Festivalů je dnes více než je zrnek z makovice
Ještě neskončil Mezinárodní filmový festival v Torontu a začíná Cinefest v Sudbury. Stojí za připomenutí, že torontský festival minulý rok promítl 376 filmu z 71 zemi a přišlo se podívat půl milionu diváků; snadným výpočtem každý film shlédlo 1200 diváků, což značí divácký úspěch kinemetografie a rostoucí vytrvalost diváků během padesáti let v historii festivalů.
Při zběžném nahlédnutí do Wikipedie Seznam filmových festivalů: zvědavec může zjistit, že filmových festivalů se pořádá ročně tisíce v sedmačtyřiceti evropských zemích; například v Česku je na seznamu odvolávka na 46 filmových festivalů a ve Francii 200, a to už zvědavec ztratí trpělivost všechny filmové festivaly spočítat.
Zjevně se pořádání filmových festivalů a udělování cen stalo průmyslem paralelním k filmové tvorbě a umožňuje takto shromažďování filmových profíků s diváckou veřejností. Zároveň jde i o přední místa filmů zasluhujících pozornost.
V mládí jsme chodili do kina pravidelně jednou týdně a záliba k filmu s věkem nepohasla; jako senioři už do kina nechodíme, protože společenské míchání diváků už nehledáme a díky videu a internetu můžeme vidět každý film doma.
Můj nejoblíbenější filmový scenárista, režisér a herec Woody Allen tvrdí, že se žádného festivalu neúčastnil; navzdory Allenově tvrdošíjně neúčasti na festivalech, Woodyho filmy získaly stovky ocenění na 87 rozmanitých světových festivalech.
Festivalovou jedničkou bylo bezpochyby devadesáté udělování Oscarů v hlavním městě světového filmu, Hollywoodu. Woody Allen navzdory své neúčasti ve festivalovém klání obdržel za půlstoletí své filmařské činnosti 24 nominaci na Oscara a sedm Alenovych filmů je ozdobených zlatou soškou.Tento výsledek je fascinující, že z půlstovky Allenových filmu, každý sedmý získal zlatou cenu.
Jen jednou porušil Woody Allen svou nechuť k festivalovému cirkusu a to v roce 2002; Allenův krátký projev k Filmové Akademii je přístupný na youtube a ve volném překladu řekl do hlediště plného filmových nadšenců asi toto:
„Před několika týdny mne zavolali z výboru Filmové Akademie, což mne velice poděsilo, protože jsem se domníval, že požádají o vrácení Oscarů a já nechci oznámit, že zastavárna, kam jsem zlaté sošky zašantročil, už nedělá byznys a neznám způsob, jak bych mohl zlaté sošky Akademii vrátit.
Ale člověk z Hollywoodu nežádal vrácení Oscarů, ale požádal mne, jestli bych natočil film o NewYorku, který by vyjádřil, že i po kalamitě 9/11 je New York výtečné město k točení filmů.
Zaváhal jsem,“ pokračoval Allen do mikrofonu, „a vyslovil tucet filmařů, kteří by zajisté natočili zajímavější reklamu filmařství v New Yorku, ale hlas z Akademie mi sdělil, že zkoušeli požádat jiné filmaře, ale nikdo neměl zájem.
Tak jsem tady u mikrofonu, abych chválil New York, přestože můj poslední celovečerní film Prokletí žlutozeleného škorpióna ani nedostal nominací.“
Mimochodem Allenův film Prokletí žlutozeleného škórpióna je skvostná komedie, kterou Woody Allen napsal, režíroval a zahrál hlavní roli vedle neméně skvostné a krásné Heleny Hahnové. Od přelomu tisíciletí natočil Woody Allen rok co rok film, který patří do kategorie nezapomenutelných filmových zážitků. Milovníci Woody Allena v češtině měli příležitost shlédnout víc jak polovinu z padesáti Woodyho filmů ve výtečném dabingu Allena mistrem Jiřím Pragerem, který napodobuje herecký projev Woody Allena dokonale, včetně Woodyho vzdechů, koktání a zajíkání; což ovšem může posoudit akorát divák zběhlý v angličtině i češtině.
Po premiéře nejnovějšího Allenova filmu Café Society, který Allen napsal a režíroval a hlavního hrdinu Bobbyho zahrál Jesse Eisenberg, (ačkoliv je to perfektní role pro Allena, kdyby byl o padesát let mladší), o mladém muži, který jde hledat štěstí do Hollywoodu a najde své uplatnění v New Yorku.
Festivaly jsou určitě prospěšné zviditelnění nových filmů a filmových profesionálů, ale pro náročného diváka je podstatný film a nikoliv festival, na kterém film získal účast a dokonce nějaké to ocenění.
Rosťa Firla – Sudbury
*** -