Nedožité osmdesátiny Václava Havla si připomínají lidé
v České republice i za jejími hranicemi
Ve zlínském městském divadle připravili „Havlovský den“ a uskuteční se tam premiéra hry Vernisáž, odpoledne proběhne scénické čtení hry Cena Václava Havla, číst se bude také z Dopisů Olze.
Liberecké divadlo F. X. Šaldy uvede méně známou aktovku bývalého prezidenta Motýl na anténě. Děj absurdní komedie o pasivitě české inteligence napsal Václav Havel na konci šedesátých let jako svůj jediný původní text pro televizi.
Divadlo loutek Ostrava uvádí v rámci festivalu Divadlo bez bariér inscenaci Zahradní slavnost, která je určena pro diváky od 15 let a po níž bude následovat tematická beseda. Svůj příspěvek má i brněnské Divadlo Husa na provázku.
Na plzeňské lavičce Václava Havla v Šafaříkových sadech probíhá nepřetržité čtyřiadvacetihodinové čtení z jeho textů. A na Borech bude nově také umístěna pamětní deska na připomínku věznění Václava Havla v letech 1981 až 1983. Pardubická Galerie Fons na Pernštýnském náměstí nabízí fotografickou výstavu vzpomínající na cestu Václava Havla do zemí Jižní Ameriky. Fotograf Pavel Šmíd prozradil, že první český prezident fotografování v oblibě příliš neměl.
Ohlasy a aktivity v zahraničí: V Divadelním muzeu ve Vídni se až do 17. dubna 2017 koná výstava věnována Václavu Havlovi, přičemž se zaměřuje především na divadelní hry, které nastudoval vídeňský Burgtheater v dobách totality. Možná překvapivě se koná i několik vzpomínkových akcí na území Ruské federace. Knihovna zahraniční literatury v Moskvě ve spolupráci s Českým centrem organizují večer věnovaný dramatům Václava Havla, zatímco promítání dokumentu o něm bude spojeno se zahájením fotografické výstavy na Lingvistické Univerzitě Nižního Novgorodu.
Fotografická výstava se bude konat také v Českém centru Milán, budou to snímky Jiřího Jírů, který svým objektivem zdokumentoval rané období vlády prezidenta Václava Havla. Výstava je součástí širšího programu akcí, které v Miláně proběhnou v listopadu. (rozhlas.cz)
***
V krátkosti ještě k návštěvě Václava Havla v Torontu 19. února 1990
V Novém domově (12/2016) z 1. září 2016 na straně 11 je článek Josefa Čermáka V únoru 1990 navštívil Toronto prezident Václav Havel. O čem to vlastně bylo? Běžně nereaguji na články v Novém domově, ale jelikož Josef Čermák nepřímo píše o mne: Dlouho jsem se domníval, že důvodem jeho zpoždění byla Havlova projížďka Torontem na motorce s torontskou policií. To udělal také, ale hlavním důvodem jeho zpoždění - a to mi došlo, když jsem pročítal Klímovy články, že šlo o více než setkání dvou mužů - jsem prochopil teprve minulý měsíc, když jeden krajanský pracovník se mi v řeči zmínil, že on a jeho paní tam byli také, že schůzka s krajany v Romanově katedrále se rovněž konala přesně, jak telegramy z Prahy oznamovaly a to prakticky ve stejnou dobu, jako setkání prezidenta s krajany v Convocation Hall.
Tak tedy tím krajanským pracovníkem, kterého Josef Čermák nechce jmenovat, jsem byl já a moje manželka Maria Gabánková. Pokud by se redaktorka Nového domova podívala do archivu ve 4. čísle Nového domova z roku 1990 je přesně popsána návštěva Václava Havla v Kanadě. Je zde i záznam projevu Václava Havla, který jsem pořídil pro Nový domov nikoliv pro Věstník ČSSK. Nevylučuji, že to Věstník tento projev z ND převzal.
Besedy s krajany se uskutečnily dvě: první v Ottawě, druhá v Torontu. Dále cituji z článku J. Čermáka Několik dní před datem setkání na Torontské univerzitě obdrželi torontští telegram z Prahy zvoucí k setkání s prezidentem Havlem v katedrále Štefana Romana v pondělí 19. února v době od 12 do 18 hodin, to jest skoro ve stejnou dobu, kterou prezident Havel měl strávit s českou a slovenskou komunitou na Torontské univerzitě.
Jak na to reagovala Praha? Rozhodnutí z Prahy bylo šalamounské: 18. února přiletí Václav Havel z Islandu do Ottawy okolo 9. hodiny ráno. (S ním přiletěli i někteří krajané; Dušan Tóth, Jan Hásek…) Následovalo setkání s kanadskými politiky). Oběd s kanadskými představiteli. Odpoledne beseda s krajany – moderoval pan Strážnický. Okolo páté hodiny byla tisková konference v češtině a angličtině. Slavnostní večeře.
19. února okolo 9. hodiny: Přílet do Toronta – uvítání Lincolnem Alexandrem.
10:00 příjezd do Katedrály Převtělení v Markhamu (nikdy neměla jméno Romanova katedrála). Bohoslužby a převzetí ceny SKS. Poděkování Václava Havla zde cituji přesně: „Velice děkuji SKS za tuto významnou poctu. Je v tom něco symbolického. Znamená to, že se otvírá nová éra vztahu mezi námi a vámi, kteří žijete ve světě, nového vztahu mezi našimi dvěma národy a za třetí nového vztahu k náboženství a víře. Znovu vám děkuji!“ (V těchto pár větách není žádná konspirace.)
Celé bohoslužby a slavnost byly poměrně krátké. Maximálně do 11 hodiny. Zúčastnilo se jich několik stovek krajanů a asi padesát novinářů.
Poté se Václav Havel odebral k liberálnímu ontarijskému premiérovi Davidu Petersonovi, kde teprve nastal časový skluz. Během oběda Peterson poučil Havla, že demokracie znamená i utahování opasků, Havel vtipně odpověděl, že si dá tedy jenom polévku, aby premiérovi ušetřil nějaké peníze.
Pokud došlo k nějakému zpoždění, tak to nebylo v Romanově katedrále, ale na obědě v Sutton Place Hotelu na Bay St. Jelikož do Convocation Hall nebylo daleko, Václav Havel se rozhodl jít pěšky a při tom zapózoval s motorkou torontského policisty. Druhý den se tato fotografie objevila v Toronto Star. Není mi známo, že by se Václav Havel na této motorce projížděl. Silně o tom pochybuji.
Tyto podrobnosti byly publikovány, jak v Novém domově. tak jsou zachyceny na videu Havlovo Toronto. Nikdy jsem je neskrýval a nechápu, proč jsou nové pro Josefa Čermáka po 26 letech.
A ještě k osobě prvého slovenského velvyslance Antona Hykische. Josef Čermák píše: Pamatuji si, že brzy po rozdělení Československa jsem na Torontské univerzitě slyšel přednášku prvního slovenského velvyslance dr. Antona Hykische, který vystudoval medicinu na Karlově univerzitě, takže byl dobře obeznámen s náladou v české části země i na Slovensku. Jeho přednáška pronesená anglicky se zabývala rozdělením Československa. Jeho závěr: referendum by separatisti nevyhráli. Odpor k rozdělení byl na Slovensku větší než v Praze. Statečný člověk.
Zde je stručný životopis Antona Hykische: Narodil sa v rodine úradníka a vzdelanie získaval v Banskej Štiavnici, Pukanci, v Leviciach a napokon v Bratislave, kde študoval v rokoch 1951 – 1956 na Vysokej škole ekonomickej. V rokoch 1956 – 1958 pracoval vo výskumnom ústave, v roku 1958 na Železničnom staviteľstve, v rokoch 1958 – 1962 v Záhradníctve a rekreačných službách mesta Bratislavy. V rokoch 1962 – 1969 pracoval ako literárny redaktor v Československom rozhlase, v rokoch 1969 – 1974 v Ústrednej knižnici SAV, od roku 1974 pracoval v Diele. Od roku 1987 bol redaktorom a neskôr i riaditeľom vydavateľstva Mladé letá, v rokoch 1990 – 1992 bol poslancom a v rokoch 1993 – 1997 veľvyslancom v Kanade. Nevím, že by se někdy vyjádřil statečně proti rozdělení Československa.
Plně souhlasím s Lubomírem Stejskalem v ND č. 13, že rozdělení Československa bylo hlavně dílem Václava Klause a Vladimíra Mečiara.
Tuto odpověď jsem napsal kvůli tomu, že jsem podobně jako Josef Čermák pamětník celé události a prakticky jsme byli s manželkou Marií Gabánkovou jediní dva členové kanadské komunity, kteří měli tehdy novinářskou akreditaci a s výjinkou několika událostí jsem celé dva dny 18. a 19. února 1990, vše sledoval přímo na místě, nikoliv pouze z Convocation Hall nebo z Prahy jako Josef Klíma. Také nemohu být označen jako nekritický sympatizant Václava Havla, protože jsem byl (pokud vím) jediným v kanadském parlamentě, který při Havlově druhé návštěvě v Ottawě 29. 4. 1999 po jeho projevu nepovstal a netleskal a na tiskové konferenci s Václavem Havlem jako jediný vyslovil nesouhlas.
Aleš Březina
***-