Ještě k torontskému festivalu
Jak jsme uvedli v minulém čísle na TIFFu byly dva české projekty. Seriál Pustina a film Petra Václava Nikdy nejsme sami. Z německé produkce mne zaujal ještě film Petry Eperlain a Michaela Tuckera Karl Marx City. Jak řekl před časem na plzeňském festivalu německý režisér Christian Schwochow, západní Němci tunelují naši východoněmeckou historii. Dělají ji černobílou, ale ve skutečnosti se pohybovala v šedivé zóně. Životem v tzv. Německé demokratické republice se zabývá velice často televizní stanice Deutsche Welle (v Torontu na Rogers - kanál 195).
Film Karl Marx City nám nechává nahlédnout právě do života v bývalé NDR. Můžeme se podívat na práci Stasi, vidět archivy východoněmecké tajné služby, která měla 92000 pracovníků a půl milionu spolupracovníků.
Pravděpodobně se jednalo na jedné straně o ekonomicky jeden z nejlépe fungujících komunistických systémů, na druhé straně o nejdůkladněji profízlovaný systém, který byl tak dokonalý, že sledoval, jestli se občan dívá na západoněmeckou televizi a na jaké programy v ní. Při tom Karl Marx Stadt, který ležel nedaleko českých hranic, byl výstavní ukázkou života v NDR. Film o tomto městě je zároveň varováním před ostalgii – sentimentálním vzpomínáním na staré dobré časy.
Naopak do současnosti nás zavedl seriál Pustina. Po torontském festivalu jsme položili několik otázek scénáristovi Štěpánu Hulíkovi.
Pokud se nepletu, celý seriál měl premiéru zde v Torontu, ale před tím byly první dva díly promítnuty na festivalu v Karlových Varech, kdy se objeví v české televizi?
Na HBO bude mít seriál premiéru 30. října. Jednotlivé epizody poběží vždy s týdenním rozestupem, přičemž souběžně budou k vidění také na webu na HBO GO. Současně s tím poběží Pustina také v dalších teritoriích HBO Europe - například v Polsku, Maďarsku, Španělsku, Nizozemí či Skandinávii.
Promítání trvalo v Torontu 449 minut, skládalo se z osmi dílů, jsou pod ním uvedeni dva režiséři Ivan Zachariáš a Alice Nellis, mohl byste to upřesnit, kdo dělal kterou část?
Ivan byl hlavní režisér, to znamená, že vybíral herce a klíčové členy štábu a nastavil vizuální podobu celého seriálu. Vedle toho režíroval epizody 1, 2, 5 a 6. Alice nastoupila do projektu jako druhý režisér a pokračovala v Ivanem nastaveném stylu režií epizod 3, 4, 7 a 8. Celý seriál však vypráví jeden souvislý příběh, má samozřejmě jednotnou náladu a běžný divák nepozná rozdíl mezi díly režírovanými Ivanem a částmi natočenými Alicí.
Kde se film natáčel?
Natáčení probíhalo na řadě lokací v Čechách a v Polsku. Drtivá část v reálných exteriérech severních a západních Čech, kde jsme maximálně využili genius loci tamějších vesnic a krajiny.
Jak dlouho se natáčel?
První natáčecí den byl na začátku listopadu 2015 a poslední na konci května 2016, to znamená, že šlo o víc jak půlroční natáčení.
Film má tři roviny, jedna je spíše jako detektivní příběh, tragédie v zapomenuté obci, druhou rovinou je vliv těžařských společností na život obyvatel, třetí rovinou je rozpolcená osobnost jednoho z hlavních hrdinů. Jak se Vám jako scénaristovi dařilo tyto tři roviny držet pohromadě, aby zapadaly do sebe jako tři kolečka v hodinkách? Pochopitelně bychom nalezli i další roviny. Mohl byste některé z nich naznačit?
Příběh Pustiny se skládá z řady vrstev a příběhových linek. Kromě těch, které jste vyjmenoval, je velmi důležitá ještě příběhová linka místního výchovného ústavu, pasťáku, a tamějších kluků a vychovatelů. To je prostředí, které obecně ve filmu nevidíte a troufnu si říct, že v české kinematografii ještě v takto autentické, realistické podobě nebylo vykresleno nikdy. Snažili jsme se, aby se jednotlivé příběhové linky nestřídaly mechanicky. Divák by měl mít vždy pocit, že vyprávění směřuje právě tam, kam si žádá příběh sám a ne kam se ho snaží ohnout autoři. Zároveň jsme usilovali o to, aby v jednáních a v dialozích našich hrdinů nebyl ani jediný falešný tón. Postavy by měly působit absolutně autenticky, divák by jim měl od začátku do konce věřit, přestože se místy dopouštějí i velmi mezních činů. Stále byste měli mít pocit, že sledujete příběh, který se mohl klidně odehrát jen kousek od vás, nikdy byste neměli podlehnout onomu úlevnému „to je jenom film“.
Upřímně řečeno, ničeho takového se ani trochu nebojím. Pustina není ten typ detektivky, kterou sledujete právě jen proto, že jste zvědavý, jak to nakonec dopadne. Naopak, je to příběh, kdy vás zajímá všechno mezi začátkem a koncem. Postavy, jejich vztahy a vývoj, vykreslení prostředí... to všechno je tím, co ve vás po zhlédnutí Pustiny zůstane (alespoň tomu věřím...). A věřím také, že se do tohoto světa budete chtít znovu vrátit i poté, co budete znát rozřešení celé záhady.
Jaký měla Pustina ohlas na festivale? Objeví se v severoamerické televizi?
Pro nás bylo největším zadostiučiněním, že diváci, kteří přišli, opravdu vydrželi v sále celých těch víc jak osm hodin. Podle toho soudím, že je seriál zaujal. Zda se Pustina objeví i v severoamerické televizi, je v tuhle chvíli obtížné předjímat. Neanglicky mluveným seriálům se tohle podaří skutečně jen zcela výjimečně a fakt, zda Pustina do této kategorie pronikne, nezáleží už ani na jejích kvalitách, ale spíš na souběhu řady šťastných okolností.
Během festivalu jsme měli možnost i pohovořit s autory filmu Nikdy nejsme sami, režisérem Petrem Václavem a producentem Janem Macolou.
Prvním vašim filmem v Torontu byl film Marian z roku 1996, následovaly Paralelní světy (2001) pak dlouhá odmlka a najednou dva filmy Cesta ven (2014) a Nikdy nejsme sami (2016). Co způsobilo tu dlouhou pauzu?
Nevím, protože nic z toho, co jsem chtěl produkovat se nepodařilo. Byly ekonomické problémy, neměl jsem producenta. Ocitl jsem se v začarovaném kruhu, kdy se mi žádný z těch projektů nepodařilo zrealizovat, ale pořád jsem na něčem pracoval.
Vraťme se k filmu Cesta ven…
Film byl natočen v roce 2013, ale v kinech byl uveden v roce 2014. Jednalo se o rychlý podnět producenta Jana Macoly. V té době jsem nechtěl žádný český film točit. Setkali jsme se v Cannes a tak vznikl rychlý projekt Cesta ven. Okamžitě jsem se vrátil do prostředí, které jsem znal. Do romského prostředí. Znovu jsem se setkal s dětmi, kteří hráli v Marianovi. V tu dobu již byli otcové rodin. Měsíc a půl jsem se s nimi bavil a trávil jsem s nimi čas. Z toho pak vznikl scénář. V tu dobu již existoval scénář na film Nikdy nejsme sami a hned po dokončení Cesty ven, jsme začali s tímto filmem a natáčení šlo poměrně rychle. Současných problémů s filmem je několik. Lidi chodí do kina na české filmy stále méně a méně. Publikum nechodí na tento druh filmů a lidé nevyhledávají filmy s romskou tématikou. O Cestě ven se hodně diskutovalo, nebyla zde divácká základna. Změnu přineslo odvysílání Českou televizí a najednou jsme dostali tu řadu českých lvů, což je největší české ocenění kritiků, s čímž jsme nepočítali. Když se film dostal do Francie, tak měl dvojnásobnou sledovanost. V Čechách ho vidělo v kinech 4000 lidí v televizi přes tři sta tisíc lidí a na internetu to mělo pirátsky i třeba sto tisíc shlédnutí.
Film Nikdy nejsme sami mně připomněl Jean-Paul Sartra Za zavřenými dveřmi a Zeď. Ovlivnil vás nějakým způsobem tento existencialista?
To mne překvapuje, ale je pravdou, že se velice zajímám o problém determinismu a svobodné vůle a tohle téma je jistě v tomto filmu obsažené a Sartrovu knihu Bytí a nicota jsem studoval. Je tam třeba zajímavá věc: Když se dívka podívá do zrcadla a řekne jsem ošklivá, není to konstatování, ale projev a je pravdou, že otázka lidské vůle a nakolik jsme svobodní a nakolik jsme odsouzení k fatálnímu sledování toho, co se děje kolem nás, je již od Mariana něčím, co se táhne mojí tvorbou. Zeď si nepamatuji, ale člověk může mít něco v podvědomí aniž by to racionálně dokázal zdůvodnit.
Jaká byla spolupráce s Klaudií Dudovou a Zdeňkem Godlou?
Vlastně nedošlo k přerušení spolupráce mezi námi a pokračovala i ve filmu Skokan, který je již téměř hotov. Pro nás se nejedná o trilogii, ale o životní období, kdy jsme se nerozešli. Skokan je road movie, o klukovi, který vyjde z basy a kterého nic nečeká, tak se vydá do světa. Je to taková pohádka o hloupém Honzovi s dokumentárními prvky nebo naopak dokument s pohádkovými vstupy.
Zabýváte se romskou problematikou, je pro Romy nějaká „cesta ven?“
Myslím si, že je, ale je dlouhá, ale museli bychom všichni společně chtít. Základem je vzdělání a uplatnění na pracovním trhu. Samozřejmě, že není jednoduchá.
Ve filmu Nikdy nejsme sami se hovoří také o multikulturalismu…
Ano bachař ve filmu nejen, že nemá rád multikulturalismus, ale chce zapálit očistný oheň. Není to ani tak z programového prohlášení nějaké strany, ale jeho výroky jsou z toho, co člověk slyší na ulici, na internetu, co lidi mezi sebou říkají, co se přemílá po hospodách. Chtěl jsem tím postihnout ducha doby. Někdy má člověk pocit, jestli dnešní politici necitují některé pasáže přímo z filmu. Ten problém je také v tom, že pokud lidé žijí v nějaké větší aglomeraci a setkávají se jako například v Londýně nebo v Torontu, tak netrpí strachem z neznáma. Zatímco, když jsme točili na venkově a zeptali jsme se lidí, kdo hlasoval pro Miloše Zemana, tak to byli všichni. Tento problém je na celém světě. Velice často se to projevuje tak, že pokud lidi někoho znají osobně, tak říkají, že on je výjimkou.
Jak byl tento film přijat v Torontu?
Bylo zajímavé, že kanadské publikum reagovalo jinak než evropské, reagovalo více na obraz. Na Berlinale byla reakce velmi živá, lidi se smáli od začátku do konce. Tam to brali jako černou komedii. Zde to lidi brali více jako drama. Film není dělán tak, aby předpisoval, jak má divák reagovat, což ale přináší nejistotu, nevíte jak to vyjde a nevíte, jak to divák bude brát.
Aleš Březina – Toronto
***-