Potkávání a míjení se s Vladimírem Kabelíkem
Dělí nás tři roky, protože já jsem starší než on. Nenarodili jsme se na stejném místě. Já pocházím z Prahy a Vladimír ze Zlína. Zřejmě jsme se ani v Čechách nikdy nepotkali a při tom, když spolu hovoříme, zjišťujeme, kolik máme společného, kolik máme společných známých, že jsme chodili stejnými ulicemi, milovali jsme stejná zákoutí, měli jsme stejné záliby. Ani v Kanadě nežijeme ve stejném městě, já v Torontu, Vladimír v Oakville. Oba jsme chtěli dělat film. Pro mne byla FAMU něčím, co bylo nedostupné. Můj dědeček s babičkou žili v Černošicích, Vladimír tam měl tetu. Měli jsme společné kamarády jako Michala Kocába, znali jsme stejné písničkáře Mertu, či Třešňáka. Po letech jsme se potkali vloni ke konci roku při křtu jeho knihy s prostým názvem Photography – Vladimír Kabelík a pak jsem zjistil, že se třeba setkal s dnes již zapomenutým básníkem a spisovatelem Jaromírem Šavrdou a tak jsem ho pozval, aby o tomto setkání vyprávěl během večera, který byl věnován Chartě 77.
Vladimír vystudoval filmovou školu, ale když udělal první krátký film, tak ten šel rovnou do trezoru. To, co z toho filmu zůstalo byl snímek Generace 70 a pak dlouho nic, až v Kanadě v roce 1984 a rovnou pro CBC – Sculptor of Dying Birds (Sochař umírajících ptáků). Pokud se pamatuji, první jeho film jsem viděl až o dva roky později Glass from the Attic (Sklo z půdy). Půlhodinový dokument byl o skleněných sochách, vázách, zkrátka pokladech, které jsou zastrčené, kdesi v Torontu na půdě. Další sedmadvacetidílný seriál Music from Castles and Chateaux (Hudba z hradů a zámků) vytvořil s Tomášem Gregorem. Bylo to ve spolupráci s Československou televizí, komentář namluvil a výborným průvodcem celé série byl Jon Granick. Seriál běžel na TV Vision a dalších čtyřech televizních stanicích v Kanadě.
Jenže těch filmů je mnohem víc, než kolik jich najdeme na webových stránkách. V roce 1998 natočil meditativní film o vnitřním světle Kundalini a také film o rodině, která se stará o postižené děti Every Day‘s Little Pleasures (Každý den malou radost). Když se před časem obrátil na TV Vision s nápadem natočit o této rodině druhý díl po dvaceti letech, nedostal odpověď. Hodnoty ve společnosti se mění.
Nejednalo se o film, který by chtěl provokovat a zničit režim. Byl to pouze kamínek volnosti. Jednalo se o sen z žižkovského dvorečku, který je provázen fotografickými pohledy. Ve filmu se dveřmi vejde do snu a opět z něho vyjde ven opět do reality. Jediné, co z toho snu zbyde jsou prázdné stěny a hromada papíru, která se zničí. Paradoxem bylo, že i cenzoři chtěli vypadat chytře. Navíc tento film vznikl v roce 1978 a drábové byli vzhledem k Chartě 77 extrémně nervózní. Hledal se jakýsi lakmusový papírek, jak oddělit pšenici od plevele. Pokud se někdo poklonil moci, měl možnost točit…, i když třeba s obtížemi. Pak se velice často dostaneme k otázce, jestli lze sloužit Bohu a na druhou stranu ho podrážet. Dostáváme se k otázce, co patří Bohu a co císaři. Do jaké míry lze udělat pravdivý film a při tom být osobně nepravdivý. Pokud zde nebyla poklona, filmy mířily většinou do trezoru.
Po ukončení FAMU následovala práce ve Filmovém týdeníku a ve Filmovém žurnálu. Týdeník to byly takové televizní noviny, ale žurnál byl desetiminutový krátký film. Jeho první krátký film se jmenoval Prázdniny bez mámy o životě v rozvrácených rodinách a jeho odborným poradcem byl profesor Zdeněk Matějček. Ten mu tehdy naprosto předpověděl, jak se bude struktura společnosti měnit v dalších padesáti letech. Zajímavostí je, že před časem Vladimír dostal od někoho z Čech dopis, jestli nemá ten film, protože tam ten dotyčný je jako malý chlapec. U Kabelíků sice film nebyl, ale ten člověk ho našel a zdigitalizoval.
Následovala cesta ze Žurnálu do výukového filmu, kde následovala řada filmů technického charakteru až konečně přišel dokument a prvním dokumentem byl právě Generace 70. Ten však byl zakázán a následoval rok bez možnosti dělat cokoliv.
Když již měli pocit, že mladý režisér vyhládl, dostal nabídku natočit film o Nových technologiích zpracování odpadu a protože Sovětský svaz byl v tomhle ohledu vzor, točilo se i tam. Jako film to nestálo za nic. Pro mladého člověka to byla však nesmírně zajímavá zkušenost, protože se jezdilo po vesnicích, spalo v hotelech druhé třídy, jezdilo osobními vlaky. Bylo zde setkání s běžnými lidmi na Urale, v Litvě a na Ukrajině. Zároveň však během této cesty dospěl k rozhodnutí, že lepší, než dostat se na úroveň lidí v Sovětském svazu, je emigrovat. Nadřízení si však mysleli, že se jim mladého filmaře podařilo zkorumpovat. V tomto přesvědčení je utvrdila i další cesta s členy liberecké zoologické zahrady na Kubu za podzemními krásami moře.
Třetím a asi nejdůležitějším bodem jeho rozhodování byl vznik polského odborového hnutí Solidarita a možnost, že Československo bude jednou z okupujících zemí. Při rozhodování měla velký vliv jeho manželka Eva, bez její podpory by se do toho všeho nepustil. Kabelíkovým se podařilo dostat do Jugoslávie a přes ní do Rakouska a do Švýcarska. Pomohli jim nějací mladí lidé ze západního Německa.
Ve Švýcarsku však zjistil, že je to slepá ulička. Z Vladimíra by se za pár let stal lepší soustružník než filmař. Zkoušel to u filmu, v televizi, ale marně. Nakonec se jeho rodině podařilo dostat do Kanady, kde v Torontu nejprve pracoval pro filmové laboratoře. S filmem začínal u kabelové televize, což znamenalo první kontakty. Následoval film pro CBC o sochaři v Oakville, který dělal sochy proti znečišťování životního prostředí Sculptor of Dying Birds. Během natáčení pracoval s kameramanem, který ho upozornil na Sheridan College v Oakvillu a tak se tam šel podívat a zůstal tam dalších třicet let. Nutno říci, že zde tolerovali jedinou podmínku, kterou měl a to, že bude učit, když ho nechají točit. Naopak jejich odpověď byla: „Čím lepší budeš filmař, tím lepší budeš učitel!“
V té době se TV Vision hodně zabývala nejen náboženskými programy, ale hlavně tím, že sázela na humanitární hodnoty. Tehdy také vznikl film Every Day‘s Little Pleasures, který je rovněž datován do roku 1998. Nebyl to náboženský film, ale film o dobru. Konec těchto programů přišel s výměnou vedení a se zjištěním, že po ekonomické stránce je tento směr nevýhodný.
Nezapomíná na to, že je emigrantem. V jednom z posledních filmů, který jsem viděl, z roku 2008 So far from Home (Tak daleko od domova) se zabývá osudem novinářů, kteří byli perzekuovaní ve svých zemích jako Afganistán, Sudán, Irán či Eritrea a jejich osudem zde v Kanadě.
Vladimír Kabelík pochází z filmařské rodiny. Jeho dědeček i otec se věnovali filmu. Takže se jedná vlastně o třetí generaci u filmu. Jeho otec točil lékařské filmy. Dělal to rád, protože věřil, že pomáhá lidem. K normálnímu natáčení se nedostal, protože byl na černé listině. Jeho dědeček pracoval v Lucerna filmu a dělal Čapkovu Bílou nemoc, Fidlovačku, U snědeného krámu…
„Fotografové jsou jednodušší kolečka v jednodušší mašině,“ tvrdí Kabelík. „Filmová mašina je příliš složitá, příliš mnoho koleček, která se musí točit na všechny strany, aby stroj přežil. Fotografie buď funguje nebo nefunguje. Filmař to může nějak okecat, může tvrdit, že něco natočil, ale že tím sledoval něco jiného. U fotografie to nejde.“
I když to na první pohled vypadá, že fotografie a film jsou podobná média, ve skutečnosti se jedná o velmi rozdílnou filosofii umělce: Ve filmu jde o oživení pohybu, i nehybná tělesa se musí hýbat, zatímco ve fotografii, jde o přesný opak. Pohybující se člověk, zvíře, těleso, či předmět je nutné zastavit. To je vidět i v tom, že když dobře funguje film, je u Kabelíka fotografie na vedlejší koleji. Fotografie jakoby rušila filmařinu. V okamžiku, kdy nemohl filmovat, byla fotografie vysvobozením. V té době vznikaly fotografie z depresivních Holešovic sedmdesátých let. Další rozdíl je v tom, že ve filmu jde u něj o lidi, kteří jsou důležitým nástrojem toho, co chce říci, kdežto ve fotografii s výjimkou prvních osmi, deseti let, lidi nenajdeme. Jeho fotografie je zkrátka nepotřebuje. Při filmování se obklopuje lidmi, ale při fotografování chce být sám. Obojí se přijatelně vylučuje. Film je dělaný pro mysl, fotografie pro duši. Rozum v naší společnosti je dočasný, ostatní formy umění přetrvají. Filmy vydrží jednu, dvě. maximálně tři generace. Malby, sochy, knihy, fotografie mnohem déle. Ejzenštejn, Antonioni, ale i třeba Vláčil prošli klasickým výtvarným vzděláním možná také proto, že chtěli aby jejich filmy trvaly déle než tu jednu generaci. Mnoho filmařů jako je třeba Dušan Hanák se věnuje v stáří fotografii, fotografií se zabývá Antonioni ve filmu Zvětšenina, na něho navazuje Wim Wenders ve filmu Přestřelka v Palermu.
Skutečností je, že televize a film jsou dnes již starými sdělovacími prostředky. Lidi se dnes vracejí spíše k jednomu záběru. Mladí lidé s uměleckým záměrem se již do filmu nedostanou. Tam je zamknuto. Zbývá jim k výpovědi pouze jeden záběr.
Mnozí dokumentaristé by se dnes otáčeli v hrobě, kdyby viděli, co se děje v dokumentárním filmu. Jako třeba zemřelýAllan King, kterého Vladimír dobře znal a který se svým dokumentární film Warrendale v roce 1968 rozdělil o zahraničního anglického oskara za nejlepší zahraniční snímek právě s Antonioniho Zvětšeninou. Každý dokumentarista je však v pokušení natočit hraný film. První pokušení přišlo pro Vladimíra po přečtení Šavrdových povídek, které by se daly natočit i v českých podmínkách v barrandovském studiu. Asi by to šlo přepsat do scénáře a dotáhnout do konce. Šavrda však byl na indexu. Druhý pokus byl s Karlem Kachyňou. Vladimír Kabelík mu napsal dopis, že by ho chtěl sledovat při natáčení a tehdy již známý režisér svolil a tak byl přítomen celému natáčení filmu Lásky mezi kapkami deště. Během natáčení ho mohl po dobu čtyř měsíců pozorovat při jeho práci. Nakonec mu to připadalo příliš umělé a rozhodl se vrátit k dokumentu. Možná v jinou dobu, možná v šedesátých letech by se rozhodl jinak.
Jako filmař musel častokrát na filmové festivaly, včetně TIFF. Neměl je moc rád. Nevadilo mu ani tak prostředí nebo to, co je za nimi, to dohadování či distribuce, ale vadila mu atmosféra v publiku, červené koberce, nenormální chování davu. Rád podpoří na nich své kolegy a žáky. Ze všech festivalů má tedy nejraději Hot Docs, festival dokumentárních filmů, který letos proběhne od 27. dubna do 7. května. Zde je podle něj inteligentní publikum, které si rozumí s filmaři. Filmaři se neoddělují. V diskusi jsou dobře položené otázky.
Je nutné si uvědomit, že Vladimír Kabelík se dívá na filmy z pozice profesionála a vadí mu i drobné chyby, které běžný divák nepozná. Na druhou stranu přiznává, že i na starém umění je vidět, že i velcí mistři nebyli dokonalí a to je v době digitálního umění něco, co zachycuje jejich lidskost. Sám dodává, že jeho pohledem profesionála trpí i jeho rodina. Prý dokáže zkazit každý film.
Aleš Březina - Foto: Vladimír Kabelík
***