlákna a ta později i spřádat. Definitivnímu postupu výroby polyamidového vlákna tryskou a navíjení na cívku patří rok 1941. Vlákno později dostalo označení Silon. A protože chemikům nechyběl humor, odpovídající jejich tehdejšímu mládí, dost často zamotávali hlavu zlínskému gestapu, když například se střechy ústavu vypouštěli jakési balony přivázané na téměř neviditelné přízi daleko nad zlínské údolí a pak opět balony přitahovali zpět. Nevyhnuli se tehdy vyšetřování, neboť Němci se domnívali, že takto nad Zlín posílají tajné zprávy. Byla to mladá, odvážná recese, ale svým způsobem i velmi nebezpečná. Také bylo štěstím, že se zlínské gestapo chovalo celkově dost líně a netečně. To ovšem přestalo platit po projevu K. H. Franka v Praze, kdy mluvil o totální likvidaci české vzdělanosti a prohlásil, že nebude ve Zlíně trpět žádnou vysokou školu – „Ich werde in Zlin keine Hochschule dulden.“ Pak už žádný balon nad Zlínem nevzlétl a opatrnost byla všude na prvním místě.
První ponožka z polyamidové příze byla upletena tajně, protože se punčocháři obávali toho, „aby neměli ostudu“ proti tradici dosud používaného hedvábí a bavlny. Vymínili si, že pata a špička bude zesílena bavlnou. Po asi 150 dnech nošení a množství praní se bavlna zcela vydrolila, polyamid byl neporušený. Výzkum vlákna v tichosti pokračoval, tentokrát s orientací na vzorky pro chirurgické šití. Nemohl se instalovat žádný větší provoz, neboť celý výzkum musel být pečlivě před Němci utajený. Ponožky, punčochy a chirurgické nitě představovaly rok 1941.
Mezitím se komunisté důsledně a vytrvale snažili o odstranění prof. Wichterle z vědy. V roce 1958 dostal výpověď z vysoké školy a s jeho odchodem byl prakticky ukončen i výzkum kontaktních čoček. Komunisté stačili i některé z patentů prodat bez jeho svolení za zcela nesmyslně nízkou cenu. Wichterle ale pokračoval dál a experimenty prováděl ve svém bytě. Sám si pro ně zhotovil speciální zařízení na odlévání v otevřených skleněných formách, přičemž pro stavbu přístroje použil dětskou stavebnici Merkur svých synů, dynamo z jízdního kola a zvonkový transformátor. Na tomto po domácku vyrobeném zařízení vyrobil první čtyři čočky. Mimochodem stavebnice Merkur má také svou zajímavou technickou a politickou historii. Wichterle dobře tušil, že o jeho čočky nebude mít zájem jen zdravotnictví doma, ale též světové firmy v USA a nemýlil se.
Začali to tušit i komunisté a v podstatě na sebe jejich reakce nenechala dlouho čekat. Jejich komunistická schizofrenie, vyznačující se mnohdy zcela nesrozumitelnými jevy v projevu a silnými poruchami v jednání až do naprosté nepochopitelnosti, udělala své. Komunistický režim začal o Wichterlem náhle hovořit jako o nepostradatelné osobnosti v chemickém výzkumu. Takže i když ho krátce před tím drze odstavili, tak ho ve vší tichosti a bez omluvy znovu do čela výzkumu postavili. Dokonce dostal za úkol založit nový Ústav makromolekulární chemie při ČSAV zcela na zelené louce. Stal se jeho prvním ředitelem. Kdyby Wichterle na žebříčku svých životních hodnot neměl zájem o práci na prvním místě, těžko by se politickému režimu jeho návrat podařil.
Po krátké době však byly opět od komunistů proti Ottovi Wichterle zahájeny nejrůznější zákazy. Stupňovalo se to až za rok okupace. V roce 1968 Wichterle okupaci tvrdě odsoudil a veřejně o tom promluvil v parlamentu, stejně tak podepsal Dva tisíce slov. Odplata přišla brzy a už v roce 1970, v době Husákovy normalizace, byl zbaven všech svých akademických postů. Dokonce, když v roce 1972 slavila chemická vysoká škola své výročí založení, byla na připojené výstavě jeho fotografie poničena. V roce 1972 se mu opět trochu pootevřely dveře do ciziny, ovšem za cenu obrovské cenzury. Pak následovaly roky, kdy žádné vedoucí místo nikde už nezastával a snažil se užívat si život jako obyčejný důchodce - zda tento neuvěřitelně aktivní a pracovitý vědec byl s tímhle životem spokojený, nelze odhadnout.
Z životní letargie byl znovu vytržen a roku 1990 zvolen ředitelem Československé akademie věd. Ve funkci působil plné tři roky. Zemřel 18.8.1998.
Závěrem uvádím citaci Miroslava Holuba, kterou jsem objevila v anketě Kniha roku 1990 a která vědce hodně vystihuje: „Otto Wichterle se nejen dostal do Pantheonu světové vědy, síně chemie polymerů, ale zároveň vstoupil do těch tvrdších geologických vrstev české kultury jako osobnost a z přesvědčení antiideologická. Ve všech složitých situacích se řídil pravidly své pronikavé přírodovědné mysli, jejíž zásadní složkou je skromnost a pohotovost přistoupit na jakýkoli způsob práce, zápasu nebo trpělivé rezistence, bez efektu a hysterie, jež bývá korouhví intelektuálů.“
Jana Fafejtová - Praha
Prameny: Vzpomínky-Wichterle-2005, Konzultace s Městskou knihovnou Praha, internet, Homines scientiarum III-Universita Pardubice, 300 nejznámějších postav historie-, Svojtka
***