Zastavení v Sezimově Ústí
Hezké město asi 4 km jižně od Tábora na ploše kolem 850 hektarů s přibližně 7000 obyvateli. Je rozděleno na část starou historickou zvanou Paďousy a část novější zvanou Baťov nebo Kovák. První historickou zmínkou o městě byl rok 1250, v závěti Petra Voka z Rožmberka z roku 1262 je též město zmíněno a konečně i u Karla IV. je pamatováno na město jako na „Ústí nad řekou Lužnicí“. Takže opravdu není žádná nouze dokladovat historickou existenci města. A koncem 13. století je město uvedeno v královské listině v souvislosti s nalezišti stříbra. Postupně se stává vrcholným městem středověkým s významnými stavbami té doby jako Domem pánů z Ústí, klášterem, kostelem, farou, špitálem a třemi předměstími. V roce 1420 byl život města ukončen vypálením husity. Do dneška se historikové neshodli na důvodu. Obyvatelstvo bylo uchráněno a včas přesídlilo nedaleko od města – do místa, kde později vznikl bájný Tábor. Z původního Ústí zbyly jen rozvaliny, postupně zarostlé trávou a náletovými dřevinami, rumiště pod sebou dokonale ukrylo způsob žití zdejších lidí v 15. století. Všudypřítomné rumiště zde bylo až do 19. století.
Roku 1827 vznikl stavební návrh vystavět město nové v empírové podobě a v roce 1920 dostalo zpět své původní jméno Sezimovo Ústí, podle Sezima V., ze šlechtického rodu slavných Vítkovců. Během dalších asi třiceti roků se podařilo nemožné. Archeologický ústav a Táborské muzeum téměř po 550 letech odkryly úplný unikátní půdorys jednoho z předměstí s původními usedlostmi, studnami, trativodním kanalizačním systémem, dílnami hrnčířů, cihlářů, kováře, sladovníka, řezníka a množstvím předmětů denní potřeby i předmětů zdobných. Někdy se proto Sezimovu Ústí říká české Pompeje.
Za industriální část města vděčíme Baťům. Jan Antonín Baťa si zde vyhlédnul obecní pozemky pro základní tovární stavbu MAS na obráběcí stroje. V původní baťovské představě měla být tato továrna postavena na Slovensku, nakonec ale zvítězilo Sezimovo Ústí. Stavba továrny zcela ovlivnila vývoj města, které až do této doby bylo městem klidným a celkově nevýrazným s hlavní charakteristikou znamenité okolní přírody. Kromě MAS začala stavba domků, velmi podobných domkům zlínským. A samozřejmě, že baťovská koncepce a zlínská tradice neopomněla stavbu školy pro přípravu budoucích zaměstnanců Baťova koncernu. Až do roku 1950 celý stavební rozvoj realizoval a financoval koncern Baťa, pak už jen některé ze staveb. Zajímavý je i název továrny MAS, má totiž několik možných výkladů, Moravské a slovenské strojírny, Mechanické a automatické stroje, Moravské akciové společnosti. Poslední varianta platí dodnes, jen zcela krátkou dobu se místo MAS používalo logo TOS – továrny obráběcích strojů. Samozřejmě, že také zasáhl komunistický režim, takže po znárodnění koncernu Baťa vznikl z MAS národní podnik Kovosvit, později podnik státní.
Vznik továrny a jejího obytného sídliště logicky vytvořily dokonalou část průmyslové části města. Obytné sídliště bylo celkově obrovské, v 1. etapě roku 1939 bylo ke dvěma továrním halám postaveno 150 domků, jídelny, společenský dům - z kterého je dnes hotel. Za války došlo ke stavebnímu útlumu, který představoval jen 13 postavených čtyřdomků, pod projektem byl podepsán ing. Karfík ze Zlína. Tato válečná kolonie je známá jako kolonie Německá, byty již byly rozměrově větší a lépe vybavené. V letech 1946-48 vznikla kolonie Americká, což bylo 40 čtyřdomků opět ve větším komfortu.
Po těchto koloniích následovaly další stavby, pojaté už v socialistickém realismu, tak zvaná „sorela“, ani tyto stavby však tehdy nenesly viditelné stopy nekvalitního práce.
Baťa do Sezimova Ústí vstoupil se svou jasnou koncepcí „zahradního města“ a stavby města pojal jako jednoduché, přímočaré a lidsky logické. Baťův funkcionalismus dobou utrpěl mnoho ztrát, ale ve městě jeho velké stopy do dneška existují a jsou stále obdivuhodné. Baťa důsledně od sebe oddělil zónu výrobní, obytnou a společenskou, čímž dal základ pro urbanisticky ideální město. Architekturu pojal jako neoddělitelnou součást zdejšího života a to na jedné z předních životních příček. Jeho typ zahradního města se stal později vyhledávaným modelem pro obdobná ztvárnění jak v Čechách, tak v cizině. Zajímavostí zahradního města Sezimova Ústí je i to, že jeho původní schéma mělo jakýsi botanický podtext a sice tvar listu, jehož řapík směřoval k MAS, listové žilky značily ulice s rodinnými domky. Všude se přálo zeleni, travnatým plochám, ošetřovaným živým plotům, stromům, keřům a veřejným studním. Základním sezimovo ústeckým keřem, trvale vysazovaným, se stal ptačí zob.
V části historicky staršího města se v 19. a 20 století začal odvíjet život zcela odlišný, než byl industriální život výše popsaný. Do blízkosti Sezimova Ústí totiž velmi často přijížděli Edvard a Hana Benešovi, pobývali zde jak před 1. světovou válkou, tak počátkem 20. let. Jezdili sem ke staršímu bratrovi Bedřichu Benešovi, který na řece Lužnici vlastnil mlýn Soukeník. Kraj si oba zamilovali a z jeho návštěv se vraceli nabiti pozitivní energií a vnitřním uspokojením. V roce 1929 se definitivně rozhodli pro koupi parcely nad soutokem Lužnice a Kozského potoka.
Na parcele si vysnili své letní sídlo. Vilu postavil táborský stavitel A. Soumar podle projektu architekta Petra Kropáčka. Protože jak Hana, tak Edvard měli nesmírně rádi Francii a v ní pak hlavně její typicky venkovský jih, požadovali, aby jejich letní vila měla obdobný styl. Jejich stavební požadavky na nízké střechy a světla plné místnosti se splnily. Z rozměrných okenních otvorů a četných dveří na terasu lze vyvodit další požadavek, a sice organické propojení se zahradou. Hana Benešová se velmi aktivně sama podílela na vnitřním vybavení vily a to jak nábytkem, tak nejrůznějšími předměty zdobnými, obrazy, koberci a podobně. Každopádně pro vnitřní vybavení měla neobyčejný umělecký cit. Stavbou vily a zařizováním žili naplno oba, ale hybnou silou byla přece jenom víc Hana. Z její korespondence manželovi z 24. 9. 1930 je možné lásku k budoucímu sídlu více než jen tušit: …v Sezimově Ústí jsem byla v neděli a pondělí a mohu říct o svém celkovém dojmu, že jest nejlepší. Vyhlídka z prvního patra je krásná, místnosti pohodlných rozměrů. Ta celá stavba není bez duše. Včera jsem koupila pro Tebe velice půvabný starý český psací stůl. Bude se Ti jistě moc líbit…
Osud jejich manželství nenaplnil rodičovstvím a tak se oba potřebovali k něčemu upnout, najít náhradu za bezdětnost a tím se jim oběma stalo Sezimovo Ústí. Postupným přikupováním pozemků činila nakonec výměra parcely plných deset hektarů. Beneš nabídl svým tehdejším dvěma přátelům možnost se o parcelu podělit a postavit zde další letní sídla. Těmi tehdejšími přáteli byl Zdeněk Fierlinger, poblíž kterého Benešovi už bydleli v pražském bytě Na Zátorce v Bubenči a Ludvík Strimpl – malíř a pozdější Benešův spolupracovník v diplomacii a vyslanec. Oba souhlasili a tak na rozsáhlé parcele vznikla další dvě letní sídla. Dnes je Strimplova vila v soukromém držení a Fierlingerova patří městu.
V zahradě či parku jsou i další stavby vzniklé za života Edvarda a Hany Benešových, zejména tenisový kurt, malý zahradní bazén, pergola, velký zahradní bazén, dům správce, altán v alpiniu. Beneš zde zůstal věrný i sportu, byl čestným předsedou SK MAS Sezimovo Ústí, kde se pěstoval hlavně fotbal. Městu pomáhal i jinak, finančně podpořil úpravu chodníků, elektrifikaci, telefonní přípojky, stromořadí a úpravu fotbalového hřiště.
Komunisté podvedli Hanu Benešovou, neboť její závěť nerespektovali a při notářském řízení byl dědic přejmenován na „Čs. stát – Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře“ a o něco později byl podvod dovršen a za dědice byl označen „Čs. Stát – ONV v Táboře“. Do táborského muzea se tehdy dostala jen část movitého majetku a do vily se prý nastěhoval Lubomír Štrougal. V roce 2000 se stala vila národní kulturní památkou i s celým areálem. V roce 2005 byl otevřen Památník dr. Edvarda Beneše a v roce 2006 se konečně zdařila další rekonstrukce, která přísně vycházela z původnosti. V této době byla celá zahrada rozdělena na dva díly, spodní parkový, otevřený veřejnosti s hrobkou a památníkem a zahradu kolem vily. Z parkové části si už dnes nelze vilu prohlídnout pro vzrostlý les borovic a buků.
Těžce nemocný Beneš zemřel ve vile 3. září 1948 (před 68 léty) a byl pochován do hrobky v zahradě, v místě, které si vybral už za svého života, aby viděl na milovanou Lužnici. Hrobku vyprojektoval architekt Pavel Janák. Ostatky Edvarda Beneše zde byly uloženy v září 1948, urna s popelem Hany v roce 1975. Na hrobce je umístěna busta Edvarda Beneše zhotovená v roce 1947 sochařem Karlem Dvořákem. Vilu lze navštívit, ale je třeba se podvolit návštěvnímu režimu Úřadu předsednictva vlády.
A je to o Sezimově Ústí pro dnešek vše, po přečtení se už město, ani náhodou nejeví jen jako poklidné a tiché, už je nabito historií a osobnostmi, které se zde svou lidskou aktivní přítomností o celkový rozvoj města značnou měrou zasloužili.
Jana Fafejtová - Praha
Prameny: Říhová-Jihočeská universita-diplomová práce-šumné SÚ, Kosatík- Osm žen z Hradu, Kolář- Stavby na zahradě, Větvička- Zahrada a okolí, Fučíková- Zařízení vily, materiály Úřadu předsednictva vlády ČR, Zikmund- Na levém křídle Edvard Beneš, konzultace, internet, návštěva SÚ,
***