V půli října zde začínalo již podzimní „vlezlé“ počasí, ranní teploty trochu nad nulou, ale přes den stále byla teplota na teploměru dvouciferná. Slunce ubývalo, mračna a vlhkosti přibývalo. Měla jsem i pocit, že můj baťoh je o něco těžší, natáhl zřejmě do sebe venkovní vlhkost. Snažila jsem se vždy jít tak rychle, abych kolem třetí už měla střechu nad hlavou. Tuto noc jsem měla na spaní vyhlídnutou farmu přímo na značené cestě bez žádných odboček. Šla jsem opět mezi poli, vinicemi, ale také krásným lesem, kde nebylo vidět kousek nebe. Zastavila jsem se ve velmi starém historickém městečku Eauze, bylo pravé poledne, sluníčko právě vysvitlo, byl čas k obědu. Lavičkami lemované náměstí Place d´Armagnac mi připomnělo, v jaké oblasti se stále pohybuji. V jeho středu stál překvapivě velký, k populaci pouze 4300 obyvatel, kostel Saint-Luperc, zasvěcený zdejšímu svatému. Benediktínské převorství má zde počátky v 10. století, se stavbou kostela se započalo nedlouho poté, ale dokončen byl až 1521. Ve vedlejší kapli je socha Sv. Rocha, coby poutníka. Na rozdíl od Španělska, kde podél Camino ve všech kaplích i kostelech jsou sochy Sv. Jakuba, na této cestě z Le Puy k Pyrenejím ve velké jejich většině najdeme sochu právě Sv. Rocha, poutníka z nedalekého Montpellier. Když dokončil svou poutnickou cestu do Říma, zbytek života se věnoval péči o nemocné. Proto sochy Sv. Jakuba zde byly v 16. a 17. století nahrazeny jeho sochami. Okolo náměstí nebyly jenom lavičky, ale také zachovalé staré měšťanské domy s krásným podloubím, na dlažebních kostkách stoly se židlemi, opodál lokální muzikanti zpříjemňovali polední siestu. Sedla jsem si na jednu z laviček. Ale, ach ti holubi, seděli na střeše kostela a vůbec jim nevadilo, že pod nimi dole někdo sedí! Změnila jsem lavičku dvakrát, než jsem si konečně vytáhla z baťohu bagetu se sýrem, sundala pohorky a větrala si nohy. Zamávala jsem na rozloučenou mým kanadským spolunocležníkům z minulého dne, už dál nešlapali. Ani se mi zvedat nechtělo, bylo zde příjemně, ale viděla jsem před sebou Avenue des Pyrénées, přeložila jsem si to jako cesta k Pyrenejím a tak šup, šup, už jsem byla na nohou! Dalších osm kilometrů lesem a najednou na mýtině se mi objevilo několik hospodářských stavení, moje místo k dnešnímu odpočinku. Chvíli jsem tam postávala, nikdo nevyšel, až najednou jsem slyšela kravky, jak mě vítají! Tak přeci jenom někdo mě tu rád vidí! Byl to signál zřejmě ale i pro paní domácí, vřelé přivítání následovalo. Byla jsem tu první, vybrala jsem si svoji postel, konečně si zula boty a dala si tradičně po denním pochodu jedno malé. Později jsem si ale uvědomila, že pivo byla velká chyba. Jak jsem se již zmínila, začínaly studené večery i noci, takže půlmetrové stěny zvelebeného původního kravína byly vlhké, topení nebylo, takže na to jedno malé, jsem si pak musela udělat hned dvakrát čaj pro zahřátí. Teplá sprcha také pomohla. Ještě že čaj, cukr i mléko nikdy nechybí. Přišla jsem kolem třetí, v pět jsem si myslela, že tu budu přespávat sama, jen kamarádky ve vedlejší budově mi připomenou, kde se nacházím. Za nedlouho dorazili dva mladí muži, Francouz a Švýcar, mluvili sice francouzsky, ale někdy kvůli mně přešli do angličtiny. Evropané si stále udržují tradici znalosti několika řečí, což je určitě k jejich prospěchu. Do večeře zbývaly dvě hodiny, co s načatým podvečerem? Průvodce po francouzském venkově už jsem znala skoro zpaměti, poznámky v deníku byly také napsané, něco malého ke čtení by bylo fajn, anebo příště tak nespěchat a přijít do chalupy o něco později. Všichni tři jsme se těšili na večeři, zmínila jsem se paní domácí, že jsem vegetariánka, uvidím, co mi přinese. Tato oblast, mimo výroby armagnacu, je také ve znamení chovu drůbeže, hlavně kachen a hus. V deli obchodech jsou nejprodávanější a nejžádanější husí/kachní paštiky čerstvé či v konzervách, a jak jsem si všimla, tak právě tyto konzervy se hodně kupují, jako typické místní chutné suvenýry. Husy i kachny se připravují v různých úpravách, francouzská kuchyně je tímto proslulá a velká nabídka jídel neschází na žádném jídelníčku. Tak jako v Čechách se používá vepřové sádlo, tak tady zase husí nebo kachní, takže kolikrát jsem musela i oči přivřít, když jsem viděla mastná kola na polévce, jaký tuk to asi je? Když jsem se chtěla najíst, nekladla jsem si otázky. Co se mi líbilo zde ve Francii, že každý region, kterým jsem procházela, měl i svoji kulinářskou specialitu. O pět set km více na sever, kde jsem začínala, jsem si pochutnávala pár večerů – vždy specialita paní domu - na zelené čočce v různých obměnách, která se zde pěstovala. Na pohled jiná, než na jakou jsme zvyklí z našich obchodů, menší, hodně lesklá a jasná zelená barva. Po dalších ušlapaných kilometrech to byla bramborová kaše se sýrem, (jméno jsem bohužel zapomněla), uměním bylo, směs správně zpracovat, až se dala vařečkou vytáhnout do vzduchu skoro až půl metru. Tohle jsem obdivovala, míchání je fyzicky náročné, proto asi konečný výtvor byl vždy chloubou pána domu. Velmi chutné a všichni strávníci jsme si dali nášup. Další kilometry a na stole k večeři se objevilo ratatouille, pokaždé v trochu jiné obměně, vždy tajný recept kuchaře/kuchařky. Toto jídlo jsem si velmi oblíbila a často si ho doma připravuji. Je to něco na způsob českého leča, jen se navíc přidá lilek a cuketa, vejce se nedávají, důležitý je přídavek olivového oleje a v konečné fázi snítka čerstvého rozmarýnu. Bageta k tomu, vynikající pochoutka! Opět o další kilometry více na jih a pohybuji se v jihozápadní části Francie, kde zdejší tradiční specialitou je cassoulet, pečené bílé fazole s masem. Tato oblast je poměrně dost velká, takže existují ještě menší „podoblasti“ a každá z nich má svůj tradiční recept. Tak např. v oblasti města Toulousse, toto jídlo musí obsahovat vedle jiného masa i husí, včetně jater, no a aspoň pořádnou lžíci husího sádla. Jinde zase stačí jen vepřové, hlavně šunka, a klobásy. Stručně řečeno, tento pokrm se dá připravit vždy a všude, potřebujete jen suché bílé fazole a jakékoliv maso, které máte při ruce, včetně skopového i zvěřiny. Chcete-li doopravdy velmi dobrý, tradiční a poctivý cassoulet, některé druhy masa se musí připravit zvlášť, nechat odležet den dva, takže nežli se hotová pochoutka octne na stole, může to trvat i tři dny. Důležitá je chuť, kromě soli a pepře se žádné jiné koření nepřidává, takže chuti se docílí vařením, potom i pečením fazolí s masem pod poklicí v troubě a důkladným proležením. Samozřejmě, že existují i „rychlovky“, ale to už prý není ono. Nejsem zkušená, abych rozlišila, co je to poctivé a co to narychlo připravené, všechno ráda ochutnám. Napoprvé, když jsem dostala fazole k večeři, tak byly s masem, takže ten večer jsem skončila jen s dvojí polévkou a s chlebem navíc. Příště jsem vždy řekla, že maso nejím, tak kuchařka udělala úpravu, že maso z fazolí vyndala a já jsem měla mít pocit, že vskutku jím vegetariánskou zdejší specialitu, haha! Ale i tentokráte jsem se neptala a pochutnávala si. Určitě tento fazolový pokrm pro svoji rodinu připravím, budou to ty poctivé s husou, kachnou i vepřovým, ale jen doufám, že mi potom po třech dnech svědomité přípravy neřeknou: “ No mami, co tohle je?“

Cílem jednoho z dalších dnů bylo starověké městečko Aire-sur-l’ Adour, populace 6200 obyvatel, rozdělené na horní a dolní město. Graciézní stará část města na řece Adour bylo to dolní, moderní pak nahoře na kopci, kde jsem v klášteře měla spát. Zalíbilo se mi zde dole natolik, že jsem do dalšího kopce už nešlapala a našla si zde ubytování. Bylo tu hodně návštěvníků, město patří do turistického okruhu jižní Francie. Opodál na lavičce posedával stařeček s fajfkou v puse, tipla jsem ho na místního, přisedla jsem si k němu, a i když jsem s angličtinou moc neuspěla, tak jsme si ale stejně padli do noty a ukázal mi, kam se mám pustit za noclehem. Bylo vidět, že má rád své město, protože jsem vyrozuměla, že tam nahoru nemám chodit, že mám zůstat dole, tady že je to hezké, mluvil o katedrále i o parku kolem řeky. Měl pravdu, nedivím se, že tu o návštěvníky nemají nouzi. Našla jsem si hezký pokojík v malém hotýlku a pak jsem se vydala na toulky městem. Na žízeň jedno malé, pohlednice, nákup zásob do baťohu, deník, kapučíno, případně ATM. Krásné butiky jsou i pro mne velká lákadla, kolikrát bych si tak ráda něco hezkého koupila, ale od koupě mě vždy odradí pomyšlení, že bych pak musela nosit o to větší váhu na zádech, tak se teď aspoň spokojím jen s podívanou do výloh. Na konečné si ale vždycky trochu nakupování dopřeji! Katedrála Saint-Jean Baptiste z 12. století je překrásná, několikrát přestavěna do své dnešní podoby. Uvnitř v určité dny a hodiny funguje přivítací koutek pro poutníky, občerstvení, pár se nás tu sešlo a tak rady, porady, výměna zkušeností, zapsání do knihy, případně upomínkový předmět na místo a razítko do pasu. Večeřela jsem v hotelu, kde jsem byla ubytována, ale takový smysly cloumající talíř naplněn bezmasými pochutinami jsem ještě nikdy před sebou neměla a jsem si plně jista, že už ani nikdy více mít nebudu. Šéfkuchaři jsem osobně pak vyjádřila svůj obdiv nad tak působivě divotvorným a chutným výtvorem! Druhý den ráno jsem se cestou potkala s Monique a Francine, spaly na kopci v klášteře a mám silný pocit, že mi trochu záviděly, když jsem jim říkala, jak zajímavé odpoledne jsem dole prožila. Je dobré si udržet pružnou schopnost rozhodování, otevřenou mysl a nebát se případně i pozměnit plán, nechat jistotu za sebou a vrhnout se do neznáma.