Z Korsiky o strašidle terorismu

Evropu obchází strašidlo, strašidlo terorismu. Není však nikterak nové. Vzpomeňme jen krvavých stop takových organizací, jako byly neblaze proslulé italské Rudé brigády, IRA, Frakce Rudé armády skupiny Baader-Meinhofová, baskická ETA a palestinské Al Fattáh či Černé září. Naháněly děs a hrůzu, vraždily nejen vybrané oběti, ale i ty náhodné. Neboť, když se kácí les, lítají třísky. Dnes jsou polozapomenuty. Trumfují je teroristé zaštiťující se svatým posláním Alláhových bojovníků proti nevěřícím. Ve skutečnosti, v naprosté většině případů, jde jen o zástěrku pro zločiny vycházející ze známých lidských vlastností jako je nenávist, frustrace a zvrácená ctižádost. Ve hře jsou i psychopatologické úchylky pachatelů. Navenek, v mediální rovině, se však neustále mluví o islámském, tedy nábožensky motivovaném terorismu. Tahle motivace se nám pak jeví daleko nepochopitelnější než ona nacionalistická a politicko-ideologická mající za cíl vyhnat Brity z Irska, Židy z Palestiny, kapitalisty ze světa apod. Avšak nenechme se ošálit nejrůznějšími proklamacemi. Terorismus včera i dnes má jedno společné - nahromaděné zlo v člověku. Jeho původ, klíčení a akumulace je jedna věc, tou druhou pak forma, kterou pachatel
volí při jeho realizaci. Situace ve společnosti a mezinárodní konstelace mu v tomto nabízejí návod a příležitost zařadit se do určitého již pojmenovaného proudu zla a povýšit tak svůj zločin na akt vznešeného boje pod praporem nějaké svaté války.        

Jednou z polozapomenutých teroristických organizací je i FNLC, Národní fronta za osvobození Korsiky. Osvobození z pout francouzských uchvatitelů, kteří ostrov ovládli před nějakými dvě stě padesáti lety, tedy v době, kdy se tu narodil budoucí francouzský císař Napoleon Bonaparte. Čarokrásný středomořský ostrov je také neblaze proslulý institutem krevní msty, přecházející z generace na generaci a vůbec násilným řešením konfliktů. Potvrzuje to i statistika zločinnosti, podle které tu dochází k nejvyššímu počtu vražd na počet obyvatel v Evropě.

Současná Korsika je propagována jako turistický ráj. Na malém kousku země zde nalezneme ideální mořské pláže, strmé pobřežní útesy,
kopcovitou krajinu vnitrozemí i vysoké divoké hory, které i v horkém létě demonstrují svůj odstup od světa dole zářivými zbytky sněhových polí. Tam se vydá z turistů málokdo. Většina, jako povodeň, zaplaví pobřežní destinace. Převažují Francouzi. Kdo by se však těšil, že si v těchto lokalitách odpočine od ruchu kontinentálních aglomerací, bude naprosto zklamán. Ba co více, vyděsí ho představa, že ostrov se co nevidět musí potopit. Alespoň takový dojem vyvolává šílená koncentrace automobilů, navíc stále doplňovaná z útrob přijíždějících trajektů. Celodenní dopravní špička a jedovatý vzduch prosycený výfukovými plyny a přízemním ozonem jsou jen logickým důsledkem tohoto stavu. Stejně tak i auta parkující všude, kde je to jen možné. Včetně chodníků, přechodů pro chodce a zastávek autobusů. Tuhle nevídanou bezohlednost překvapivě koriguje přímo příkladná galantnost samotných řidičů vůči chodcům, kteří se chystají přecházet ulici.
Jedinečným vynálezem, se kterým se Středoevropan v jižních zemích setkává, je siesta.  Vzhledem k panující „horůčavě“ se jeví takřka životně nezbytná. Kupodivu se netýká motoristů. Skoro se zdá, že ti využívají tento tradiční čas odpočinku k tomu, aby se mohli ve svých vozech, dnes již standardně vybavených klimatizací, jen tak, pro lepší trávení, projíždět.
V období siesty se zřejmě nachází i zmíněná FNLC. Jen nápisy na zdech připomínají turistovi její existenci. Podle knižních průvodců se není třeba ničeho obávat. Atentáty jsou údajně namířeny výhradně proti objektům státních institucí. A skutečně, budovy prefektury a policejní stanice působí tak trochu jako malé pevnosti. Takovým lidovým projevem odporu vůči establishmentu jsou kromě oněch politických hesel na zdech, kterým nezasvěcený nerozumí, začmárané francouzské názvy obcí na silničních ukazatelích, jakož i prostřílené dopravní značky. Fakta však také hovoří o vraždě prefekta jižního departmentu v roce 1998 a ředitele národního parku v roce 2013. Ano, i nacionální formy terorismu se mohou v Evropě, kontinentu přebohatého dědictvím nejrůznějších šovinistických démonů a děsů, snadno probudit.

Jak již výše řečeno, semena terorismu jsou v nás lidech. Jejich přítomnost můžeme zachytit v očích afrického uprchlíka, kterému právě znemožnili překročit hranici do vytoužené země, stejně jako v mimice Korsičana, který je nucen používat jako první jazyk nenáviděnou francouzštinu.

Terorismu nelze zcela zabránit. Možná si na něj budeme muset i prachobyčejně zvyknout. Ano, zvyknout. Jako třeba na autonehody s jejich masivními počty obětí. Alespoň tak o tom hovoří, jako o jedné z vývojových možností, známý český psychiatr Cyril Hőschl. Úvaha je to přísně racionální. Zatím však zůstává pravděpodobnost, že mě rozdrtí karoserie nablýskaného automobilu daleko větší, než nůž vousatého „stoupence“ proroka Mohameda na mém hrdle.  

Z Korsiky LP 2016

Text, foto: M. Petr

***