České loutkové divadlo
Jsem ráda, že mohu přispívat do česko-kanadských novin a svými články se vždy snažím přinést čtenáři nějakou českou vzpomínku na místa historická i současná a trochu mu přiblížit i dnešní život v bývalé domovině. Naopak já sama se cítím obohacena tím, že mohu číst česko-kanadské noviny a seznamovat se tak, alespoň částečně, s myšlením těch, kteří do novin píší. Každopádně poslední dobou jsem téměř u vytržení nad aktivitami, kterými jsou divadelní představení torontského Nového divadla. Vnímám je jako kulturní aktivity neuvěřitelně protnuté citovostí, vlastenectvím, lidskostí a češstvím. Když jsem si kdesi zjistila, že vlastně první zpráva o divadelním torontském ochotničení je už z roku 1951 a nikdy vlastně tato bohulibá činnost nebyla zrušena, snad jen organizačně měněna, včetně vzniku Nového divadla v roce 1969, je to celé více než obdivuhodné. Přičemž po celou dlouhou dobu zůstávají všichni, kteří se jakkoli na divadle podílejí věrni českému jazyku a snaze rozšiřovat českou kulturu dál mezi lidi. Obdivuji i to, že pokud se objevily okamžiky, kdy se zdálo, že ochotnický divadelní zájem zanikne, vždy se našli tací, kteří tomu zabránili. Nové divadlo má viditelně pro diváky velmi pestrý a bohatý repertoár klasických i moderních českých her jak dramatických tak komediálních. Jsou vybíráni nejrůznější autoři, většinou úzce propojeni s českou kulturou. Jirásek, Tyl, Klicpera, Neruda, Nezval, Čapek, Drda, ale i novodobější jako Škvorecký, Svěrák, Landovský, Hubač. Myslím si, že nabídka Nového divadla by klidně obstála s mnohými našimi současnými divadelními soubory – rozdíl bude jen v tom, že v Čechách se dává větší prostor cizím autorům.
Zajímavá jsou i některá naše čísla statistická, i když právě u divadelní části kultury nebývají moc věrohodná. Každopádně i tak si lze z nich určitý názor udělat. Počet divadel v Česku stále roste, od roku 1980 dokonce trojnásobně. Svoji neodmyslitelnou roli zaznamenávají divadla soukromá. V roce 2012 uvedla statistika 167 divadel, v nichž se odehrálo 686 premiér a roční diváci představovali kolem 5,5 mil. - oproti roku 2008 poklesli o 2 miliony. Pokles návštěvnosti může navodit i kacířskou myšlenku, zda nemáme divadel nadbytek. Zajímavým momentem je žebříček návštěvnosti, kdy na prvních dvou místech jsou Národní divadlo v Praze a Janáčkovo v Brně, pak soukromé pražské divadlo Kalich, hudební divadlo Karlín a divadlo na Vinohradech.
V rámci psaní o divadlech připojím ještě další ucelený blok a sice české divadlo loutkové. To má totiž v Čechách dlouhou tradici a vlastně si už nelze divadelní prostor bez něho představit.
Loutky a prvky loutkového divadla se v Čechách vyskytovaly pravděpodobně už v nejstarších historických dobách, tehdy jako mystická součást náboženských obřadů a lidových zvyků. Ve středověku už komedianti na trzích používali loutky prstové. V 17. století do Čech v hojné míře začaly přijíždět anglické, nizozemské, italské a německé divadelní skupiny, které vedle divadla se živými herci předváděly vystoupení s marionetami. Představení se konala většinou v němčině, což odpovídalo tehdejší rakouské monarchii. V 18. století se objevují loutkáři čeští, putující se svými marionetami po celých Čechách. Původně kopírovali zahraniční hry od živých herců jako například O Faustovi, Donu Juanovi, Alcestě. Teprve později se přidaly hry české většinou s tematikou rytířskou, loupežnickou, historickou a vlasteneckou. Divadelní scény napodobovaly ve svém počátku barokní scénu. Marionety se pohybovaly značně toporně a úsporně, zato jejich hlasové projevy neměly chybu. Loutkář nejenom, že vodil všechny své loutky, ale také za všechny mluvil rozličně zabarveným hlasem, což bylo velmi náročně. Asi nejproslulejším českým loutkářem byl Matěj Kopecký, zvaný „patriarcha“. Jeho vlastní život byl samá záhada a legenda i včetně místa jeho narození. Nejdůležitějším však u něho bylo jeho ryzí vlastenectví, které do svých her a loutek vkládal a které po celý svůj putovní život, předával od městečka k městečku, od vesnice k vesnici svému českému publiku. Kopecký hrál divadlo se zajímavými loutkami, mezi kterými měl asi největší úspěch Kašpárek – dříve Pimprle. Byl to vlastně kamarád všech dobrých lidí, šprýmař i důvtipný pomocník. Kombinací zdravého rozumu, legrace a někdy i bujného vtipu rozřešil mnohé zamotané situace. Kašpárek byl převzat z německých divadel, ale české prostředí mu nebývale prospělo, plně ho počeštilo a zlidovělo, prostě jako by se u nás narodil. Kašpárek vítězil nad každým zlem a všechny situace dovedl ke šťastnému konci. Jeho slovník měl i některé své zvláštnosti jako třeba slovo „stafraporte“. Nelze opomenout ani další loutkové postavičky jako Kalupinku, věrnou družku Kašpárka, nebo Škrholu, postavu směšnou, nebo vážnou podle potřeby hry. Všech původních 36 loutek Matěje Kopeckého je uchováno v Národním muzeu.
Zdálo se, že pokrokové 19. století loutkové divadlo nepokrokově pohřbí. Obliba však tak úplně nezmizela, pohřeb se nekonal, naopak se začala šířit tzv. domácí loutková divadla. Na vzniku loutek a scén se hojně začali podílet známí umělci jako třeba Mikoláš Aleš, Karel Svolinský, A. Scheiner a další. Pro domácí loutková divadla se začaly vyrábět dokonalé sériové loutky a nepřeberná množství kvalitně tištěných dekorací. V tomto „loutkovém zlatém věku“ u nás působilo kolem 2000 loutkových scén. Mnohé z rodinných divadel měla vysokou uměleckou úroveň a postupně se stala dobrým a kvalitním základem pro vznik amatérských scén pro větší publikum, nikoli jen pro děti v rodinách. Pomalu, ale jistě začalo vznikat kvalitní loutkové hnutí. Velikou zásluhu na tom měl mimo jiné i Sokol, kde kromě tělovýchovných aktivit se věnovali i kulturním českým aktivitám a například Sokolské loutkové divadlo v Praze Libni, vedené J. Malíkem bylo velmi úspěšné a vyhledávané. A byly i další tělocvičné jednoty, které rozvoj loutkoherectví zachraňovaly jako třeba Orel a DTJ. A v roce 1911 vznikl Český svaz přátel loutkářského divadla v čele se svým zaníceným a pokrokovým milovníkem loutkářství, Jindřichem Veselým. Tomu se také podařilo v roce 1912 zahájit vydávání časopisu „Český loutkař“ a od roku 1917 časopisu „Loutkař“. Také umělci zakládali vlastní amatérské scény jako například „Pražskou říši loutek“, vedl sochař Sucharda, „Kašpárkovu říši“ v Olomouci Ing. Čech a byli i další loutkoví příznivci.
Není možné se nezmínit o Jiřím Trnkovi jako po dokonalém zakladateli animovaných filmů. Byl to jakýsi vzbouřenec proti postavičkám Walta Disneyho. Podařilo se mu ve svém studiu „Bratři v triku“ osvobodit český a také světový kreslený a animovaný film z amerického vlivu. Zavzpomínejme na jeho dokonalého Vojáka Švejka, Staré pověsti české, Sen noci svatojánské a mnohé další. Jeho animovaná díla prorazila i do zahraničí a slavila zde neuvěřitelná vítězství. Připomínám jeho dílko Ruka, které se dočkalo mnoha mezinárodních ocenění, kdy zajímavost spočívala i v tom, že komunistický režim se domníval, že v něm jde o kritiku kapitalismu, kdežto na Západě bylo dílo chápáno jako skrytý útok na komunismus.
Animované filmy jsou stále v Čechách oblíbené – připomínám už jen Werichovo Fimfárum, pak Kuki se vrací a dle mého názoru úžasnou pohádkovou romantiku Jiřího Bárty Na půdě, aneb kdo má dneska narozeniny. To poslední jsem si vychutnala nejméně dvakrát a stále jsem držela v promítací tmě palce vítěznému dobru v podobě princezny Pomněnky a jejich přátel medvídkovi Muchovi, rytíři Krasoňovi a skřítkovi Šubrtovi žijícími mezi odloženými starými věcmi v zákoutí jakési, asi české půdy.
Povídání o loutkách a loutkových divadlech je u konce, už snad jen to, že jeho současná obliba trvá, v Čechách je asi 300 amatérských souborů, nejméně 12 stálých „kamenných“. Z vynikajících loutkových scén se radují jak děti, tak dospělí a to v mnoha českých městech, v Plzni, Ostravě, Mostu, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Kladnu, Liberci, Brně, Kroměříži, Praze.
Takže už si jen budeme pamatovat pravdivé tvrzení z úvodu k titulu B. Vejrychové Loutky Matěje Kopeckého a sice že to, co říkají loutky je odjakživa myšleno v dobrém, že dobře vědí jak na všechno jít a jak ze všeho vyjít s úsměvem, jak odesmát smůlu i nejapnost, jak si dělat legraci a to i ze sebe. Ale vědí také, kdy je třeba dát průchod spravedlnosti, kdy zachovat vážnost a kdy přivolat na pomoc moudřejšího. Stále také platí Goethův výrok: Děti nutně potřebují loutkové divadlo a loutky a já dodávám, že nejenom děti.
Jana Fafejtová - Praha
Prameny: A. Dubská Dvě století českého loutkářství, B. Vejrychová Loutky M. Kopeckého, J. Toman M. Kopecký a jeho rod, L. Novák Kdo je M. Kopecký, animované filmy, internet
***