Výstava obrazů: Lidé bez domova, rezidenti a disidenti

Poprvé od února 2012 bude mít v Torontu v galerii Loop na rohu ulic Dundas West a Dovercourt výstavu Maria Gabánková. Jedná se o dvě samostatné výstavy spolu s kanadskou umělkyní Mary-Catherine Newcomb, která bude mít na výstavě umělecké výtvory z kostí a dalších živočišných materiálů. Není to jejich první společná výstava v Loop Gallery. Obě artistky již spolu vystavovaly v minulém desetiletí, kdy ještě tato galérie sídlila na Queen Street v Torontu.

Mariiny obrazy a kresby lze rozdělit do čtyř kategorií. První, co se stane s domem, když ztratí své poslání být domovem. Jedná se o dva velké obrazy oken v domě bez nájemníků.

Do druhého cyklu lze zařadit tři obrazy a kresby, kdy lidé hledají svůj domov. Ať již je to nenarozené dítě, či holčička bez domova nebo poutníci, kteří odcházejí kamsi do neznáma k domovu mimo zemi.

Třetí skupinou jsou obrazy čtyř disidentů s různým osudem: spisovatele, malíře, básníka a kazatele Pavla Rejchrta, který dal přednost nezajištěné budoucnosti, aby mohl stále svobodně a za každých okolností vyjadřovat svou reflexi víry a poznání. Pavel se neustále snaží promluvit k lidem, i když není vždy zcela pochopen, stále sděluje svoji živou víru, ať je to v církvi nebo k lidem, kteří se ptají mimo oficiální struktury. Dalším je Svatopluk Karásek, klasický disident v době komunismu, otázkou je, jestli je ještě disidentem v okamžiku, kdy vstupuje po sametové revoluci do politiky. Jestli se snaží nahradit moc bezmocných (Václav Havel-osmdesátých let) mocí mocných (Václav Havel-devadesátých let), je disidenství něčím, co je pro celý život? Nejmladším disidentem je Naděžda Andrejevna Tolokonnikovová, členka skupiny Pussy Riot. Narodila se symbolického 7. listopadu a v symbolickém roce 1989. Nemusíme souhlasit s určitými performancemi, ale v otázce solidarity s poníženými patří mezi klasické disidenty, protože riskuje své vlastní pohodlí (domov) pro své bližní. Svůj trest za pankovou modlitbu, označovanou ruskými úřady za výtržnictví si odpykávala v trestaneckém táboře IK-14 v Mordvinsku. 23. září 2013 zahájila  na  protest  proti nelidským podmínkám ve vězení hladovku. Prostřednictvím svého manžela poslala ruským médiím otevřený dopis, ve kterém popsala nesnesitelné poměry v trestanecké kolonii. Vězeňkyně musí pracovat 16-17 hodin denně, ženy jsou podle ní bity, morálně ponižovány, polévány studenou vodou, dostávají špatné jídlo a nemají k dispozici základní hygienické potřeby. Následné kontroly ruské Federální vězeňské služby a prokuratury tyto informace v zásadě potvrdily.[ V prosinci 2013 byly Tolokonnikovová a Aljochinová propuštěny z vězení na základě amnestie ruské Státní
dumy. Poté Tolokonnikovová oznámila svůj odchod ze skupiny Pussy Riot. Spolu s Marií Aljochinovou pak založily občanské sdružení Zona prava (Зона Права), které má za cíl právní, psychologickou a informační podporu vězňů v Rusku a chce dosáhnout větší otevřenost a humánnější podmínky v celém ruském soudním a vězeňském systému. Vždyť jak napsal dánský filosof Soren Kirkegaard (bez záruky), jediné, co je v životě důležité je, když trpíme pro pravdu.

Poslední největší skupinou obrazů a kreseb jsou rezidenti. Lidé v domově důchodců ve Vancouveru, kteří zde tráví poslední období života a kde Maria navštěvovala denně svou maminku po značnou část roku 2014. Častokrát tito lidé nejsou schopní se sami najíst a přesto mají svoji důstojnost. I když již mnohdy své emoce nedokáží vyjádřit slovy, vyjadřují je svými výrazy a gesty. Můžeme se jen domnívat, kdo jsou tito rezidenti. Umělci, básníci, doktoři, právníci nebo jen opuštění lidé, o které se nemá, kdo postarat? Nečeká nás podobný osud?

Minulý týden v listu Toronto Star napsal jeden pisatel, že nežli mít takový osud, dal by přednost eutanazii. Někdy však tito lidé žijí kvalitnější život než mladí úspěšní lidé, jejichž život je naplněn sobectvím a touhou po kariéře.

Výstava Marie Gabánkové potrvá do 10. července 2016. Setkání s umělkyněmi bude v Loop Gallery (1273 Dundas St., Toronto) v neděli 26. června 2016 o 14 hodině.

abe

***