Tajemný Karel Hynek Mácha
Ponoříme-li se do studia života a díla Karla Hynka Máchy, otvírá se před námi neuvěřitelné tajemno. Ve školních lavicích – až na malé výjimky – se nám moc tajemna nevykládala, většinou jsme se museli spokojit s tvrzením, že je Mácha básník lásky, jara a že jeho vrcholným dílem je Máj a chodívali jsme bez učitelů na Petřín k jeho soše.
Tajemství začíná už jeho narozením, roky narození a úmrtí nikdy nikdo nezpochybňoval, ale dny ano. Některé prameny uvádějí datum narození 10., 15., 16., a 17. listopadu a úmrtí 5., nebo 6., listopadu. Dlouho se tedy nevědělo, které z dat Máchovi opravdu patří. Nakonec jasno přinesl rozbor Jakuba Arbese z roku 1882 publikovaný v Květech, který vysvětlil všechny omyly, které vznikly kolem rodných dat a nakonec dospěl k datu narození 16. listopadu 1810 a úmrtí 6. listopadu 1836.
Dalším tajemstvím je jeho křestní jméno. V matričním zápisu měl pouze Ignaz, stejně tak na výstupní listině z právnické fakulty z roku 1836 a na listu úmrtním z téhož roku. Jméno Ignác dostal po kmotrovi, pražském lakýrníkovi Ingáci Mayerovi. To, že jeho poslední pražské bydliště bylo v bezprostřední blízkosti kostela sv. Ignáce na dnešním Karlově náměstí, je jakousi zajímavou osudovou souhrou. Ignác je někdy špatným překladem jména Jindřich a někdy se objevovala i vazba mezi Jindřichem a Hynkem – takže jméno Hynek Mácha přijal a zda k němu dospěl po nějaké linii jeho překladů už nelze doložit. Karel bylo jméno umělecké, jímž si tehdy každý vlastenec okrašloval svůj podpis z podnětu kněze a buditele J. Zieglera. Dá se tedy předpokládat, že jméno Karel přijal Mácha až v době kdy začal psát básně.
A aby toho tajemna nebylo málo, je třeba zmínit se i o tom, že už v dětství byl Mácha svým chováním podivínský. Byl prý samotář a zřejmě na něho velmi působila místa, ve kterých jako chlapec vyrůstal, kdy ve své většině nešlo o místa milá, prosluněná a pohodová. Narodil se v domě U bílého orla na Újezdě. Od roku 1814 se Máchovi neustále stěhovali z důvodu nedostatku peněz a to stále do chudších čtvrtí. Nejdříve to bylo Nové Město, kde jeho otec pracoval v novoměstských mlýnech, pak svatopetrská čtvrť a konečně dvakrát stěhování ve zcela nejchudší pražské části Na Františku. Posledním pražským bydlením bylo místo na Dobytčím trhu, kde si již značně nemocný Máchův otec otevřel krupařský krámek. Tady měl Mácha svou malou pochmurnou místnost v přízemí, do které se chodilo jedině přes krámek, kuchyňku a úzkou chodbu.
Síň podlouhlá, úzká, tichá a vždy soumračná a chladná, zář slunce nezameškala se na stěnách jejich, nízkým oknem ledva podlahy na okamžik se dotknuvší. V čele na zdi visel obraz Karlova Týna, postel, stolek, dvě židle, skříňka na knihy a kytara – to bylo vše. Záznam přítele K. Sabiny
Uvědomme si také, že tehdejší Praha byla malá, měla hradby a v podstatě nebyl problém přejít ji celou z jednoho konce na druhý za hodinu času. Mácha chodíval po Praze každičký den a často i za její hradby. Miloval procházky na Vyšehrad a na všechna místa, z kterých byl pohled na Prahu. Všechna ta zákoutí v sobě nesla nemalou romantiku, ale i značný sociální náboj a celé se to pomalu náladově usazovalo v Máchově nitru a nenápadně, ale trvale ho formovalo.
A také kolem jeho vlastní podobizny je to více než složité. Neví se, jak vypadal. V jeho době neexistovala ještě cesta fotografií a jen určitá majetnější vrstva lidí se nechávala portrétovat – Mácha, asi až na jednu výjimku do ní nepatřil a i ta jedna výjimka s sebou nese také označení „snad“. Vše začalo při vydání almanachu Máj v roce 1858, kdy se hledala Máchova podoba. Tehdy se objevilo tvrzení, že akademickému malíři F. Maškovi, tvořícímu v Litoměřicích stál modelem pro postavu Jana Křtitele sám Mácha. Obraz byl určen pro valdštejnskou kapličku, poblíž Hrubé skály.
Pokusu zpodobnit K. H. Máchu se postupně zúčastnila celá řada umělců jako M. Aleš, C. Bouda, F. Kysela, F. Rubeš, M. Švabinský, J. Zrzavý, J. Šíma, J. Myslbek, L. Jiřincová a další. Jejich přístup byl více než zajímavý, jednak využívali svých pocitů, které získávali z Máchovy tvorby, jednak nebylo nezajímavé znát podrobné popisy některých jeho stěžejních literárních postav, u kterých nelze vyloučit, že v nich popsal sám sebe a konečně do celé tvorby umělci vkládali vlastní projev ztvárnění.
Jinoch tento byl as dvacetiletý, černý oděv jeho pevně přiléhaje jevil štíhlost vysoké postavy, temné vlasy jeho syčely ve větru kolem bledých líc a pěkného čela. Modré oko jeho nevýslovnou prozrazovalo touhu. – K. H. Mácha: Pouť krkonošská
Existuje i jistá kresba tužkou, která je považována některými badateli za Máchův pokus o autoportrét. Jsou však kolem ní stále velké otazníky. Až na malé výjimky všem umělcům Mácha velice „zestárnul“, vlastně z mladého muže vytvořili jakéhosi postaršího kmeta. Dle mého laického posouzení, nezestárl Zrzavému, Jiřincové, Boudovi a Myslbekovi. Mácha měl údajně i dvojníka, jistého Jaroslava Berana, u kterého se zachovala i fotografie.
Zajímavé informace o Máchově vzhledu nám podává Václav Mach v Akademických pamětech 1812-1902: Mácha byl skoro velké postavy, štíhlé, obličej a nos měl podlouhlý, čelo vysoké, vlasy černé nosil je vpředu delší, vzadu na krátko stříhané a na stranu přičesané. Oči měl tmavomodré, pohled zesmutnělý. K tomu poněkud snědá pleť jeho – podávalo vše obraz jinocha jímavého a sličného. Vzezření jeho jevilo jaksi vnitřní bol. Na čelisti pod pravým okem měl podlouhlou jizvu, od pádu se zvonu, když co chlapec ve věži u sv. Petra pomáhal zvonit.
Jeho nejdelší poutí byla cesta do italských Benátek, kdy s přítelem ušli kolem 1500 kilometrů za 36 dní. Cestu zahájili 4. 8.1834 a ukončili 11. 9. Máchův cestovní pas, dnes uložený v Národním muzeu, měl platnost dvou měsíců. Každopádně z Máchova cestovního deníku se lze dozvědět, že ještě víc než Benátky a plavba gondolou ho upoutaly ohromující Alpy kolem brennerského průsmyku.
Na českých cestách si navštívené hrady kreslil, k čemuž zřejmě používal i dalekohled pro jejich přiblížení. Historikové se domnívají, že kresby mu jednak měly připomenout konkrétní místo a také vzpomínku na jeho tehdejší náladu. Zároveň se však nedomnívají, že byl zdatný kreslíř. Kompozice jeho obrázků vycházela z dobové vedutové manýry, rozložena byla do tří polí, povýšené prostředí vpředu, pak hradní motiv a pohled k horizontu. Šlo o kresby tužkou, perem, ale i akvarely a kresby kolorované. S jeho uměním literárním se to srovnávat nemohlo.
Mácha neustále sledoval čas, byl přesvědčen, že s narozením začíná umírání. Jeho deníky obsahují hluboké časové úvahy. Z počátku se domníval, že dětství představuje jitro, jinošství poledne, mužnost večer a stáří půlnoc. Tuto časovou filosofii mnohokrát měnil, nakonec do svých děl vytrvale promítal, že počátek všeho začíná s večerem. Mácha pracoval s pojmy večer, noc, půlnoc, jitro, poledne a to důsledně. Stejně tak to byly pojmy Slunce, Luna, Večernice, Jitřenka, Hvězda. Hojnost použitých astronomických prvků nevolil Mácha nahodile, ale vždy tím představuje probíhající děj v konkrétním čase. V deníku si poznamenal: Jako stíny oblaků jdou přes pustá strniště stopy po sobě nenechávajíce, tak časové letí přes hlavy lidské, vzejde den, vzejde květ, vyvstane noc, vysvitne hvězda, prchá noc, i hvězda hasne, tak člověk se zrodí i vkrátce umírá…
Jak šla doba, tak se svým zájmem o Máchu nechyběli ani nejrůznější sensibilové a další. V určité době vznikala i řada Máchových horoskopů, ve kterých se zračila snaha, dozvědět se o něm více touto osudovou cestou. A aby se hned v počátku vyloučila chyba v horoskopu bylo třeba znát přesné datum jeho narození. Každopádně je zajímavá informace, že jedním ze zpracovatelů jeho horoskopu byl básník Vítězslav Nezval. K. H. Mácha se narodil ve znamení Štíra, tedy vodního znamení, které představuje emoce, sensitivnost, citovou nestálost, nedostatek empatie. Jeho dekáda dne narození značí hluboký vztah k rodinnému životu, vytrvalost, rozhodnost, ale i svéhlavost, citlivost na vlivy z okolí, nedůvěřivost, mimořádný temperament, úspěch v lásce, ve které jsou jak city, tak nenávist.
Máchovi se dle jeho přátel líbila děvčata a v žádném případě je nenechával bez povšimnutí, on se svým mládím a pohledností se určitě líbil i jim. Ovšem jeho osudová láska byla jediná a sice Eleonora Šomková – jeho Lori – kterou střídavě vášnivě miloval a hluboce nenáviděl. Seznámili se díky ochotnickému divadlu, které oba hráli, Lori měla necelých 17 roků a do role milenky, jak se zdá, se dostala dominantním o sedm let starším Máchou velice zvláštní formou osobního nátlaku. Mácha ji potřeboval jako svou múzu, zda mohla Lori tuhle roli splňovat s sebou stále nese řadu otazníků. Jak jejich tříletý milenecký vztah skutečně probíhal i s dítětem na jeho konci, můžeme odvozovat z Máchova díla, ze zachovalých dopisů Lori a z jeho tajného šifrovaného deníku s celou řadou konkrétních pasáží o intimním životě s Lori. Úryvek z německy psaném dopisu pro Lori: Vezmu šaty a jdu z Litoměřic. Kam? To se nikdy nedozvíš, budeš-li ještě jednou jednat proti mému rozkazu.
Mácha byl fascinován tématem smrti a zániku: Já miluji květinu, protože uvadne, zvíře, že zahyne, a člověka, že zemře a nebude, já miluju - více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není.
Symboly jako hrob, rakev, lebka, mučednické kolo, kůl pravidelně vkládal do svých textů. Velmi často uváděl i přesné označení data a hodiny. Mnozí badatelé upozornili i na možnost jeho sounáležitosti k zednářským rituálům – jednoznačná odpověď zda byl Mácha zednář, se však nepotvrdila. Spíše ho jen přitahovala ona zvláštní zednářská mystika a jeho jednoznačné zhlédnutí se v anglickém Byronovi. Mnohým z tehdejších umělců byl Mácha trnem v oku, snad nejvíce J. K. Tylovi jehož kritiky byly vůči Máchovi nevybíravě negativní. Laicky si kladu otázku, byla to závist z Máchovy dokonalosti, anebo obava o ztrátu vlastního uměleckého postavení či strach z nastolení romantiky byronovského typu?
23. dubna 1836 vydal Mácha vlastním nákladem 600 výtisků básně Máj, čímž opět rozvířil snad největší kritiku kolem své osoby. Už měl však jiné, existenční problémy, takže byl ke kritikám mírně lhostejný. Týden po vydání Máje nastal úplněk, stejně jako v básni. Proběhlo i zatmění měsíce. Určitou a nikoli malou zajímavostí je skutečnost, že Mácha dobře znal legendy, které probíhaly krajem kolem Bezdězu, Doks a Ralska a není vyloučené, že je v Máji použil. Jednak přežívala pověst o Václavu Kumrovi, skutečném loupežníkovi ze zdejší vesničky, který byl postrachem kraje a po odpykání dlouhého věznění se sem vrátil už jen na dožití ve stáří. Možná, že ho Mácha znal osobně, časově se to nevylučuje. Dalším místním vyprávěním mohla být legenda o loupeživém rytíři Pancířovi a konečně o skutečném otcovrahovi Hynku Schiffnerovi, který za tento čin byl 1774 popraven. Nechci, aby čtenáři Máj vnímali jen jako úžasnou báseň o neskutečném příběhu lásky, jara, zklamání a tragedie. Chci, aby ji vnímali s mystikou K. H. Máchy, jeho snovou iluzí, jeho symbolikou života a smrti, s jeho vizionářstvím a extázemi. Mělo by to být pomalé a hluboce procítěné čtení. Vilém, Jarmila, Hynek v ní tvoří jakousi příběhovou konstrukci a je důležité prožít si vše, co tvoří její vyplnění: Otevírá půlnoc hrobů klín - Kůl a kolem temné šepotání - Nad svým hrobem mnohý bloudí stín - Či ni v chladné zemi nemá stání? - Hle, zář luny tiše dolů svítí - Mladá krev kde rozlitá se třpytí..
Dne 8. listopadu 1836, v den kdy měl mít Mácha svatbu s Lori, odnášeli ho Litoměřičtí na tamější hřbitov. Byl to tichý a malý hlouček lidí, ostatní se báli nákazy, když se rozšířilo nepodložené tvrzení, že snad zemřel na choleru při hašení požáru. Tam odpočíval v skromném hrobě u hřbitovní zdi, za hlavou se mu tyčil Radobyl, tam sto let přijímal projevy tichého obdivu svých věrných, jejichž počet vzrůstal, až to byl celý český národ. A ten se rozhodl 1. října 1938 uložit ostatky svého geniálního básníka v jeho rodišti po bok svým velkým mrtvým a dne 7. května 1939 jej slavně doprovodit k věčnému odpočinku na Slavín. To už nebyl jen obyčejný pohřeb, to byla celonárodní demonstrace!
Ach, v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, vlast jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou…
Jana Fafejtová - Praha, foto abe
Prameny: K. H. Mácha-výbor z díla-1941, Tajemná tvář-Česal-2011, Poutník mnoha nocí-M.Špůrek-2010, Toulky českým tajemnem-Česal-2011, Průvodce po dějinách české literatury-Hrabák-1978,internet
***