Berlín

2. část

Jednoho dne jsem zavítala do bývalé východní části Berlína a nebyla jsem překvapena. Tak nějak jsem to očekávala. Musel to být a stále ještě je velmi silný rozdíl mezi bývalým východním a západním sektorem. Na první pohled poznáte, kde jste a to, prosím, po dvaceti pěti letech od sjednocení! Parky neupravené, lavičky napůl rozbité, chodníky nerovné. Paneláky, a la ruský vzor, pomalu ale jistě mizí z ulic a jsou nahrazovány velmi moderními a vkusnými bytovými celky. Nepoužívané staré tovární budovy se bourají a nová výstavba následuje. Toto je i sekce tzv. Alternative living – alternativního bydlení a to jsem tedy zírala! V bývalých rozlehlých továrních dvorech žijí squateři (nezákonní osadníci, či samozvaní nájemníci) nalezneme zde staré náklaďáky, auta, nábytek, všeho možného kolem, ploty porostlé křovím, brány s řetězy. Většinou rozbitá okna. Tak na výšku prvního patra, stěny budov pomalovány, nápisy Vstup zakázán! Jedna brána byla otevřená, nedalo mi to, vešla jsem na dvůr a vedle všeho toho, co už jsem napsala, tak jsem zde viděla skupinu asi osmi mužů sedět uprostřed dvora okolo ohně. Seděli dost daleko ode mne, jeden nikdy neví a tak trochu jsem se porozhlédla, vzala pár fotek objektu, pokynula na pozdrav. Stará garáž, vojenské auto, maringotky všude se bydlí. Ale i tady bylo na všech stranách, kam oko dohlédlo, vidět graffiti po stěnách budov, i na částech zbouraných objektů. Kde leželo kus zdi, tam byla na ní i malůvka a většinou velmi zdařilé.

Docela mě to fascinovalo, zcela určitě upoutaly můj plný zájem, měly něco do sebe, jak se říká, aspoň tak na mne působily. Párkrát jsem zde byla požádána o peníze. Zpátky do centra jsem šla po třídě Karla Marxe, 90 m široký bulvár, 2,3 km dlouhý, impresivní, monumentální, národní pýcha architektury NDR. Hotely, budovy, byty vládních úředníků, restaurace. Inspirace přišla z Moskvy.

V této části Berlína je i sídlo East Side Gallery – Východní galerie. V roce 1989, po 28 letech, Berlínská zeď, krutý násilník lidskosti konečně padla. Byla rychle rozmontována, ale v této části Berlína 1,3 km jejího zdiva bylo ponecháno a použito k vytvoření této světově největší venkovní galerie s více než stovkou nástěnných maleb. Mnoho umělců z více než dvaceti zemí vyjádřilo štětcem a barvami onu globální radost svou uměleckou vizí, často v politické satiře. V roce 2009 se všechny malby, větrem, sněhem i deštěm ošlehané, musely znovu malovat. Umělci, až na šest, kterým se zdál honorář nízký, se projektu opět chopili. Je to vlastně velmi ironické, že jednou z největších turistických atrakcí je něco, co vlastně již neexistuje. Berlínská zeď byla ale tím nejpřesvědčivějším symbolem studené války, rozdělila nejen město, ale i svět. Její pozůstatky jsou roztroušeny po mnoha místech města. Její konstrukce byla doopravdy vymyšlena do všech podrobností, cementové pouzdro s železnými tyčemi uvnitř, jedna stěna stála ještě ve východním sektoru, druhá v západním se zónou smrti uprostřed, ostnatý drát nahoře, hlídací boudy kolem. Ale stejně i tak, desetitisíce Němců z východní strany se pokusilo o útěk a barieru zdolat. Jen několika se to podařilo, hodně jich bylo zastřeleno, chyceno v akci, nebo spáchali sebevraždu, takhle žít nechtěli. Strážci v prvních letech dostávali tučné peněžní odměny za každého dopadeného ubožáka. Nejlépe celou situaci a historii vysvětluje Gedenkstatte Berliner MauerPamátník berlínské zdi, kousek na sever od středu, příjemná procházka rezidenčními ulicemi. Z části jsem šla i po Gartenstrasse, kudy zeď vedla a v dlažebních kostkách byla hranice vyznačena. Poutavá výstava pod širým nebem s podrobným popisem událostí a stavbou Zdi, galerie fotografií všech těch, které se o přechod pokusili, jejich fotografie i věk. V dokumentačním centru se dozvíte ještě mnohem více a neschází tu ani pohled z balkónu na celý areál. Souhrnný a velmi emotivní památník. Výstav a exhibicí na téma Berlínské zdi je v městě ještě daleko více, ale viděla jsem už dost, to mi stačilo.

Friedrichstrasse je jednou z nejhlavnějších tepen Berlína, směr sever-jih, přetínala hlavní tepny – východ západ. Skoro každý den jsem po ní
několikrát šla, už jsem věděla, kde co je, znala jsem kudy kam. Také zde bylo hodně restaurací etnických národností, měla jsem už svoje vybrané. O kavárny a cukrárny zde není nikde nouze a ty pekárny, óh, oči by snědly všechno, ale žaludek nemůže! Znáte to, že?? Ale i tak jsem si dopřávala, vždyť jsem denně nachodila kilometry! V jižním konci této třídy narazíme na Checkpoint Charlie. Byl to v pořadí třetí otevřený přechod pro cizince mezi sektory a tak podle NATO fonetické abecedy, (alfa, bravo, charlie…) byl tak i pojmenován. Jeho významná historie spadá do doby začátku konstrukce Berlínské zdi, kdy ruské a americké tanky stály zde proti sobě a málem to dalo podnět ke třetí světové válce. Podle toho, jak se mi vše zde jevilo, tak je na to už skoro zapomenuto. Jen malá pamětní deska, připevněna na pytlích s pískem v popředí napodobeniny strážní boudy, tuto událost připomíná. Připadá mi to zde jako past na turisty, na každém rohu suvenýrové stánky, studenti oblečeni v ruských uniformách, dokonce i „vojáci“ u strážní budovy mají svoje noční zaměstnaní coby striptéři. Jak jsem slyšela, tak podávám. Je zde i několik muzeí opakujících stejnou historii a panoramatická obrazárna, ale vstup byl neúměrně vysoký kvalitě, jak druzí říkali. Plné detailů byly ale venkovní tabule – galerie - volně rozestavené po chodníku a potom i Blackbox Kalter KriegČerná skříňka studené války (volně přeloženo pozn. red.) Malé, nově otevřené museum ve staré větší dřevěné garáži, plné fotografií, tisku, map i dokumentů, se snaží přiblížit a objasnit jak konflikt - Berlínská zeď - a podobné v Koreji a ve Vietnamu, které podpořily soupeření mezi USA a SSSR. Byly zde i mj. zveřejněny fotografie z našeho Pražského jara a nastíněn náš další osud. Tento Blackbox…jsem si se zájmem prošla. Ruskou čepici jsem si nekoupila, ani s vojáky u boudy jsem se nefotila, byla jsem zklamaná, že toto místo upadlo na úroveň cirkusového představení. Jen tak mimochodem, film Most špiónů se točil o trochu dál na jiné lokaci a kulisy dodaly věrohodnost. Nedaleko odtud jsem přišla ke Stasi ausstellung – NDR Ministerstvo státní bezpečnosti - Stasi. Snad stačí jen připomenout další vynikající film Život těch druhých (Das Leben der Anderen) a hned víme, jak Stasi operovala, jak kontrolovala, manipulovala a jak tyransky se chovala ke svým vlastním lidem. Však to známe, hanba všem. Proudily sem davy návštěvníků a tak jsem byla ráda, že i zde byla řečena fakta a odpovědi na otázky. Kdo byli oni špióni, proč se to tak dělo a jaký vliv měla činnost Stasi na životy lidí v NDR? Zpátky domů jsem se vracela oklikou přes Potsdamer Platz 2.0 (náměstí), podruhé postavené, proto ta dvojka za jménem. Je to místo, které před druhou světovou válkou bylo centrum Berlína, jak kulturních, tak i komerčních budov a byznysů. Běhen války bylo z 80% zničeno. Později rozdvojeno Berlínskou zdí se zónou smrti uprostřed. Po válce Německo zaměstnalo uznávané světové architekty a ti se dali do práce a nám nezbývá jen obdivovat, co vytvořili. Náměstí lemují na pohled až dramatické budovy, jako např. Sony Center, nové hotely, restaurace i největší nákupní středisko - Mall of Berlin. Dlažební kostky naznačují, kudy vedla Zeď a najdeme zde i její segmenty, jako připomínku nedávné chmurné historie.

Je jedno, kde v Berlíně stojíte a kam se podíváte, vždycky na obzoru uvidíte Fernsehturm – Televizní věž. Je to nejvyšší německá stavba, 368 m vysoká, postavena v roce 1969 a pro Němce znamená totéž, co pro Francouze Eiffelovka. Ve výšce 203 metrů je vyhlídková platforma., o trochu výš restaurace s otáčivým podlažím. Byla jsem tu během dne, kdy na obloze nebylo ani jednoho mráčku, úžasná podívaná. Této věži se také říká „párátková“ kvůli její vysoké anténě. Je součástí dalšího velkého náměstí Alexanderplatz, také válkou rozbité, ale už dávno opravené. Velké a moderní, široké, sice také s bagry a jeřáby stojícími u chodníků, ale na to jsem si už zvykla. Venkovní kavárny, obchody, kostel Marienkirche s počátky ze 13. stol. je jedním z nejstarších v Berlíně. Tady se mi líbilo, dokonce jsem tu našla i poštu, což často může být i práce pro Sherlocka Holmese, haha! Opodál park, kterému dominuje socha Marxe a Engelse. Bylo mi sympatické, že po sjednocení nebyla odstavena. Není to odtud daleko do nejstarší části Berlína, Nikolaiviertel, okupující jen malou plochu kolem řeky Sprévy (přitékající do Německa z Děčínska pozn. red.). Odtud se tradují i jeho počátky, z malé osady vyrostlo toto životem pulsující město. Koncem války byly sice všechny staré domy rozbity, i kostel Nikolaikirche, nejstarší v Berlíně, dostal přímý zásah a tak teď všechny budovy, kromě dvou, jsou jen replikami. Kostel byl také přistavěn, jeho základy pocházejí z raného 13. století. Malé uličky i romantická zákoutí přetrvávají. Toto je oblíbené vycházkové místo Berlíňanů.

Za zmínku by určitě stála i moje návštěva Judisches museum, Židovského musea, ultra moderní stavba, byla jsem trochu rozpačitá, co si o ní mám myslet, ale soustředila jsem se na obsah, který byl pln dat, jmen i tragických lidských osudů. Topographie des Terrors, místo, kde kdysi stál hlavní stan gestapa a odkud Heydrich a Himmler vydávali rozkazy k teroru a perzekuci a kde spřádali plány Holocaustu… Silná dramata si nerada připomínám. V Tiergarten je pomník všem zavražděným Rómům, gayům a lesbičkám, jinde zase památník všem obětem Holocaustu. Gendarmenmarkt – je nejbohatší čtvrt Berlína, s luxusními hotely, restauracemi i stylovou honosnou architekturou. Franzosischer Dom - Francouzská katedrála, koncertní síň, najdeme zde i německý Bílý dům a nádherné sochy zkrášlují náměstí. V echte Deutsche restauraci jsem si dala echte Deutsche oběd a po muzejních dramatech jsem se konečně uklidnila. Ten večer jsem také zašla do Palast Berlin - Berlínského paláce na večerní představení a la Las Vegas, The Wyld. Obrovské, ale přitom útulné 180 stupňové hlediště, dobrá akustika, nádherná podívaná. Hudba, tanec, oslnivé kostýmy, málo oděné ženy, svalnatí muži – pro každého něco - akrobatická vystoupení, až se mi dech tajil…

Pobyla jsem v této německé metropoli osm krásných, obohacujících, plných dnů a zdaleka jsem nevyčerpala nabídku všeho, co Berlín nabízí. Vůbec se nedivím, že sem po roce 1990 proudí stále více a více návštěvníků. Je bohaté na historii, je kulturní pochoutkou, které město se může pochlubit třemi operními budovami, několika koncertními sály i divadly, nesčetnými biografy a filmovým festivalem? Udává směr i dalším uměleckým trendům, pulsuje životem a kde se hodně pije, tam se také dobře žije, neříká se to tak? A tady se pije hodně! A co jsem nestihla, tak to si nechávám zase až na příště!!!

Přeji i vám hezké nové zážitky a třeba zrovna z Berlína!

Naďa Humlová - Červen 2016

***