Francií opět pěšky
3. část
V jedné z dalších malých vesniček jsem se znovu setkala s mými „mladými“, už přibrali dalšího do party, vysokoškoláka z Estonska. „Rádi Tě vidíme, co tvůj kotník?“ jsem ode všech slyšela. V této ubytovně se každý měsíc střídali dobrovolníci, kteří se starali o úklid, praní i přípravu pokrmů. Je to dost obvyklá praxe, tyto tři ženy-Němky se dříve neznaly, ale měla jsem pocit, že jim to spolu vycházelo, škarohlídské obličeje jsem nepostřehla. Na spaní tu byly palandy, ale velká jídelna s otevřenou kuchyní a plápolajícím krbem přinesla intimitu do jinak velmi prostého zařízení. Monique s Francine sem také došly a na přípravě večeře jsme se všichni trochu podíleli, i s nádobím pomohli, vína – dar od místních patronů, byl plný demižon. Jeden měl pocit rodinné atmosféry. Jak je zvykem v ubytovnách s dobrovolníky, poplatek za nocleh, večeři i snídani je co kdo dá, tak 10-15 Euro, podle toho, kolik kdo vína vypije a plných talířů sní, haha! Ten večer se sice netancovalo, ale součást inventáře byla i kytara a mezi hochy se našli dva, kteří nástroj dobře ovládali a nebyli by to chlapi, aby se nesnažili jeden druhého přetrumfnout, kolik kdo písniček zná, takže bylo veselo a v demižónu vína hodně ubylo!
Dalších pár dní jsem silně pocítila, že se pohybuji již v blízkosti Pyrenejí, denní etapy byly náročné, i když výškové rozdíly nebyly velké, ale celý den nahoru a dolů mě dost unavovalo. O to víc jsem pak uvítala chutnou večeři a pohodlnou postel. Poslední dny jsem trávila hodně času s Francine a Monique, i když jsme každá z nás měly jiný návyk chůze. Monique věřila na časté zastávky s malým občerstvením, já jsem se zase naopak snažila co nejvíce ujít dopoledne bez zastávek, ale v čase oběda jsem na ně případně někde počkala, pokud to nebylo dlouhé čekání. Zcela určitě jsme se sešly navečer v ubytovně, spolu i večeřely, už se brzy rozejdeme a zbydou jen vzpomínky… Velmi se mi líbil francouzský venkovský dekór, staré statky opraveny do originálu, ale s moderním vybavením, okenice, rolety, květiny, v jednom takovém jsme spaly a hostitel nám ke zpříjemnění večera zahrál i na banjo. Razítko do pasu ručně namaloval. Byla doba sklízení suchých klasů kukuřice, doba orby půdy, sklizně hroznů, často jsme procházely přímo i statkem s dobytkem a psi se nám tu pletli pod nohy. Kaple a hřbitovy neustále zůstávaly okrasou i zajímavostmi venkova. S modrou oblohou a přibližujícími se kilometry, jsme viděly vyšší a vyšší vrcholky hor, ale s těmi ubývajícími kilometry jsem si dopřávala, kde jsem mohla, čerstvě upečený, ještě kolikrát teplý, loupáček. Nikde tak dobré nepečou jako ve Francii! Malé radosti života.
Navarrenx, 1600 obyvatel, je jedno z mnohých roztomilých městeček v jihozápadní Francii, je obehnané věžovitým hradebním opevněním s impresivní vstupní bránou. Bylo oceněno prestižní cenou jako nejkrásnější obec roku 2014. Má bohatou dávnou historii, s počátky v prvním století, dokumentováno v rukopise z 11. století. V roce 1289 byl zde postaven přes řeku most, který otevřel tak cestu k Pyrenejím, velmi důležitou zvláště pro poutníky svatojakubské cesty. Most stále stojí, stále se přes něj jezdí a i tudy se mé kroky ubíraly. Se stavbou mohutného opevnění města se začalo v roce 1538 a s tloušťkou stěn až 1,4 metru! Zbytky opevnění se ve městě stále najdou, připevněné plakety nastíní historii místa. Je zde i taverna jakoby z doby slávy města, Tavern St. Jacques, která se těší velké popularitě mezi návštěvníky i chodci. Většina restaurací má pro pěší, doloženo pasem, výlučně připravené tzv. poutnické menu, je trochu lacinější, nežli z jídelního lístku, včetně vína. Také jsme sem zašly, moc jsme si pochutnaly, velmi příjemné prostředí, bylo tu krásně.
Druhý den jsem se trochu ulejvala, přiznávám, na místo jít do vysokého kopce po GR 65, jsem se rozhodla pro druhou variantu, jen sice o dva kilometry kratší, ale po nenáročném terénu. Jak Francine pak říkala, výstup po GR 65 byl velmi náročný. Tím, že jsem si vybrala zkratku, jsem se vyhnula památníku Hiriburia, místu, kde se tři pěší cesty z Francie setkávají, sjednotí a pokračují dál po GR 65 do Španělska, což mě docela mrzí. Chlubit se tím nebudu, ale už se mi zkrátka nechtělo, pobolívalo koleno a den odpočinku jsem nikde neměla. Nebyla jsem to jenom já, kdo se pro zkratku také rozhodl, do ubytovny nás přišlo hned několik o dvě hodiny dříve, než ti poctiví. Hezké prostředí, chutná večeře, příjemná hostitelka, zajímaví spolustolovníci i rozpravy.
Vrcholky hor, kopce, vlnité vršky všude kolem pro pěší, přicházející po GR 65 ze severu se naskýtá až dech se tající podívaná na krásu okolní krajiny. Taková Boží krása! Aspoň já to tak vidím a cítím, ale určitě i všichni ti druzí, co tudy šlapají. Poslední kilometry a na obzoru jsou již vidět střechy města pod horami, Saint-Jean-Pied–de-Port, zkráceně SJPdP v regionu Basků. Baskové si udrželi mimo jiné i svoji řeč, takže nápisy všude kolem jsou dvoujazyčné, dost, aby to jednoho zmátlo. Tak např. SJPdP se řekne Donibane Garazi. Dlouhá historie Basků, jejich dnešní částečná autonomie i zachovalá kultura je zajímavé téma ke čtení. Při vstupu do tohoto historického atraktivního městečka míjíme citadelu, městskou tvrz, postavenou na vysokém kopci v roce 1625 až 1627, vypínající se nad městem s dominujícím efektem. V dnešní době budovy slouží jako vyšší střední škola. Venkovní část kolem citadely mám prochozenou a pohled odtud na okolí, Pyreneje, je překrásný. Pod kopcem se rozkládá nové město, moderní část SJPdP. Pokračujeme dál a přijdeme k bráně svatého Jakuba z 15. stol., teď v ochraně Unesca, kterou poutníci již staletí procházejí na cestě do Španělska. Po pár metrech jsme na Rue de la Citadelle, dlážděné úzké uličce s domky po obou stranách a s příjemným středověkým půvabem, nejstarší z domků je z roku 1531. Strmě dolů přicházíme k druhému nejstaršímu gotickému kostelu tohoto kraje Basků, Notre-Dame-du-Bout-du-Pont, hned vedle brány Notre-Dame u mostu přes řeku Nive. Základy původnímu kostelu položil Sancho the Strong of Navarre na památku bitvy roku 1212, kdy dominance Maurů nad Španělskem byla poprvé potlačena. Kostelní stěny z růžového pískovce zjemní strohost gotiky a nádherně vyřezávané sloupy jsou součástí mírné, ale umělecky bohaté výzdoby vnitřku. Čistý zvuk opravených varhan a vyhovující (prý) akustika prostoru se využívají v letních měsících pro četné koncerty. To jsem bohužel nestihla, ale jeden nemůže mít dort a ještě ho i sníst, jak se přeci říká, že? Město, kvůli svému strategickému položení hned na úpatí Pyrenejí a u přechodu do Roncesvalles ve Španělsku, bylo v dávnu důležitým místem navarského království na severní straně Pyrenejí. Proto ta mohutná opevnění a kasárny, ale bylo též důležitým komerčním centrem i důležitou zastávkou poutníků do Santiaga. V dnešní době bývá často pro turisty i pěší buďto začátkem nebo koncem cesty, anebo jen průběžnou zastávkou. Sama jsem tu jednou začínala i končila. Odtud vedou dvě cesty přes Pyreneje do Španělska. Jedna, ta velmi náročná přes vrcholy, je Route Napoléon, je to stejný přechod, kterým Napoleon kdysi přecházel do Španělska, cesta pastýřů a poutníků několika staletí.
Když jsem zde byla poprvé, městečko jsem si velice oblíbila, moc se mi tu líbilo. Tenkrát jsem zde ochutnala salát Nicoise, který mně zachutnal tak, že když jsem letos vyšla, mým hnacím motorem byla opětná vidina tohoto salátu na talíři přede mnou. Nikde jinde ho nepřipraví tak dobře, jako zde, haha! Určitě to fungovalo, došla jsem a salát také byl! A ne jednou! Zůstala jsem zde několik dní, dostala do pasu poslední razítko, chodila jsem po městě jako vítěz a dopřávala si všeho dobrého. Až brzy budu šlapat z Portugalska do Santiaga, mým hnacím motorem bude vidina tapas (jednohubky bohatě zdobené), protože nejchutnější jsou právě v Santiagu! Snad to opět bude fungovat!
Po pár dnech jsem dala městu sbohem a vypravila jsem se do Španělska, ale už ne pěšky, tentokráte jsem byla turistka. O tom ale až příště…
Přeji hezké dny.
Naďa Humlová - říjen 2016
***