Návrat na hlavní stranu

Pozvánka do krásného místa Čech

Takových míst je v Čechách nepřeberně, ale já jsem se tentokrát rozhodla vybrat kousek z Křivoklátské vrchoviny, kde konečnou podobu zdejší krajině vtiskly čtvrtohory, kdy nynější řeka Berounka s původním jménem Mže a její přítoky ojedinělým způsobem vymodelovaly tuto krajinu a vytvořily zde tzv. říční fenomén, kdy voda vyhloubila hluboká údolí. Pak jsou tu překrásné lesy, jejichž krásu zachránilo to, že kdysi byly součástí královského hvozdu, který byl chráněn před odlesňováním. Hlavním lesním stromem byl a je dub.

Berounka vzniká už v Plzni soutokem Úhlavy, Úslavy, Mže a Radbúzy, ústí do Vltavy. Protéká údolím Křivoklátské vrchoviny, které je spoře osídlené, většinou jen rekreačními chatami a kempy. Při řece je mnoho tvrzí a historických zřícenin – třeba Libštejn, Krašov a Týřov, tolik milovaný Otou Pavlem. Po obcích Zbečno, Nižbor a Hýskov následuje Beroun, kde řeka opouští Křivoklátskou vrchovinu a vstupuje do otevřenější krajiny.

Moje pozvánka se bude týkat Nižboru, zajímavé obce s první písemnou zmínkou ve 13. století. Hlavní osídlení obce je spojováno se založením železné hutě rytířským rodem Ottů z Losu. A protože už jednu huť vlastnili, a sice v blízké obci Hýskov, začalo se zde říkat v Nové Huti. Huť zanikla po povodních 1872 a své udělal i následující pád vídeňské burzy. Až do roku 1925 se zdejší obec stále jmenovala Nová Huť, po válce nese název Nižbor. Turisticky nejzajímavější místo v Nižboru je barokní zámek, dříve gotický hrad, založený českým králem Přemyslem Otakarem II., kdysi se mu říkalo Miesenburg čili Hrad nad Mží. Hrad to býval velice proslulý, pobýval zde Václav II., žil zde i mladší bratr Karla IV. Jan Jindřich. Za Karla IV. dokonce patřil mezi 14 nezcizitelných královských hradů. Na zámek byl přestavěn v 16. století. Pak patřil Valdštejnům a až do počátku 20. století byli majitelé Furstenbergové.

Pak už ruku k devastaci podal komunistický režim, mimo jiné na zámku zřídil byty. Ve zcela dezolátním stavu koupila zámek v roce 1997 obec Nižbor. To, co jsem tam viděla já, by neurazilo ani Přemysla Otakara II. Z velké části je zámek po rekonstrukci a zdá se, že zdařilé a práce stále probíhají. Část prostředků ze svého rozpočtu dal kraj a část  mezinárodní projekt Keltská Evropa. Můžete se tam vypravit kdykoli v době od jarního do podzimního slunovratu. Prošla jsem si expozici o životě Keltů o jejich řemeslech, bozích i válkách a koupila jsem si jeden keltský prstýnek, vyrobený, ale už v naší době. Prohlídla jsem si na nádvoří dvoje hodiny, z nichž jedny ukazují místní čas a mají latinský nápis „Sine Sole nequid sum“ což znamená „Bez slunce nejsem ničím“ a ty druhé ukazují čas staročeský tedy dobu, která uplynula od západu slunce předešlého dne - „Sol cognovit occasum suum“ „Slunce si odpočítávalo svůj západ.“ A také jsem se postavila na místo, kudy prochází přímka 14. poledníku, jak hlásá zdejší tabulka a ve stráni pod zámkem viděla dřevěný kříž, v jehož místě se tento poledník protíná s 50. rovnoběžkou.

Na nedalekém kopci Hradiště lze nalézt pozůstatky keltského oppida Stradonice na rozloze téměř 90 hektarů, které v 19. století proslavil nález mimořádně velkého zlatého pokladu, asi 200 kusů zlatých mincí zvaných duhovky. Dnes už víme, že se zde Keltové usídlili už v polovině 2. století před n.l. – původně to byla jen malá neopevněná osada spojená s obchodní cestou kolem řeky. Na kopec je nádherný pohled od zámku. Jen už žádnou duhovku nikde nenajdete!

Nižbor ale není jen zámek a Keltové, Nižbor je i sklářská huť s hodně starou tradicí, nejméně třísetletou. Sklářský rod Rúcklů sem přišel pravděpodobně z území dnešního Švýcarska a jejich prvním sklářským zastavením byla Šumava. Postupně založili v Čechách několik skláren a v roce 1903 v Nižboru. V roce 1923 byl jejich sklářský podnik přeměněn na akciovou společnost a byl prakticky na vrcholu svého rozvoje. V meziválečné době produkovaly všechny jeho závody veškerý sortiment užitkového i dekorativního skla a to sklo křišťálové a olovnaté, zdobené rytím, broušením, malováním. Měli zastoupení v zahraničí a všude se těšili velmi dobrému jménu. Samozřejmě, že se znárodnění nevyhnulo ani sklárně v Nižboru. Přímý potomek rodu v roce 1992 od státu svůj dědičný majetek vykoupil. Následné roky nebyly pro nového majitele nikterak jednoduché. V současné době se zdá, že je situace opět na dobré cestě, mluví se o propojení skláren Nižbor a Bomma. Sklárnu lze navštívit, nakoupit si v její prodejně a lze vidět i skláře při výrobě.

A není jen zámek, Keltové a sklárna, ale je zde ještě jedna nemalá zajímavost. Tou je hospoda „Zastávka“ zřízená přímo na malém zdejším nádraží, kterým projíždějí vlaky Beroun – Rakovník. Hospodu, kterou zde zřídil český herec Tomáš Hanák, o kterém není žádným tajemstvím, že byla doba, kdy sám propadal beznadějně alkoholu a nakonec podstoupil i zdárnou léčbu. Tomáš Hanák v Nižboru žije a nevím, zda byla prvně „Zastávka“ anebo nižborské bydlení. Každopádně jsem se dočetla, že ke všemu co k železnici patří, měl od dětství hodně blízko a snad i jeho dědeček byl profesí od dráhy, což určitě své udělalo též. Takže abstinující alkoholik se shlédl ve zdejším zcela zchátralém nádražním skladu plném harampádí, náletových rostlin, nepořádku a špíny. Pak začala Hanákova vize – sklad se mu podařilo od Českých drah koupit a nastoupil obtížnou byrokratickou cestu povolovacích razítek, která prý trvala kolem pěti roků. Koupil i tři vagony určené ke šrotu a pomalu ale jistě si začal naplňovat svůj sen o jakési nádražní hospodě připomínající dobře fungující obdobné nádražní hospody v rakouské monarchii. Záměr se mu nakonec zcela vydařil a použitý retro styl navozuje hned při vstupu dobrou náladu.

Lokál je pojat jako jednotlivá kupé z dávných dřevěných vagonů. Nechybí ani dřevěné police zavěšené nad hlavami, určené kdysi pro bagáž. Jeden z vagonů vytváří jakýsi venkovní perón, na kterém lze také spokojeně sedět, popít kávu nebo domácí limonádu nebo pivo. A při tom všem ještě pozorovat projíždějící vlaky. Na placu bývá často sám Hanák, a jak jsem měla možnost pozorovat, obratně roznáší objednaná jídla a do kuchyňských otočných dveří umí kopnout opravdu jak pravý číšník a nic mu z naloženého tácu nespadne. A je z čeho vybírat. Jídelníček je uzpůsobený pro vrstvy, které nemívají nafouknuté peněženky penězi. Líbilo se mi, že ani základní levná jídla opravdu typu „rychle sníst než mi přijede vlak“ jako sekaná, domácí játrová paštika, polévky nejsou ve svém výběru v menšině vůči těm minutkovým. Na nápojovém lístku jsem si všimla v části nealko nabídku Rúcklovy Sody. Později jsem si v katalogu sklárny povšimla, že jedním z jejich dokonalých výrobků je světelná lampa SODA. Celé to propojení se mi hodně líbilo, dýchá z toho taková přátelská pospolitost dvou nižborských osobností. Posezení v téhle hospodě je kouzlem! Kdy se Vám jen tak a ještě s jídlem podaří nakouknout do starých časů a do dávno zašlé slávy železnic? A ještě k tomu vidět Tomáše Hanáka v úplně jiné roli, než jsme u něho zvyklí.

Nechci to mé vyprávění věnovat jen splněnému snu pana Hanáka – celé je to tady opravdu nádherný kousek české krajiny a Keltům se vůbec nedivím, že ji kdysi dávno objevili.

Jana Fafejtová – Praha

***