Francií opět pěšky
V říjnu 2014 jsem se vydala do Francie na druhou poutnickou cestu. Výchozí bod bylo historické městečko v hornatém Massif Central v jižní Francii, Le Puy-en-Velay, vzdálené 730 km od španělských hranic, Saint-Jean Pied-de-Port, kde byl můj cíl. O prvních 400 kilometrů, které jsem tenkráte ušla, jsem již napsala. Plánovala jsem ujít celých 730 km, ale z rodinných důvodů jsem cestu v Moissac přerušila s tím, že se vrátím a zbylých 330 km ještě dojdu. Celé dva roky jsem na nic jiného skoro nemyslela, znáte to, jakmile se vám dostane něco pod kůži, však víte jak to myslím, je to tam jak klíště zažrané a ne a ne, to nechce ven. Nutkání jít dál za tím je tak silné, že není jiného východiska, než sbalit opět baťoh, doplnit zásoby (hlavně náplasti), nasadit boty a vydat se znovu do terénu. I moje francouzské kamarádky, chodkyně, mě bombardovaly otázkami: „…tak kdy dorazíš? Půjdeme třeba kus cesty společně? Už máme letos další kilometry nachozené, chybíš nám!“ Jak jeden může těmto lákadlům odolat? Letos jsem dala konečně své velké zálibě opět zelenou a začátkem října jsem do Francie vyrazila. Samozřejmě i tomuto mému putování předcházela opět pořádná příprava tady v Kanadě, denní kilometry a poslední měsíc i v pohorkách a s baťohem na zádech. Za kopečky jsem si musela zajet na chatu, uprostřed Canadian Shield s kopcovitou krajinou a s hornatým povrchem. Opět jsem prolistovala průvodci. Byla jsem připravena. Baťoh měl tentokráte o půl kila měně než posledně, jen 7 kg, hodně jsem zvažovala co zabalit a čeho se vzdát. Koupila jsem si nový spacák, co do velikosti jen tak do ruky, velmi lehký, ale jak se ukázalo, na podzimní teploty příjemně teplý. Letěla jsem do Paříže, z letiště hned pak vlakem do Moissac, kde jsem před dvěma roky skončila. Věděla jsem, že budu opět spát dvě noci v bývalém klášteře nahoře na kopci, jela jsem někam, kde jsem to už znala a rozhodně již nejsem nováčkem v téhle aktivitě. S kamarádkami jsem se, bohužel, nesešla, už měly jiné plány, ale všem dnům není konec, další poutnické cesty na nás čekají.
Můj „perfektní“ plán už ale hned zprvu nevyšel, neboť let s Air Canada do Paříže byl o dvě hodiny zpožděn a místo v osm hodin ráno jsme přiletěli v deset a tak jsem zmeškala vlak, který odjížděl v půl jedenácté. Další mi jel až ve dvě hodiny, ale to bych dorazila do cílové stanice až kolem jedenácté. Šlapat v noci po malém městečku a do tmavého kopce, zvonit na službu, aby otevřela dveře, se mi nechtělo. Rozhodla jsem se, že zůstanu jednu noc v Paříži, už jsem tu stejně nějakou tu dobu nebyla, omrknu co nového. Z letiště vlakem do středu města, vystoupila jsem u Gare du Nord (severní nádraží), tady jsem to trochu znala z dřívějších návštěv. Kolem nádraží jsou aspoň dvě desítky hotelů i hotýlků různých cenových skupin, prvních pár kam jsem zašla, bylo již obsazeno, ale přeci jen jsem našla, kam hlavu na noc složit. Tato lokace je velmi výhodná i cenově, není odtud daleko jak do středu města, tak i na Montmartre, kam jsem se tentokráte vypravila. V Paříži jsem byla několikrát, vždycky ale s někým jiným, takže se vždy šlo za pozoruhodnostmi jako Eiffelovka, Vítězný oblouk, gotická katedrála Notre Dame, Louvre, Champs-Élysées (Elysejské pole), Latinská čtvrt, zkrátka ty tutovky, ale na Montmartre jsem se nikdy předtím nepodívala. Stejně tak jsem si ještě nesáhla na basiliku Sacré-Coeur (Baziliku Nejsvětějšího srdce), takže jsem byla docela ráda, že let byl zpožděn, že mám takovou nečekanou možnost se zas podívat někam, kde jsem ještě nebyla a časově nejsem vázána. Samozřejmě, že jsem hned chtěla ochutnat, zdali kapučíno a čerstvě upečený loupáček neztratily nic ze své kvality, stejně tak salát z mořských plodů. Byla jsem spokojena a tak jsem se vydala asi dva kilometry pěšky za svým cílem.
Paříž, hlavní město Francie i jedno z hlavních měst Evropy, město kosmopolitní, je světovým centrem pro umění, módu, gastronomii i kulturu. Městská výstavba z 19. století je křižována širokými bulváry a řekou Seinou. Je známo i svými nesčetnými kavárnami a obchůdky. Každému to jeho. Můj první dojem z Paříže byl ale tentokráte špinavý, chodníky plné chodců více než kdy jindy, ani ne tak turistů, jako obyvatel. Zřejmě s jejich příbytkem pokulhává i čistota města. Odpadkové koše přeplněné, Pařížané se zřejmě nesnaží uklidit po svých psích miláčcích a i když se snažíte, přece vás to nemine, šlápnete a pak hledáte, kde si obuv očistit! A nemyslete si, že se vám to nemůže stát, je to skoro nevyhnutelné!
Montmartre je 130 m vysoký kopec, je to ale i čtvrt uprostřed Paříže se svoji osobitou historií. Na jeho vrcholku sedí nádherně posazená basilika Sacré-Coeur, jejíž oslnivě bílé kopule působí mocně a impozantně. Byl krásný slunečný den a tak schody před basilikou byly obleženy turisty. Je odtud nádherný panoramatický pohled na celé město a modrá obloha přidala třpytu. Ještě lepší třistašedesátistupňový výhled se prý naskytne z observatoře v kopuli za menší pěti eurové vstupné. Toho jsem se zřekla, stačil mi pohled ze schodů. Strop basiliky je vyzdoben čarokrásnou mozaikou, největší ve Francii, měřící 480 metrů čtverečních. Toto místo bylo kdysi malou vesnicí, kam přicházeli umělci, dnes již legendární, za levným nájmem a laciným vínem. Ať to byl Dalí, Monet, Picasso, Renoir, Derain, Modigliani, Van Gogh a mnozí další, zde v těchto úzkých uličkách žili a tvořili. Proslavili se ale také bujnými večery v přilehlých barech a kabaretech s kankánovými tanečnicemi. Toulouse Lautrec, malíř, pravidelně obdivoval v Moulin Rouge jejich krásu a na plátnech ji zvěčnil. Pod střechou na malém náměstí The Place du Tertre, zde kreslili i stále kreslí své karikatury karikaturisté. V blízkosti najdeme Bateau Lavoire – Picassovo studio, vinice, i pouliční zpěvačky jak to kdysi bylo. Bary, restaurace, hospůdky i obchůdky jsou vyfešákované do minulé atmosféry. Umělci zde vystavují svá plátna ke koupi, neschází tu ani množství předražených suvenýrových stánků, galerií, a obchodů, ale i lokální gastronomické speciality. Do jednoho z nich jsem zašla, neboť jsem viděla davy lidu tam proudit, a když vycházely, měly v rukou košíčky se zmrzlinou různě promíchaných pestrých barev. Úplně umělecký výtvor. Vešla jsem dovnitř a nestačila jsem se divit. Těch druhů, těch barev, těch ozdob, to jsem ještě neviděla, i když si myslím, že fantazii mám dost dobrou. K tomu velmi šikovní prodavači. Takže dalo by se říci, že můj nejpozoruhodnější zážitek z Montmartru byl právě tento obchůdek se zmrzlinou! Nevěřte tomu, co píši, celé odpoledne na kopci i pod ním bylo velmi příjemné a nevyšla jsem ze zalíbení. Díky Air Canada za zpožděný let, haha! Samozřejmě, že jsem také ochutnala, dostala jsem několik barevných kopečků s patřičnou ozdobou a ani se mi do jejich konzumace moc nechtělo, ale s roztékající se zmrzlinou i ta exotičnost výrobku mizela. Cestou po schodech dolů jsem míjela terasovité vinice, Dalího muzeum (má zde být velmi dobrá exhibice jeho pařížské tvorby), až jsem se dostala na Boulevard de Clichy, který je lemován bary, stánky s kebaby a s více sex obchody, často i s nakouknutím, než si dovedete představit. Už jsem pak ani nevěděla kam se dívat!! Míjela jsem proslulý kabaret Lapin Agile, pokračovala jsem dál až jsem došla k Moulin Rouge. Jak jsem četla, tak okolo něho je prý večer čisto, ale o kousek dál v jiných uličkách není doporučeno se večer procházet, v úmyslu jsem to stejně neměla. Náhodně jsem se zatoulala až do distriktu Pigalle věrnému své festivní pověsti a živé zábavě, s erotickým muzeem, dalšími sex obchody, bary a restauracemi. Cestou jsem se zastavovala i u módních boutiques, vědí ty Francouzky jak se vkusně oblékat! Rozhodně by stálo za to tady strávit více času, jsou zde zajímavá muzea, galerie anebo se jen tak projít zahradami. V blízkém okolí je i nádherná katedrála de Saint-Denis. Jsem ale šťastna za to, co jsem dnes zvládla, co nového viděla, poznala, přeci jen romantika Paříže přetrvává. Trochu jsem o tom už pochybovala, když jsem viděla ty znečištěné chodníky a pouliční nepořádek. Už byl ale čas k jídlu, tentokráte to byl falafel ze stánku, omámená pařížskou atmosférou byla jsem ráda, když jsem zalehla.
Dva přestupy a odpoledne už jsem šlapala ze známého nádraží v Moissac do kopce do bývalého středověkého karmelitánského kláštera, kde jsem se na dvě noci ubytovala. Radši dvě, ještě trochu jet lag, ale hlavně, tohle 12000 městečko stojí za prohlédnutí. V pokojíku s malým okénkem, ale nádherným výhledem, jsem byla sama, jen pohodlná postel s bílým prostěradlem a židle, čisté záchody i sprchy hned vedle. Za toto pohodlí se 3-4 chody dobrou večeří, včetně vína, snídaní i mezinárodní společností jsem zaplatila v přepočtu 35 dolarů za noc. Druhý den jsem si večeři již nebrala, najedla jsem se ve městě, ochutnala jsem zase něco jiného. Na co jsem si ale nemohla zvyknout, a to už jsem zde byla na delší pobyty podruhé, jsou pozdní večeře. Francouzi to mají ve zvyku, takže restaurace jsou od půl třetí do sedmi zavřené a v baru se dostanou jen tekutiny. Občas se stala i výjimka, ale to bylo velice zřídka. Někdy jsem jedla až v osm večer, několik chodů, povídání, konec večeře v půl desáté, rovnou do postele, to mi nesedělo, ale jiné řešení nebylo snadné.
Vždycky jsem zajásala, když jsme jedli o sedmé. Snídaně jsou ale důležité, protože není nic horšího než ráno vyjít s prázdným žaludkem. Typická francouzská snídaně jsou samozřejmě čerstvé bagety, loupáčky (někdy), máslo, pomerančový džus, káva, čaj nebo kakao, mléko a velké množství džemů a marmelád, někdy pět až šest druhů a velmi chutných. Na to si Francouzi potrpí, moje oblíbená marmeláda byla fíková. Toto ubytování a s těmito cenami je ale jen pro chodce-poutníky, svoji identitu musíte prokázat poutnickým pasem s razítky z druhých ubytoven. Ceny se ale mění, spala jsem různě, soukromé ubytování je dražší, ty nejlacinější jsou ubytovny ve starých školách nebo ve vesnické tělocvičně, tady sice bez jídla, ale s vybavenou kuchyní, s konzervami ke koupi na policích a vařičem na čaj, ale vždy s čistým prostěradlem, dekou a horkou sprchou. Jak to většinou bývá u těchto zařízení, tak budova je otevřená, zabereme si postel a ráno přijde dobrovolník, který si vybere peníze, uklidí, ale hlavně musíme být všichni úderem osmé z budovy pryč. Cestou jsem se potkávala se skupinou mladých lidí, kteří často ještě stanovali. Museli pak nosit těžké batohy. Poprvé jsem na ně narazila právě v jedné z těchto ubikací, bylo jich sedm a já jedna dorostenka, nikdo jiný tu nebyl. Mladí si vařili večeři, já měla jen konzervu, čaj a sušenky, oni si také ale přinesli pár lahví vína, ve Francii si večeři bez vína nelze představit. Jak jsem je pak poznala, byli to moc fajn mladí lidé z několika evropských zemí, povětšinou s ukončeným již vyšším vzděláním, chtěli si ještě trochu užít svobody, než se zapojí do pracovního řádu. Náhodně se setkali, mluvili spolu anglicky a už měli našlapáno hodně kilometrů.
Spřátelila jsem se s nimi a na tento večer asi nikdy nezapomenu. Jak večer postupoval a vína jim ubývalo, jeden z nich, Vídeňák a právě vystudovaný doktor, začal učit jednu z dívek jak tančit waltz. Dívčině to nějak nešlo, a tak po několika pokusech jsem se pak nabídla, že jí ukáži, jak se tedy waltz má tančit. Vždyť jsem chodila do tanečních! Mladík mi popadl kolem pasu, z média bylo slyšet Na krásném modrém Dunaji, kamery byly připraveny… Kuchyňská místnost byla dost veliká, točili jsme se dokola a dokola, až najednou se mi noha smekla, uviděla jsem hvězdičky a v tu ránu jsem věděla, že je zle… Můj tanečník doktor měl první pohotovost, naštěstí to dopadlo dobře, kotník sice trochu otekl, ale studený obklad, potom obinadlo a druhý den jsem statečně vykročila. Moc ho to, chudáka, mrzelo, já jsem mu to sice rozmluvila, ale když jsme se zase někde potkali, nikdy se nezapomněl zeptat, co dělá můj kotník. Sklidili jsme velký potlesk a od té doby mezinárodní přátelství s nimi započalo. Noha byla za týden v pohodě. Byl to hezký a veselý večer! Jen tak mimochodem, za tříhvězdičkový hotel bez večeře, snídaně i společnosti, se ceny pohybují kolem 120 ti dolarů za noc.
Moissac je nejen aktivní město a velkou ovocnou a vinařskou oblastí, bylo a stále je důležitou poutnickou zastávkou svatojakubské cesty, ale je i velkým vábidlem pro milovníky umění. Je Mekkou románské architektury Francie. Tuto svoji pověst si získalo nádherným opatským kostelem Saint - Pierre i s bývalým benediktinským klášterem, nyní je chráněn jako světová památka. Počátky opatství města Moissac spadají do sedmého století. Klášter byl poprvé postaven v roce 1100, s impresivním podloubím, se 116 mramorovými sloupy s nádhernou kvadraturou a s několika nádvořími, působí okouzlující až fascinující vyrovnaností a klidem. Vhodné místo pro uspořádání si vlastních myšlenek. Byla jsem ráda, že jsem došlapala až sem.
Město je omýváno řekou Tar a jeho středem, na řece Garonne, protéká kanál s 53 zdymadly, budovami a vodním viaduktem z roku 1847. Tento kanál je dlouhý 193 km, jeho stavba trvala 17 let, 1838-1856, navazuje na slavný Canal du Midi postaven v 17. stol. a je jeho posledním řetězovým článkem. Stavba tak umožnila spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem, takže z města Séte ve Středozemním moři kanál vede přes Toulouse, Agen a vlévá se do Atlantiku v Castets-en Dorthe. V sedmdesátých letech se začalo na něm dařit lodnímu turismu a těší se velké oblibě. Okolo celé délky 193 km je vytvořena cyklostezka a několik desítek km tudy vede i GR 65, moje červeno-bíle značená pěší cesta, kterou jsem putovala.
Malé náměstí před kostelem s rozsetými stolečky na kamenné dlažbě, je idylickým místem pro zastávku na oběd, odpolední kapučíno anebo si jen tak odpočinout unaveným nohám. Ale pozor, v ceně je započítán i pohled na mistrně zdobenou kostelní vstupní bránu! Po důkladné prohlídce města, ochutnání všelijakých drobných pamlsků jsem se vypravila i já sama do terénu. Mladé Holanďance, se kterou jsem se setkala v klášteře, jsem popřála šťastné dojetí do cíle, jela na kole od domovních dveří až do Santiaga v západní Galicii. Rozloučila jsem se i s dalšími svými spolustolovníky u večeře, s některými jsem se ale průběžně cestou potkávala. První den to byla snadná etapa, jen 21 km kolem kanálu a po rovině, ale posledních pár kilometrů jsem se trochu zapotila, vesnička Auvillar leží vysoko na kopci. Miluji tyto středověké vesnice, na první pohled jsou sice trochu studené, samé cihly, kameny a dlažba z kostek, ale zachovalá architektura dávných časů s dekorativními maličkostmi, kostely, časově sladěné bary, restaurace, malé krámky i květinová výzdoba, na vás dýchnou atmosférou dávna a už jste huknuti. Ráno při odchodu se těšíte na tu další… Tady jsem sice měla spát v určité ubytovně, ale ta byla už zavřená, druhá plná. Probíhala zde zrovna velká výstava s prodejem keramických výrobků, okolo kulatého náměstí několik galerií bylo naplněno působivými obrazy a sochy v nadživotních velikostech roztroušeny po plošině. Díky tomu přibylo hodně návštěvníků. Postel jsem jen tak tak dostala až v další ubytovně, ale určitě jsem si polepšila. Byl to tříposchoďový bývalý kupecký dům z patnáctého století, sice hodně zrestaurovaný, ale např. schodiště bylo ještě původní ze 16. století. Určitě bylo, protože jsem pokojík měla až skoro pod střechou a tak když jsem šla nahoru a dolů, celý dům věděl, že jdu. Vrzání mi připadalo sice jako když si orchestr ladí nástroje, ale tak nějak k tomu domu to patřilo. Pan a paní domácí byli původem Němci, ale Francii si oblíbili a tak v osmdesátých letech při návštěvě tohoto místa se rozhodli, že zde zůstanou. Přála bych vám vidět vnitřek domu: teplý, vstřícný, vítající, s plápolajícím ohněm v krbu, tentokráte nebylo u snídaně na stole pět marmelád, ale hned osm, chlouba paní domu! Nikomu z nás se ráno ani nechtělo odejít. Už jsem měla zjištěno, že zdejší pekárna otevírá v sedm hodin, takže jsem si na další kilometry koupila půl bagety, sýr a několik mandarinek. To bylo vše, než jsem ráno vyšla, co jsem mívala v baťohu. Nechyběla láhev s vodou. Věděla jsem, kudy půjdu, a jestli cestou je možnost občerstvení, nebo lehkého oběda, ale čím více jsem se blížila k Pyrenejím a procházela mezi farmami a vinicemi, vesničky s obchůdky mizely a namísto nich jen statky a zemědělská družstva. Mít sebou zásobu jídla bylo nezbytností. Hlavní sezóna už byla pryč, na podzim pěších turistů ubývá, i když počasí mi velmi přálo, hodně ubytoven bylo již zavřených a s tím i možnost doplnit potraviny. Musela jsem proto spoléhat jen na zbylé otevřené ubytovny, kde dostanu večeři se snídaní. Takže párkrát se mi i stalo, že jsem např. koupenou bagetu nosila v baťohu i tři dny, jen pro strýčka Příhodu. Ale zaplať Pánbíčku, nikdy jsem o hladu nebyla! I s tou postelí mi to vždy vyšlo, i když někdy bylo nutné si kilometry dobře spočítat, kdy mám zabrzdit anebo kdy naopak pár přidat. Můj denní průměr se pohyboval kolem dvaceti km, na ty třicítky jsem si už netroufla, ale proč také? 330 km do Saint Jean Pied de Port v Pyrenejích na hranici se Španělskem, jsem došla za 17 dní.
Byly to opět další nezapomenutelné dny mého života, hluboce vryté do mé paměti i srdce. Cestou jsem se mj. spřátelila i se dvěma Francouzkami, Monique a Francine, jedna rozvážná a dokonale, až do detailů zorganizovaná, druhá easy going, jak se česky říká, padly jsme si do noty, užily jsme si spolu veselých chvil a nikdy jsme se neztratily! Společníkem na cestě mi byl i Němec Wolfgang, kterého jsem obdivovala, taktéž již dorostenec po operaci kyčle, který tvrdil: „..magická přitažlivost poutnických cest mě postavila rychle zase na nohy,“ šel 500 km a končil přechodem přes Pyreneje do Roncesvalles ve Španělsku. Velice náročný přechod, vím, o čem mluvím, sama jsem tudy již šla, velmi jsem mu fandila. Potkala jsem ale i opravdické poutníky, jakoby z dřívějších časů, kteří moderní sportovní oblečení ignorovali a jen v pantoflích, s dřevěnou holí a lehkým baťohem šlapaly dlouhé kilometry. Jeden z nich, říkala jsem mu „planďák“, měl na sobě totiž velice plandavé kalhoty, si cestou i zpíval. Střetla jsem se s ním ale i v baru, kde i on si vychutnával dobrou kávu, takže na civilizaci ještě totálně nezanevřel. Pohybovala jsem se stále více dolů na jihozápad Francie ke španělským hranicím. Někdy jsem šla celý den sama, nepotkala jsem živáčka i vesničky byly vylidněné, ale gotické kamenné kostely, někdy jen kaple i zoraná pole svědčily o lidské přítomnosti. Zajímavé město, kde jsem opět v bývalém klášteře spala, je Condom, v gaskoňském regionu. Žije zde 9000 obyvatel a je to místo, kde poutník najde vše potřebné. Sláva! Supermarket, pošta, lékárna, stanice autobusu, výběr ubytování, restaurace i bary. Zajímavostí jsou zde dva hrady s počátky z 13. stol., nádherná katedrála Saint Pierre, několik kostelů i muzeum. Město je známo tradicí šachových mezinárodních soutěží, hudebním festivalem, ale hlavně výrobou Armagnac, nejstarší francouzské jemné brandy. Po Římanech zděděné vinice produkují brandy již od Středního věku, kdy se věřilo v jejich lékařské účinky. Tajemství její výroby se předávalo z generace na generaci. Bílé hrozny, určené pro její výrobu, se sklízí na podzim, následnou fermentací se vytvoří víno, které je destilováno celou zimu. Vzniklá bílá brandy je skladována v dubových sudech v chladných sklepech a její barva i chuť se délkou času mění, až dozraje do té pravé. To trvá i roky. Jak zkušení sklepní mistři říkají: “Vyrobit dobrou brandy, to chce čas, ten je tou nejdůležitější přísadou.“ Katedrálu jsem si stačila prohlédnout, ale pak jsem se posadila do baru, abych ochutnala i tuto specialitu zdejšího regionu. Moc se v hodnocení destilátů nevyznám, ale zachutnala mi, jemná, i když čtyřiceti procentní a s kapučínem tvořily dobrou dvojici. Cena poloviční jak za kávu. Zmiňuji se stále jen o barech, ty jsou ve Francii velmi populární, pravých cukráren jsem zde moc neviděla a právě bary slouží jednak jako úniková relaxační oáza pro mnohé, je to i kde se lokální scházejí a povídají o všem možném a různé druhy kávy, točené víno i destiláty najdete na dlouhém „jídelníčku“. V poledních hodinách, v některých více navštěvovaných, se dostanou i bagety s chutnou náplní. Ráda jsem si sem na kávu zašla, potom párkrát i na armagnac, pobyla půlhodinku, psala pohledy anebo deník. Vždycky se našel někdo, s kým jsem mohla pár slov prohodit, buďto turisté anebo lokální se rádi dali do řeči, pokud nebyla přílišná jazyková zábrana. Tentokráte jsem si to častěji uvědomovala, že s angličtinou sice vystačím, ale často jsem byla mimo hovor, znát trochu více francouzského šprochu by bylo k mému užitku. Do večeře byla dlouhá doba… Někdy jsem cestou narazila na obchůzky, to znamenalo kilometry navíc, a byly špatně značené. Jednou jsem se skoro už ztratila, ale jakoby z hůry mi přišla na pomoc jedna manželská dvojice, která mně z bludiště stromů pomohla ven. Byli to Kanaďané žijící nedaleko od Toronta a nebyli to jediní, které jsem cestou potkala. S dalšími manžely jsem sdílela moc pěkný B&B v městečku Montréal–du-Gers. Jak jsem se pak od nich dozvěděla, tak často jezdí do Niagara on the Lake (kde bydlím) za příbuznými. Jak je ten svět malý… Doufám, že někdy zaklepou u mne na dveře, vřele jsem je pozvala.
Přeji hezký den!
Dokončeni příště.
***
