Léto v Ontariu
Coby dítě školou povinné jsem prázdniny vždy trávila jednak u babičky v Čerčanech u řeky Sázavy, kousek od Prahy, kde jsem se mimo jiné i v nádražní budově narodila. Druhou část léta pak u tety na chatě na Velkém rybníku, co by kamenem dohodil od Karlových Varů. Obě místa jsem měla ráda, vybírat jsem si z ničeho jiného nemohla, však asi hodně z vás ví, jak to tenkrát bylo. U babičky jsem krmila slepice, vybírala vajíčka, lezla po stromě na třešně, jednou týdně cesta na hřbitov, šlo se i na houby a když jsem byla poslušná, tak v neděli byla i zmrzlina. Denně ale, pokud počasí přálo, babička šla se mnou k řece se koupat. Plavat jsem již uměla, u jezu ve vodě jsem vydržela celé odpoledne. Cestu k řece kolem tratě jsme měly vyšlapanou, někdy jsme zašly i na nádraží jen tak lelkovat, dívat se na vlaky jak přijíždí i odjíždí, vymýšlela jsem si osudy cestujících. Hltala jsem knížky od Jana Morávka o osudech sázavských vorařů, později i o pytlácích z posázavských lesů, o jejich divokém a romantickém životě. U tety na chatě to bylo jiné, byla jsem tam se svými dvěma mladšími bratranci a tak se chodilo na ryby, do lesa na čolky, na motýly, vozila jsem je na kole na tyči, občas to sice naše kolena odnesla, ale zcela určitě jsme o nich tenkrát nepřemýšleli. Hlavní naší denní činností bylo koupání v rybníku, kde jsme se předháněli v plavecké zdatnosti. Večer většinou byly buřty nad ohněm. Ráda na svoje prázdniny vzpomínám, semínka lásky k přírodě, vodě i dobrodružství byla tenkráte zaseta.
Na pionýrském táboře jsem byla jenom jednou, to mně bylo asi devět let a celá akce skončila fiaskem, takže vícekrát jsem už nejela. Byl to takový tábor se vším všudy - v lese, spalo se v chatkách, nosili jsme pionýrské šátky, plnili se bobříci, koupání, večer táboráky a zpívání pionýrských písní. Jednou jsem ale byla vybraná, abych ohlídala asi dvacet opodál se pasoucích krav, když všichni ostatní se šli k vodě koupat. Já, holka z města! Už nevím, proč jsem to byla zrovna já, ale zůstala jsem tam s prutem v pravici a instrukcemi. Zprvu bylo vše v pohodě, ale potom si jedna z nich usmyslela, že si půjde za trávou o kousek dál. Kolíbala se směrem k úzké cestě vedoucí do vesnice vzdálené asi 3 km. Podle instrukcí jsem se za ní vydala, proutkem ji švihala a naléhavě volala: „Tam nechoď, pojď zpátky, tam ne…!“ Kravka moje volání totálně ignorovala a samozřejmě, že si dělala co chtěla a začala přidávat do poklusu. Já pořád za ní, už jsem začínala pobrekávat, a najednou jsem byla obklopena dalšími jejími sestrami, já mlela to svoje, a ony div mě neušlapaly a pokračovaly pořád dopředu. Běžela jsem s nimi kousek cesty, ale pak se rozběhly a běžely a běžely, až doběhly do vesnice. Byl z toho poprask, byla jsem napomenuta a druhý den si pro mne maminka přijela, byla jsem poslaná domů. Když o tom tak přemýšlím, tak to byl pro malou holku dost krutý výprask. A jaké další mě pak ještě čekaly!
Pobřeží velkých jezer – Ontario, Erie, Superior (česky nazývané také Hořejší), Huron, Georgain Bay - je lemováno nesčetnými plážemi, pískovými dunami a často ani nedohlédnutelným druhým břehem. Příkladem toho je např. malé městečko u jezera Erie, Crystal Beach (Krystalová pláž), kam jsme s dětmi jezdili za nedělním koupáním. Ještě i teď se ráda do těchto míst k jezeru vracím, mám totiž vždy pocit, že jsem u moře. Toto jezero, na rozdíl od Ontarijského, je poměrně mělké, teplejší a je zde skoro neustále vítr, takže s ním i pořádně velké vlny a to je pak koupání! Časy se ale mění, z Crystal Beach se stala, bohužel, již jenom kolonie zchátralých chatek. Až se vám někdy bude chtít vytáhnout auto z garáže na silnici, za návštěvu stojí Port Dover, také u jezera Erie, rybářský přístav, jedno uliční městečko, ale hlavně zde ve stánku či v restauracích dostanete smaženého jezerního okouna, (perch), lokální specialitu, za kterou sem hodně labužníků přijíždí. Každý pátek - třináctého, se tu sjedou motorkáři. Je jich tady jak mušek na broskvi, nedá se pak ani projít, to už jsem viděla, zažila, stačilo, ale na toho okouna si každým rokem zajedu.
Víte, že jezero Superior je největší jezero na světě?
Po čtyřstovce z Toronta nahoru se dostaneme k Georgian Bay, další obrovské vodní ploše. Ta tvoří spolu s přilehlými ostrůvky jeden z nejkrásnějších Národních parků. Podél jeho břehů je jedno roztomilejší městečko za druhým a veškeré letní aktivity mají co dělat s vodou. Jedna z nejznámějších rekreačních oblastí v jednom z jeho zálivů je Wasaga Beach, velmi populární svojí 16 km dlouhou sladkovodní pláží, která je nejdelší na světě! Často jsme sem jezdívali za nedělním koupáním, dříve to byla jen taková chatová kolonie, teď sem přibyly i výstavní domy. Ale to koupání!! Čistá voda, pískové pláže, mělká, nedohledný břeh, neopakovatelné západy slunce. Mohu potvrdit, jezdím sem i nadále, dcera s rodinou bydlí opodál. Pláže jsou stále plné, každým rokem přibývá však aut, ale i obchůdků se zmrzlinou! O kousek dál na západ je sedmnácti tisícové městečko Collingwood s bohatou loďařskou historií, s Blue Mountains, (Modré hory) se sjezdovkami a luxusním lyžařským střediskem, golfovými hřišti, loděnicemi, ale i populárním každoročním Elvis Presley festivalem. Oblíbené místo pro aktivní seniory.
Také jsme si s mužem několikrát vyjeli až hodně nahoru na sever po dálnici 11 do Kapuskasing. Tady jsme se nalodili a kánoí sjížděli buď řeku Groundhog (svišť), velmi izolovanou anebo Spanish (španělskou), častěji sjížděnou. Vzpomínám, jak jsme kdysi „jeli“ třeba Berounku, nebo jednou i Ohře, ty se zdají jen pramínkem vody oproti těmto veletokům. Ale na druhé straně, romantika Berounky se nedá nahradit. Tam nahoře, to už bylo tuhé, museli jsme se přihlásit u policajtů a říci jak dlouho tam budeme a kdy budeme zpět, jinak by nás začali hledat. Ani jednou se nám nestalo, že bychom potkali nějakou jinou loď, či viděli další živou bytost. To ale neznamená, že se nejezdilo a věřím, že se jezdí ještě více, u policajtů rejstřík zapsaných jmen byl dlouhý. Portáže byly sice někdy dost náročné, i tak ráda vzpomínám… Manžel si jednou vyjel sám, přijel ale domů za pár dnů a skoro jsem ho nepoznala. Obličej měl opuchlý a z vlasů při sprše mu tekla krev. Byl do krve poštípán, doslova sežrán black flies (černými mouchami), potvory, ty jsou velice nepříjemné. To je, bohužel, ta druhá stránka severu – komáři a mouchy. Dost lidí často přehodnocuje, zda se mají vydat na pospas těmto žíznivcům.
Většinou s každou návštěvou z domoviny jsme podnikli pár výletů po blízkém i vzdálenějším okolí. Tutovkou je výlet na lodi z Parry Sound na Georgian Bay, kdy se 2-3 hodiny proplétáme mezi 30 000 ostrovy, ano, tak to stojí v moudré knize, malé i větší. Pohybujeme se na Canadian Shield, takže ostrovy jsou drsné, skalnaté, chaty jsou však vkusně vkloubeny do prostředí. Velmi typické pro tuto krajinu jsou větrem ošlehané severské jedle. Stejný zážitek je z Kingstonu, na jezeře Ontario proplouváme jedním z mnoha Národních parků (Thousand Islands National park) mezi tisícem ostrovů. Drsnou krásu kanadského severu si oblíbila a zvěčnila na svých plátnech skupina malířů, známá jako Group of Seven (Skupina sedmi). Světově uznávaná, jejich dílo je možno vidět v galerii ve městečku Kleinburg, nedaleko od Toronta.
Dalším velmi oblíbeným místem, kam za rekreací, klidem, krásou i mystikou, je Manitoulin Island. Je obklopen Huronským jezerem, svou velikostí 2 800 km čtverečních je největším sladkovodním ostrovem na světě. Pár malých vesniček, farmáři, lesy a jezera, turistické stezky. Před více než 10 000 lety osídlil ostrov kmen Indiánů Ojibway, kteří na malé části zde stále žijí. První víkend v srpnu se tady, na oslavu jejich kultury, pořádá velký Pow wow festival, jeden z největších v Kanadě. Toho jsem se nikdy nezúčastnila, protože je to představení/atrakce pro turisty a to mě neláká. Ale jak jsem slyšela, tak je to velmi navštěvovaná slavnost. Z ostrova na ontarijskou pevninu jezdí v sezóně denně několikrát za den osobní přepravní loď. Tobermory, malá rybářská vesnička, je nejsevernějším místem sto km dlouhé Bruce Penninsuly (poloostrova), Národního parku. Z jedné strany je omývána vodou z Georgian Bay, z druhé z Huronu. Je zde i konečná pro pěší cestu z Niagary on the Lake, která je dlouhá přibližně 800 km. Je tou nejstarší a nejdelší značenou turistickou stezkou v Kanadě! Tu jsem zatím ještě nešlapala, ale znám druhé, kteří to udělali. V těchto místech jsem byla několikrát, na pobřeží i na malých přilehlých ostrovech jsou nádherně zformované vápencové kamenité útvary. Je tu též i ráj pro potápěče – potopené lodě, krystalově čistá voda a formace kamenů. Stalo se mi nejednou, že jsem se dívala na vodu, nikde nikdo a najednou se z vody vynořují „mimozemšťani“, černé neoprenové postavy. Podívaná jak z jiné planety.
Jedním z dalších významných Národních parků je Point Pelee, na své si tu přijdou přírodozpytci. 20 km výběžek do Erijského jezera ve tvaru V je tím nejjižnějším bodem jižního Ontaria. Částí parku jsou bažiny i mokřiny, žije tu hodně druhů ptáků, motýlů, vodních zvířat i ryb. Z pevniny je postaven dřevěný chodník do mokrého terénu, takže se můžeme vydat na obhlídku pěšmo anebo můžeme popojíždět na kánoi či kajaku mezi trávou bažiny. V blízkosti je městečko Kingsville, kde Jack Miner vybudoval rezervaci, útulek pro ptáky. Zajímal se o migraci ptáků, zejména kanadských hus. Se svým zkoumáním začal na přelomu minulého století, postupem let se stal jedním z nejuznávanějších mluvčích v tomto oboru, přitom do svých 33 let neuměl číst. Navštívila jsem rezervaci na podzim v době odletu kanadských hus na jih a byla to vskutku podívaná! Husy v houfech přilétaly, v houfech odlétaly, seřazené za sebou, a každá s visačkou, odkud jsou. Podle statistiky veliká většina se jich na jaře vrátí zpátky. Nemluvím ale o pár husách, ale o tisících. Denně jich přilétne a odlétne přes dvě stě tisíc! Jak to počítají nevím, ale na tabuli to bylo bílé na černém! A rozhodně to nejsou blbé husy, jsou přece kanadské!!
Jsem přesvědčena, že Algonquin Provincial Park se svým bujným porostem javorů a borovic, jiskřivými jezery a množstvím zvěře, je stejným symbolem Kanady jako je Niagara Falls. Založen v roce 1893, je nejstarším a nejznámějším parkem v Ontariu, roztahující se na ploše 7635 čt.km divočiny, bohatý ve své historii a různosti. V jeho nitru je více než 2400 jezer a 1200 km potoků a řek. Polohou v středním Ontariu mezi Georgian Bay a řekou Ottawou. Jak moudré knihy praví, každoročně přiláká nejvíce návštěvníků - jak z Ontaria, tak i z druhých provincií a má celoroční využití. Územím vede jen jedna asfaltová silnice, HWY 60, vstup do parku je možný buďto z východní anebo ze západní brány. Příležitostí jak park prozkoumat je několik, záleží, která je ta pro vás. Dostat se do divokého vnitrozemí je možné buď na kánoi, nebo 140 km pěšky po vysekaných cestách. S manželem jsme se sice jednou do nitra na kánoi vydali, strávili v divočině pět dní, ale zanechalo to ve mne vzpomínky na mraky komárů a malých černých much a medvědí stopy poblíž, takže jednou mi to stačilo. Sice jsme viděli soby a další paroháče, ale ty komáři mi fakt vadili. Další skupina návštěvníků holduje prohlížení jen podél HWY 60. Je tu velmi dobré informační středisko, muzea, obchody, galerie, restaurace, i možnost krátkých pěších túr. Kempy, chaty, hotely.
K historii parku zcela určitě patří i umělec, malíř Tom Thomson, který sem velmi rád jezdil a maloval. Za nevyjasněných okolností zde v roce 1917 nalezl i svou smrt. Byl sice iniciátorem založení Group of Seven, ale zemřel dříve, než Group of Seven byla oficiálně založena, takže on vlastně paradoxně k nim nepatří.
Park má dlouhou historii, bylo zde rušno, velmi se dařilo dřevařskému průmyslu. Na začátku 19. stol. místní pily dodávaly dřevo do Ameriky i do Anglie, postupem času poptávky rostly, vyrostly i nové pily. V polovině 19 stol. syn irských emigrantů John Booth začal v této oblasti s budováním dřevařského a železničního impéria, v roce 1892 jeho pila byla tou největší svého druhu na světě. Jak o něm píší a to se mi líbilo – povolání: Lumber king and railway baron. (Dřevařský král a železniční baron). Jeden z těch, co začínal od lopaty a dostalo se mu čestného místa v kanadské historii. Pily potom utichaly, až ztichly. Dnes se zde ještě kácí, ale pod velkým dohledem. Jak se na pile tenkráte pracovalo i celý proces od kácení stromů až k odvozu dřeva k zákazníku nám velmi přesně přiblíží muzeum. Venkovní exhibice, skanzen, asi dva km dlouhý okruh a když jsem viděla onu tehdejší techniku – sice fungovala, ale ta dřina! Velmi přesvědčivé. Tenkráte v té době do Kanady emigrovali Skotové, Irové i Němci, přicházeli v hojných počtech a tady našli své uplatnění.
Park dostal své jméno na zvěčnění památky jednoho z největšího národa Indiánů, který obýval Severní Ameriku. V roce 1992 se stal National Historic Site of Canada
Mohla bych psát a psát… Jedete-li po jedné z hlavních dálničních tepen anebo po regionálních silnicích, hned uvidíte, kam lidé v létě směřují. Na střechách aut kánoe, kajaky, zavěšená kola, přívěsy s loděmi, mobilní domy – hurá, jede se do přírody! Nemáme sice vysoké hory, ani moře, ale máme tu tisíce jezer s čistou vodou a plné ryb, plochy lesů i zeleně. Jsme velmi bohatá provincie! Ontario je prostě ideálním a krásným místem pro ty, kdo mají rádi pobyt v přírodě se vším tím, co sebou přináší. Ale to znamená, že i s komáry!
To si myslím aspoň já.
Přeji i vám hezké toulky přírodou.
Naďa Humlová, léto 2016
***