Berlín

1. část

Už je to nějakou dobu co jsem chtěla toto město navštívit. Je plno barvité, smutné i krvavé historie, která se přímo i nepřímo dotýkala nejen nás, Čechů, ale ovlivnila i dějiny celého světa. Přitahovala mě, chtěla jsem si na ní „sáhnout“ - vidět Braniborskou bránu, kudy pochodovali jak pruští císařové, tak Napoleon i Hitler; slavný orientační bod Berlína Říšský sněm, kam do jeho kopule 11. května1945 dva ruští vojáci Jegorov a Kantarija pověsili vítěznou vlajku; vidět zbytky Berlínské zdi; Checkpoint Charlie – jediný přechod pro cizince v rozděleném Berlíně; i nesčetná muzea související s touto historií. Důvodů jsem měla hodně, v Berlíně jsem nikdy předtím nebyla, tak o to více mě to tam táhlo…

Až letos na jaře mně to vyšlo! Tou poslední kapkou do džbánu byl pro mne velmi zdařilý americký film Most špiónů, z doby studené války, který mě velmi nadchl. „Tam musím jet, to chci vidět!“ jsem si řekla. Takže jednoho březnového dne jsem nasedla v Karlových Varech do jednoho ze šesti možných pohodlných rychlíků směr Berlín a za necelých pět hodin, s jedním přestupem v Ústí nad Labem, jsem tam dorazila. Od místa přestupu se trať malebně točila kolem řeky Labe až do Drážďan, bylo na co koukat. Není to poprvé, co jsem projížděla státy Evropské Unie, ale stále ještě jsem si nezvykla, že razítko do pasu při přestupu hranic nedostanu a že si mne nikdo ani nevšimne. Průvodčí mluví několika jazyky, stejně i číšník v jídelním voze a tak jenom jména měst a vesnic mi řeknou, že jsme přejeli hranice a že jsme v jiné zemi. Cestování takto je sice velmi snadné, ale já mám ráda v pase razítka! Tím, že jsem si zakoupila jízdenky tam i zpět o čtyři dny dopředu, jsem ušetřila hodně peněz. Hlavní nádraží v Berlíně je kolosální prosklená několik poschoďová budova, bylo otevřeno v roce 2006 na místě bývalého Lehrter Bahnhof a je považováno za největší v Evropě. Měla jsem adresu hostelu, kde jsem si zajistila ubytování, i instrukce, jak ho najít, jenže… I když je nádraží skoro v centru města kousek pěšky od hlavních atrakcí, rozhodla jsem se, že vyzkouším městskou dopravu. Po pár dnech v Berlíně už mi bylo jasno, ale onen první den jsem měla trochu potíže, než jsem si našla správný spoj. Jezdí zde Metro, neboli U-Bahn, potom městská železnice, neboli S-Bahn, dále pak autobusy i tramvaje. Teď šlo ještě o to, vybrat ten správný směr, východ, západ, jih anebo sever? Takže městskou dopravu jsem použila jen třikrát a to se jednalo o delší vzdálenosti a času každým dnem ubývalo. Na ulicích je vidět i hodně kol, ale podle mne se nejlépe Berlín pozná pěšmo, s dobrou mapou je snadná orientace. Ubytování bylo bezproblémové, lokace výborná, přímo v historickém centru - Mitte – Berlína. Cestováním po světě jsem s hostely sžita, samozřejmě, že kvalita vždy není stejná, záleží na okolnostech a ve které zemi se cestuje, s tím jeden už musí počítat. Atrakce hostelů, aspoň tedy pro mne, spočívá v tom, že jeden narazí na podobné lidičky se stejným zájmem jako je on sám/a, většinou z jiných zemí i kontinentů, vymění se poznámky z cesty, společný čaj a dobrý pokec. I cena za postel se vejde dobře do rozpočtu. Obohacení mysli, navázaná přátelství, v tom vidím kvalitu. Stejné to bylo i zde v Generatoru. Velmi moderní budova se vším příslušenstvím, společenskou místností i jídelnou, plus dva bary a dobré služby. V nabídce jsou i jednolůžkové a i dvoulůžkové pokoje. Najdete ho i v dalších evropských městech. Ráno, když jsem přišla na snídani, tak jsem si zprvu připadala jako babička. Alespoň jsem si tak připadala s několika desítkami mladých lidí, ale hned na to se do jídelny začala trousit moje věková skupina, asi dvacet německých turistů, cestujících po Německu po větších městech. Dala jsem se s nimi do řeči, pozvali mě, abych jela s nimi, byla to lákavá nabídka, ale už byl odlet do Kanady v dohledu a tak jsem s upřímnou lítostí poděkovala. Už dříve jsem si všimla, že Kanaďané často hodnotí své dovolené podle toho, kolik hvězdiček měl hotel a jaké bylo jídlo, jestli teplá voda pořád tekla, to jsou často jejich hlavní kritéria dovolenkového pobytu. Pro Evropany a řekla bych i pro ty s evropskými kořeny, hodnocení bývává jiné. Co viděli, co poznali, tím vyzdvihují svoje cestování. V Evropě je to snadné, za trochou nového nemusíte jet daleko. Nejdříve jsem v pokoji spala sama, druhý den přibyl mladý Ind, který končil svá studia v Německu a než odjede, chtěl se po této zemi trochu porozhlédnout. Potom se objevila mladá dívka z Vancouveru, pracovní cesta, pár dní v Berlíně. Jako další byl profesor z Tanzanie, účastník kongresu, oblek, kravata, bílá košile. Přibyli též dva velmi povídaví Turci, manažeři hotelů, no a nakonec se tu objevili pro jeden večer dva mladí Skotové. Těch jsme ale moc neužili, většinu času trávili v baru. Místnost byla plná kufrů, jen já jsem dorazila s batůžkem. Co chci říci, všichni tito lidé, dalo by se říci profesionálové, dali přednost hostelu před hotelem, důvod – sblížení s lidmi. Jeden večer jsme všichni seděli na palandách a povídalo se, samozřejmě že anglicky. Nikomu se nechtělo na kutě. Dostala jsem upřímná pozvání do Tanzanie a Turecka i s příslibem laciného kvalitního ubytování. Mám nové přátele, mám zase co plánovat!

Stručně z dějin města - Berlín leží na severovýchodě Německa, městem protéká řeka Spree – Spréva, vzdálenost Berlín – Praha je pouhých 350 km. Jeho první historicky doložené zmínění pochází z roku 1244, roku 1451 se stává vládním městem braniborských markrabích a kurfiřtů, 1701 pak hlavním městem Pruského království, 1871 hlavním městem nově založené Německé říše. Berlín byl v minulosti hodně tolerantním městem, kde nalezlo útočiště a nový domov mnoho pronásledovaných uprchlíků, mimo jiné po roce 1685 hugenoti z Francie – francouzští protestanti, později po roce 1730 i protestanti z Čech. Ve dvacátých letech 20. století se z Berlína stává evropská metropole s bohatým politickým, vědeckým a hlavně kulturním životem. Tolerance končí rokem 1933 s příchodem Hitlera k moci. Po druhé světové válce, kdy město bylo z veliké části zničeno, byl Berlín rozdělen do čtyř okupačních sektorů. Počátkem studené války se Berlín dostal do středu konfliktů vítězných mocností. Roku 1948 dochází k Berlínské blokádě (kdy zásobování města se výlučně koná leteckým spojením) a posléze k politickému rozdělení města. K faktickému rozdělení dochází stavbou Berlínské zdi 13. srpna 1961. Po jejím pádu v roce 1989 začíná nová jeho kapitola a stává se později hlavním městem SRN. V dnešní době má Berlín asi tři a půl milionu obyvatel a vyznačuje se vysokým podílem cizinců, kteří pocházejí ze 183 států. Podle statistických údajů, k největším národnostním menšinám patří turecká národnost, jejíž příslušníci zde již žijí ve třetí, až čtvrté generaci, následují Poláci.

Bydlím blízko všeho podstatného, takže všude pěšmo. Hned odpoledne jsem se vydala na orientační průzkum svého sousedství. Scheunenviertel – je stará židovská čtvrt, kde jsou stále zachovány a dobře udržovány hluboké dvory – hofen, velmi idylické a romantické, kde nechybí kavárnička, nebo galerie, obchůdky, boutiques, včetně malby na stěnách. Největším a nejznámějším z nich je Hackesche Hofe, postaven v roce 1907, ale plně zrekonstruován v devadesátých letech. Kouzelný. V jednom z nich je i museum Anny Frankové. Jak jsem pak i později viděla, řekla bych, že Street art - pouliční umění - graffiti - je jednou z hlavních pozoruhodností Berlína. Kde je nějaká vysoká stěna, dvůr, nebo podloubí, tam se najde i malůvka. Navazují vkusně na sebe, nebo jsou jednotlivě ohraničeny, vždycky něco vyjadřují, jsou poutavou výzdobou areálu. Většinou nechybí ani podpisy jejich tvůrců. Dala jsem si kapučíno, seděla uprostřed dvora a očima se ponořila do barev okolo mne. Uklidňující podívaná. Večer se rozsvítila světla, ani se mi odtud nechtělo odejít. Nedaleká zářivá zlatá kopule Nové synagogy je nejvíce viditelným symbolem nově obživené židovské komunity. Stojí na místě staré bývalé, která padla v sutiny při bombardování Berlína. Byla to největší synagoga v Německu. Nová synagoga je mistrovské dílo, líbivá, s maursko-byzantskými prvky, inspirací architektovi byla Alhambra v Granadě (Španělsko). Měla jsem štěstí, když jsem napoprvé šla kolem, zrovna svítilo slunce na kopule, krásná podívaná! Tato synagoga slouží hlavně jako museum a místo vzpomínek. V uličkách, kde byly dříve obchůdky hokynářů, vyplňují mezeru povětšinou restaurace, kavárny a umělecké galerie. Cestou domů už mi kručelo pořádně v žaludku, a tak mě upoutal stánek, kde postával dav lidí, tzn.jídlo! Vmáčkla jsem se do houfu, koukám na jídelníček. Velký výběr nebyl, jen jedno a sice currywurst - kari klobása s různými přílohami. Všichni si jí objednávali, měli i vegetariánskou versi, tak jsem si objednala také. Od té doby tato kari klobása byla mojí nejoblíbenější pochutinou. Příjemně pálivá, s kečupem chutnala super a dostane se koupit skoro na každém rohu.

Při procházkách městem jsem pak viděla, že tento jednoduchý výklon od normální klobásy si našel spoustu milovníků, každý stánek byl vždy obležen zákazníky. Dokonce jsem objevila, sice čirou náhodou, i museum o této berlínské specialitě. Tam jsem sice nešla, ale svědčí to asi o tom, že oblíbenost si udržuje již delší dobu. Za vším prý stojí žena, opět potvrzeno, stojí i za touto kari klobásou! Při registraci v hostelu jsem dostala i voucher na ochutnávku lokálního značkového nefiltrovaného berlínského piva. Den byl dost náročný a tak jsem si na něj hned zašla. Jak se říká, bodlo!, spalo se mi dobře.

Dalším bonusem mého pobytu v tomto hostelu byla i zdarma prohlídka města. Jak se ale ukázalo, průvodci pracují na volné noze, takže každý z účastníků po prohlídce je tak nějak nucen přispět několika eury do klobouku. Naše průvodkyně byla liliputánka, mladá Američanka, žila v Berlíně již delší dobu a tohle byl její zdroj obživy. Veselá, plná informací, někdy až komická díky své výšce. Povodila nás centrem a ukázala nám mj. i místo, kde kdysi byl Hitlerův tříposchoďový podzemní bunkr, díky za to, těžko bych ho asi sama našla. Byla to dobrá orientační procházka. První

zastávkou pro většinu návštěvníků Berlína bývá historická Brandenburger Tor - Brandenburská brána a areál kolem ní. Byla dokončena v roce 1791 a byla vstupní královskou bránou do města. Pýchou města stále setrvává. Na jejím vrchu jí zdobí slavná socha Quadriga, bohyně vítězství se spřežením koní. Zlaté barvy brány při večerním osvětlení působí fenomenálně. Stojí až na samém konci jedné z nejhonosnějších a největších tříd Berlína - Unter den Linden - na ohromném, harmonicky ohraničeném, náměstí - Pariser Platz, konce jeho jsem nedohlédla. Dovedu si zde představit vojenské přehlídky, stejně tak i desetitisíce Berlíňanů oslavujících kolaps Berlínské zdi. Muselo to být mohutné, fotografie z této doby to potvrzují. Mnoho dalších budov od známých architektů lemují náměstí. Za zmínku určitě stojí známý hotel Adlon, samý plyš i brokát a s bohatou VIP historií, ale je zde také Akademie umění, jedna z nejstarších kulturních institucí Berlína, založena císařem Friedrichem a otevřena roku 1696. Neschází zde ani obchody se suvenýry a je zde i hlavní stan průvodců lákajících na prohlídky města anebo i okolí. Např. po stopách Třetí říše, návštěva Sachsenhausenu (koncentrační tábor), Červený Berlín, Potsdam – sídlo německých císařů, anebo nahlédnutí do berlínského undergroundu. Populární je prý i návštěva

nočních klubů s neomezenými půllitry piva. Výběr je velký, jak prohlídek, tak i piva. Kousek opodál na Náměstí republiky stojí grandiosní Reichstag – Říšský sněm, opředen pestrou historií. Dostavěn byl roku 1894 a od té doby sloužil jako sídlo vlády; záhadně v roce 1933 začal hořet a nacisti použili mystérium ohně k uchopení moci. Za dvanáct let poté dva vojíni ruské armády pověsili na bombami poničenou budovu do jeho kopule vítěznou vlajku. Běhen Studené války Reichstag stál celou tu dobu tak, jak byl, na západní straně Berlínské zdi. S částečnými opravami se sice již začalo v padesátých letech, ale teprve až po pádu Berlínské zdi se dostavěl do dnešní podoby. Od roku 1999 je opět sídlem německého parlamentu. Nově byla přistavěna prosklená vysoká kopule, jako znak průhlednosti německé politiky. Pro můj vkus je příliš moderní, nějak mi tam nesedí. Chtěla jsem se podívat nahoru na střešní zahradu, do kopule a vidět před sebou večerní Berlín. Vstup je povolen jen určitému počtu návštěvníků a v určité hodiny. Musela jsem předložit pas a na povolení ke vstupu jsem čekala dva dny. Zřejmě populární aktivita. Bezpečnostní pravidla přísná, kontroly jak na letišti, dokonce jsem byla doprovozena uniformovaným vojákem až k výtahu. Prohlídka kopule a vidět z výšky světla večerního Berlína stálo za to. V přízemí budovy je extensivní výstava fotografií z historie Říšského sněmu. Nedaleko opodál, kousek od Tiergarten – největšího městského parku Berlína, jsou nově postavené vládní budovy velmi moderního stylu. Připadalo mi, že kudy jsem šla, všude se buduje a opravuje, takže lešení, oranžové kužele, ochranné ploty i stavební mašiny jsou od konce války zřejmě stálou kulisou města. Německá preciznost je známou věcí, zaznamenávala jsem ji na každém kroku.

Velmi výjimečně působí Memorial to the Murdered Jews of Europe, zkráceně Holocaust Memorial - Memoriál věnovaný šesti miliónům zavražděných Židů nacisty v koncentračních táborech. Na ploše fotbalového stadionu v pravidelných řadách jsou položeny 2711 sarkofágového vzhledu cementové jakoby rakve, šířky i délky stejné, ale různých výšek. Na první pohled je to pole šedého, vlnícího se kamene, působící chmurně, až studeně. Procházkou tímto zasmušilým bludištěm na mne padlo ticho a chlad. Za chvíli jsem ale cítila, jakoby kameny ke mně promlouvaly a byly to slova o bolesti a utrpení. Měla jsem pocit spirituálního kontaktu. Ojediněle položená květina je projevem lítosti, teplá hra slunečních stínů pohladí zemřelé. O podlaží níže je Ort der information - Informační centrum, tabulky, čísla, jména, fotografie…nikdo odtud neodchází nedotknutelný emocemi. Trvalo to celých sedmnáct let, než památník byl postaven, ale 10. května 2005 byl otevřen.

Plánování aktivit mi celkem vycházelo dobře, ale jeden den jsem se probudila a venku pršelo, i když to nebylo v předpovědi. Deštník jsem sice měla, ale i přesto jsem udělala změnu plánu. Jak se ukázalo, hodně dalších jiných udělalo totéž. Museumsinsel - Ostrov muzeí, pod ochranou Unesca, je souborem pěti budov včetně Národní galerie, postavených v rozmezí od roku 1830 až 1930, obsahující kulturní a umělecké pamětihodnosti šesti tisíci let. Tento Berlínský „Louvre“ je malebně posazen podél řeky Spree a s parky kolem. Na podrobnou prohlídku všech budov je doporučeno aspoň dva dny. V ten den zde bylo nabito, čekalo se jednak už ve frontě na vstupenky a pak v další frontě u vstupních dveří. Počet návštěvníků byl sice regulován, ale i tak, byli jsme rameno na rameni a šatny byly plné mokrého oblečení a deštníků. V ten den jsem stihla jen Národní galerii a dvě muzea, zbývající další dvě, bohužel, musím nechat až „na příště“, jeden z důvodů, proč se do Berlína vrátit. Každé z muzeí má svoje specifikum, např. Neues museum - Nové museum, hostí egyptskou sbírku, včetně busty královny Nefertiti, 3500 let starou a nádherně zachovalou. V Národní galerii jsem se kochala mj. obrazy Maxe Liebermana a v jedné z výstavních síní, kam směřovaly nohy každého návštěvníka, bylo vystaveno několik pláten německého romantika devatenáctého století Caspara Davida Friedricha. Zde jsem i já pobyla delší chvíli. Bode museum je mohutné a majestátní, nejkrásnější z pěti budov, krásné baroko, aspoň podle mého soudu. Je postaveno přímo u řeky na špičce ostrova a hned vedle mostu, takže máme pocit, že budova muzea se vztyčuje přímo z řeky. Muzeum obsahuje jednu z největších sbírek soch na světě. Opět jen tak kousek za rohem je Deutscher Dom - Německá katedrála, stavěna mezi roky 1747- 1750, doplněna později o oslňující kopuli. S modrou oblohou a sluncem je se nač dívat. Jaro začínalo a tak byly na řece již viděti i výletní lodě. Lodě několikrát zastaví, je možno vystoupit i nastoupit kdekoliv. Sice výletní loď, ale i případný další článek městské dopravy. Při procházce touto barokní krásou, doby císařů a králů, mi najednou připadlo, že čas se vrátil dozadu, a já jen čekala, kde se objeví ženy v dlouhých šatech s paraplíčky a páni ve fracích. Jen ale co auto zahoukalo, hned jsem byla zpátky v přítomnosti. K romantice té doby přidávají i mosty, klenuté a hojně zdobené, s lucernami a nescházely ani zámky lásky milenců. Berlín je i zdařilou přehlídkou velmi rozdílných směrů architektury, labužníci si zde přijdou na své. Eklektická směs gotiky, baroka, empíru, modernismu, je tu všechno. Neschází ani velmi moderní odvážné projekty, jako např. Židovské museum. Renomovaní architekti se podíleli na výstavbě i poválečné rekonstrukci a staví se zde až dodnes. Přijeďte se podívat, nebudete se stačit divit!

Další jeden celý den jsem strávila v Deutsches Historisches Museum - Německé historické museum. Do růžova zbarvená několika poschoďová vkusná budova, 1730, dříve používaná jako skladiště zbraní. Je jednou z nejstarších budov stojících na třídě Unter den Linden. I zde se buduje, ulice rozkopaná, bude Berlín někdy dostaven? Kdybyste chtěli poznat do detailů historii Německa posledních dvou tisíců let končící jeho sjednocením, zajděte si sem. Strávila jsem zde skoro celý den, když nepočítám svačinku - kapučíno a dort – v muzejní kavárně. Velmi zajímavé museum, výstavka je přehlídkou - směsí dokumentů, knih, obrazů, map, nádobí, textilu, zbraní, nábytku, nástrojů a všeho dalšího. Dvojjazyčné, angličtina druhým jazykem. To co se mi z hodin dějepisu již vytratilo, tak jsem si to opět trochu připomněla. Pro německý národ rozhodně nebylo a stále asi není snadné překousnout dobu fašismu a není ani možné, ji někam schovat, jako by neexistovala. Německo se k ní postavilo velmi otevřeně, tak jak by to mělo vždy být, aspoň podle mého názoru. Přesvědčila mě o tom návštěva jak muzea, tak i Berlína. Neskrývají žádná fakta, logické vysvětlení okolností nástupu Hitlera a všeho toho dalšího, co následovalo. Nechybí ani období studené války. Čísla, statistiky, dokumentační fotografie, vše na papíře. V museu jsem viděla i hodně mladých lidí, kteří poctivě pročítali napsané. Je nutné se z historie poučit, aby se neopakovala.

Jednoho dne jsem zavítala do bývalé východní části Berlína a nebyla jsem překvapena. Tak nějak jsem to očekávala. Musel to být a stále ještě je velmi silný rozdíl mezi bývalým východním a západním sektorem. Na první pohled poznáte, kde jste a to, prosím, po dvaceti pěti letech od sjednocení! Parky neupravené, lavičky napůl rozbité, chodníky nerovné. Paneláky, ala ruský vzor, pomalu ale jistě mizí z ulic a jsou nahrazovány velmi moderními a vkusnými bytovými celky. Nepoužívané staré tovární budovy se bourají a nová výstavba následuje. Toto je i sekce tzv. Alternative living – alternativního bydlení a to jsem tedy zírala! V bývalých rozlehlých továrních dvorech žijí squaters – nezákonný osadník, či samozvaný nájemník – staré náklaďáky, auta, nábytek, všeho možného kolem, ploty porostlé křovím, brány s řetězy. Většinou rozbitá okna. Tak na výšku prvního patra, stěny budov pomalovány, nápisy Vstup zakázán! Jedna brána byla otevřená, nedalo mi to, vešla jsem na dvůr a vedle všeho toho, co už jsem napsala, tak jsem zde viděla skupinu asi osmi mužů sedět uprostřed dvora okolo ohně. Seděli dost daleko ode mne, jeden nikdy neví a tak trochu jsem se porozhlédla, vzala pár fotek objektu, pokynula na pozdrav. Stará garáž, vojenské auto, maringotky, všude se bydlí. Ale i tady bylo na všech stranách, kam oko dohlédlo, vidět graffiti po stěnách budov, i na částech zbouraných objektů. Kde leželo kus zdi, tam byla na ní i malůvka a většinou velmi zdařilé.

Docela mě to fascinovalo, zcela určitě upoutaly můj plný zájem, měly něco do sebe, jak se říká, aspoň tak na mne působily. Párkrát jsem zde byla požádána o peníze. Zpátky do centra jsem šla po třídě Karla Marxe, 90 m široký bulvár, 2,3 km dlouhý, impresivní, monumentální, národní pýcha architektury NDR. Hotely, budovy, byty vládních úředníků, restaurace. Inspirace přišla z Moskvy.

Naďa Humlová

- Červen 2016

Dokončení příště