Návrat na hlavní stranu

Dvakrát Bratři na Hot Docs 2016

Na letošním festivalu dokumentárních filmů, který se konal v Torontu od 28. dubna do 8. května byly dva filmy, které reprezentovaly Českou republiku. Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Po unikátních časosběrných dokumentech Marcela, René a Katka přichází dokumentaristka Helena Třeštíková s novým filmem, v němž 13 let sleduje hlavní hrdinku Mallory, která se po těžkých životních peripetiích odhodlaně snaží vrátit do běžného života. S Mallory se život nemazlil, ona se však po porodu syna dokázala vymanit z drogové závislosti a zvládla i období, kdy se ocitla s dítětem na ulici a žila jako bezdomovec. Mallory dnes na střední odborné škole studuje obor Sociální činnost a své uplatnění nakonec nalezla v pomoci těm, jejichž životy zná nejlépe – lidem na okraji společnosti. Film Mallory je tak, kromě jiného, filmem o naději, že každý má šanci změnit svůj život.(Aerofilms).

Druhým českým filmem a prvním z pěti, které jsem na festivalu Hot Docs viděla byla koprodukce Ruska, Česka, Německa a severní Koreje V paprscích slunce. Tento film byl rovněž uveden na plzeňském festivalu Finále a Satellite o něm psal v minulém čísle. I když jsou určitá fakta o severní Koreji známé, je tento dokument skutečně šokující. Přestože je udělán zvláštním způsobem je naprosto přesvědčivý. Což potvrdili nejen přítomní diváci, ale i pořadatel, který uváděl filmy. Jedná se o zvláštní spolupráci mezi filmaři a korejským policejním režimem. Přestože byl ruský režisér Vitalij Manskij pod neustálým dohledem, podařilo se mu zachytit syrovou skutečnost denního života v Pchjongjangu. Scény, které měly být dokumentem, jsou nainscenované, několikrát opakované. Takže je to skutečný smutný dokument, o tom jak se v severní Koreji vytváří nepravdivá propaganda a jak i malá holčička, která má být hrdinkou filmu, tímto systémem trpí.
Polsko bylo zastoupeno čtyřmi filmy. Něco přes hodinu trvající film Bratři, je o sourozencích, z nichž jeden je malíř a druhý kartograf, kterým se podařilo utéct ze sibiřského gulagu do Kazachstánu. Režisér Wojciech Staroň začal s
natáčením v Kazachstánu, oba bratři se však narodili na Ukrajině, ale byli deportováni za Stalina na Sibiř, kde prožili svoje mládí. Starší z bratrů pořídil několik amatérských záběrů z tohoto období, což se objevilo i v tomto dokumentu. Teprve před nedávnem, když je jim již přes devadesát, se přestěhovali z Kazachstánu do Polska. Velká část dokumentu se právě odehrává v současnosti v domě, kde žijí. Smutnou epizodou v závěru  je událost, při které polské velvyslanectví v Bruselu udělá malíři retrospektivní výstavu, kam oba bratři zajedou. Po návratu zjistí, že jim shořel jejich dům. Film je úžasný nejen jako dokument, ale i skvělou kamerou, zachycující přírodu a interiéry domu. Chvílemi film připomíná Andreje Tarkovského, takže se nechce ani věřit tomu, že se jedná o dokument. Nejdůležitější na filmu je to, že vystihuje vztah obou bratrů.

Shodou okolností běžel na festivalu i norský film se stejným názvem. Podobně jako Helena Třeštíková se Aslaug Holm zabývá delším obdobím. Během čtrnácti let filmuje své dva syny, jejich vzájemný vztah, život ve škole, v rodině s matkou. Důležitý je i otec chlapců, který se snaží v dětech vzbudit lásku k fotbalu, nikoliv kvůli tomu, aby se chlapci stali hvězdami, ale aby rozvíjeli své schopnosti a dokázali v životě improvizovat. Když bratři dospívají, nastává problém, že nechtějí být filmovaní. Namítají, že je už dost materiálu. Nakonec se přece jen režisérce podařilo dokument dokončit.

Nejvíce filmů na festivalu bylo ze Spojených států a Kanady. Z roku 2008 pochází film Steva Jamese a Petera Gilberta At the Death House Door (U dveří domu smrti). Vězeňský kaplan Caroll Pickett pracoval s odsouzenci k trestu smrti v texaské věznici v Huntsville. Už samotné téma vzbuzuje v člověku obavy. Caroll Pickett si toto povolání dobrovolně nezvolil, ale když jej začal vykonávat, snažil se aktivně zapojit vězně, kteří byli odříznutí od společnosti, do života třeba tím, že vytvořil s vězni pěvecký sbor. Naučil se s nimi sdílet skutečnost. Věnoval se jim tak, že se mu kvůli tomu rozpadlo manželství. Součástí filmu je i příběh Mexičana Carlose De Luny, který je popraven, ačkoliv se jeho vina nikdy neprokáže. Celý příběh dokazuje absurditu trestu smrti a v samotném kaplanovi vyvolává otázku nad svým vlastním působením. Film byl součástí retrospektivy dokumentů, které Steve James vytvořil.

Kanadský dvouhodinový snímek Spaceship Earth (Vesmírná loď Země). Na promítání byl přítomen i režisér Kevin McMahon. Film byl podložen mnoha fakty o prostředí, v kterém žijeme, o tom, co se děje na této planetě. Nejednalo se pouze o současné záběry z vesmíru, ale i o historické videozáznamy, první pohledy pozemšťanů na naší planetu z vesmíru a na odvrácenou stranu Měsíce. Depresivní byl pohled na devastaci planety a života. Film byl uveden citátem jiného Kanaďana Marshalla McLuhana: Nejsme pasažéři na této planetě, ale jsme posádkou na této lodi. Režisér upozornil na to, že je velice těžké dostat takový film do některého z hlavních televizních kanálů.

M. Gabánková, A. Březina - Foto Hot Docs

***