Jak jsem byla okradena

Toulky světem. Někdy dlouhé. Periferie. Slumy. Bezdomovci. Následné otázky. Jedna z častých: “Byla jsi někdy okradena“? Dlouho ne. Až jednou se to stalo!! Zcela určitě moje taška jim padla do oka. Cítila jsem jejich pohledy hodně dlouhou dobu. Kam jsem se pohnula, tak hned i ony. Začala jsem být nervózní. Přidala jsem do kroku, oni také nelenily. Koukaly jsme po sobě. A potom se odvážily – v mžiku se chopily mé tašky s pomeranči a už jsem je pak neviděla! Ano, byly to opice! Takže musím přiznat, že jsem v cizině byla okradena!

Stalo se to jednoho slunného dne, v půli ledna, cestou na vrchol kolosálního gibraltarského Kamene vztyčujícího se z moře na jižním pobřeží Iberského poloostrova. Je to pořádný kus vápencové skály, 450 m vysoké, do nebe se vzpínající jako věž. Seshora je nádherný výhled do okolí, svět vám leží u nohou, přes průplav na druhou stranu se na obzoru rýsuje africké pobřeží, pod vámi se Atlantik střetává s mořem Středozemním. Úžasný pocit i podívaná! I když lednové teploty byly dvojčíselné nad nulou a na nohách jsem měla sandály, tak podle kalendáře byla stále zima, takže i lanovka na vrchol nejela. Kdo se chtěl seshora podívat, musel si to vyšlápnout, a jak jsem viděla, lidem se šlapat moc nechtělo. I kdyby lanovka byla v provozu, stejně bych šlapala! Zřejmě už i ty opice byly zimou otrávené, málo turistů, málo pomerančů i banánů a tak, jak mě uviděly, hned jsem se stala jejich kořistí. Tyto bezocasé opice - Barbary macaques - se prý dostaly ze Severní Afriky do Evropy v osmnáctém století. Jsou to stejné opice (zkouška DNA to potvrdila), které v Maroku a Alžírsku žijí divoce, v Gibraltaru tak napůl a jsou jediné, které v Evropě žijí volně. Jen za opicemi jsem do Gibraltaru zcela určitě nejela, ale byla to vzácná příležitost se k nim přiblížit a i když mi snědly pomeranče, odpustila jsem jim! Jak se mi tak zdálo, tak tu jsou tou největší atrakcí. Legenda praví, že Angličané si ponechají Gibraltar tak dlouho, dokud zde budou opice stále žít. Proto prý se Winston Churchill velmi snažil o zvyšování jejich počtu. V dnešní době se naopak opicím dává antikoncepce, aby tolik nerodily. Matky s mladými jsou nějakou dobu vždy ponechány v opičím útulku. Je to Opičí den, je veřejnosti přístupný a tam je můžeme pozorovat v jejich denní činnosti. Jsou sice velmi hravé, ale pozor, jsou to stále divoké opice! Všude sice visí cedule opice nekrmit, ale zřejmě je to často ignorováno, takže chytré opičky se shromažďují všude tam, kde jsou skupiny návštěvníků a buďto na pamlsky čekají, anebo si je prostě ukradnou. To je mžik a už jste bez potravy! Poučila jsem se, už nikdy více s pomeranči tam, kde jsou opice!

Stručně řečeno – prvními obyvateli tohoto kousku země byli asi před 50 000 lety Neandrtálci. Později, kolem roku 950 p.nl., byli v jeho v blízkosti usazeni Phoeničané. O Gibraltar, jako strategicky důležitý bod – bránu Evropy - se neustále bojovalo. Maurům patřil od roku 711n.l. až do roku 1462, kdy se stal součástí Španělského království a pod jeho vládou zůstal až do roku 1704. V roce 1713 Španělé odstoupili toto teritorium Angličanům a Gibraltar se stal jejich kolonií. Španělové by ho sice rádi dostali opět zpět, ale Gibralťané razantně odmítli ve dvou referendech (1967 a 2002) španělskou svrchovanost. Teritorium je jenom pět km dlouhé, dva km široké, plocha 6.7 km čtverečných, žije zde asi 30 000 obyvatel a snadno se dá za pár hodin pohodlně křížem krážem projít. Vybíhá jen malým výběžkem do moře v jižní části Iberského poloostrova, na severu sousedí se španělskou provincií Andalusia. Při vstupu ze Španělska se musíte prokázat pasem, mluví se zde anglicky a i celá atmosféra je velmi anglická. Napomáhá tomu nejen britský tisk a anglicky psané knihy, které se zde dají koupit, ale i populární britské fish and chips, čokoláda Cadbury, dále i obchod Marks&Spencer. V městě je jedna hlavní komerční ulice s obchody, jak se španělským, tak i anglickým zbožím, je i centrem restaurací, barů a anglický odpolední čaj zde také dostanete. Třešinkou na dortu mi byla letištní rozjezdová dráha, která křižuje hlavní ulici. Byla jsem svědkem, jak letadlo zrovna přistávalo, na semaforech naskočila červená, při veškerém provozu na silnici, který se zastavil. I my, pěší, jsme postávali a všichni jsme čekali na zelenou! Byl to až skoro adrenalinový zážitek! Kousek opodál je muzeum s bohatou dlouhou historií Gibraltaru, zejména vojenskou. Asi na půli cestě k vrcholu Kamene narazíme na zbytky Moorish castle (Maurského hradu) s počátky z 8. století, které až do konce roku 2010 sloužily jako vězení. Celkem ještě dosti zachovalá věž a hlavní brána jsou ústředním bodem města i jeho okolí. O Kámen se neustále bojovalo, Gibraltar byl několikrát (14x) obléhán. Vevnitř Kamene je labyrint 52 km dlouhých vytesaných tunelů, včetně ubytoven i skladovacích prostorů. První metry tunelu se začaly kopat v době Velkého obležení, což bylo od července 1779 až do února 1783, kdy Francouzi a Španělé se snažili získat kolonii od Angličanů. S prací se začalo ve třetím roce obležení, šlo to pomalu, jednalo se čistě jen o manuální činnost. Když obléhání skončilo, bylo vykopáno 113 m tunelu, ale i tak zde byla čtyři místa (galerie) k umístění zbraní. Tato akce byla vysoce ohodnocena, jako velmi impresivní obranný systém vymyšlen člověkem. V roce 1940 Anglie byla ve válce s Německem a Itálií. W. Churchill předpokládal útok na Gibraltar a tak již v roce 1939 se začalo opět kopat, ale tentokráte s plnou mechanizací a kilometry tunelu rychle přibývaly. Byla to pevnost uprostřed pevnosti, město uprostřed města. V roce 2005 byly tunely otevřeny publiku k návštěvě a je to zajímavá prohlídka. Jeden musí ocenit úsilí i práci všech zúčastněných při jejich hloubení. Už jste se někdy v mladistvých hrátkách ztratili ve vysoké kukuřici a těžko hledali pak cestu ven? Tak je to i tady, jenže zde máte šipky kudy jít, aby se to bludištěm doopravdy pak nestalo!

Nádherným kulturním zážitkem, byla návštěva přírodní jeskyně Sv. Michaela. Kdysi hodně, hodně dávno byla obývána a návštěvníky přitahovala od nepaměti. Dlouho se také věří, že je bezedná. Tato téze dala zřejmě i podnět k domněnce, že pod průplavem je 24 km dlouhý tajný podchod a že i opice se tudy dostaly z Afriky do Evropy. Ale to není všechno…Asi kolem roku 1840 se dva důstojníci nechali spustit do jeskyně a už nikdy je nebylo více vidět. Ztratili se ze světa! Každý otvor, každá škvíra v jeskyni byla prohledána, ale ani jejich kostry, ani zbytky těl se nenašly. Stejné bylo zopakováno o sto let později se stejným výsledkem. Takže jeskyně je stále zahalena v rouše tajemství. Za druhé světové války byla připravena jako nemocnice, ale nikdy nepoužívána a teď slouží jako koncertní síň. Má horní i dolní halu, která leží 62 m pod úrovní vchodu. Na každém podlaží je několik komor a každá má své jméno. Přírodní krápníková a stalagmitová výzdoba je úchvatná. V té nejkrásnější - Katedrálové - je noblesní auditorium pro umělecká představení, s kapacitou až pro 400 posluchačů. Poslechnout si zde koncert by musel být určitě silný zážitek, akustika je zde Superb! Bohužel, je zima a s představeními se začíná až v jarních měsících. Spokojit jsem se musela já i druzí jen s reprodukovanou hudbou, ale i ta zněla božsky. Jestli vás vaše toulavé boty zavedou až na jih Španělska, anebo při zastávce na cestě do Maroka, podívejte se na skok na tuto, jak kulturní, tak i geologickou anomálii, určitě stojí za to. Ale pozor na opice! Buďto bez pomerančů anebo s holí v ruce!

S hladovými a útočnými opicemi jsem se setkala ještě jednou a to za pár let v Indii, kde jsme (můj kamarád a já) čekali v New Delhi na nádraží na vlak. Bylo to v ranních brzkých hodinách, tak brzkých, že ještě ani stánkaři neměli vybaleno a za tak nutným prvním ranním šálkem teplé kávy jsem musela proběhnout celé nádraží. Stejně nakonec jsem vzala s povděkem tu z automatu, ale díky Bohu aspoň za tu! S přibývajícím světlem i cestujících přibývalo, nástupiště se zaplňovala, prodavači přiváželi na pojízdných dřevěných stolech svoji nabídku zboží a já se dívala kolem. Postávali jsme, počítám, asi tak u dvacáté koleje, skoro až na konci, za posledním nástupištěm byla pak už jen kamenná zeď, polorozbořené domy a stromy. Celá nádražní plocha byla zastřešena. Hned vedle nás si stánkař vyložil svůj pojízdný vozík s mnoha pamlsky, balenou vodu a ani banány i pomeranče nechyběly. Také jsem si ale všimla, že si přinesl sebou dlouhou hůl. Na druhé straně od nás stála mladá matka s holčičkou, asi tak dvouletou, nejdříve ji držela v náručí, potom ji ale posadila na své látkové zavazadlo. Jakmile scéna byla připravena, představení začalo! Pohyby ve stromu, šelest listí, občas hlava vykoukla. Zanedlouho jsem je spatřila, začaly vylézat ven, nejdříve se jen tak procházely po hradbě a bedlivě sledovaly co se děje kolem. Tentokráte to sice nebyly opice bezocasé, ale ono na tom vlastně ani nezáleží, jestli mají ocas, nebo ne, hlad má každá z nich. A přibližovaly se… Malé, velké, bylo jich aspoň deset… V tu chvíli jsem pochopila, proč má stánkař vedle sebe tu dlouhou hůl. Z hradby hbitě přeskočily na střechu a z té zavěšené se drze koukaly na nás dolů a najednou v okamžiku zaútočily! Skočily jednak na vystavené banány, to už ale stánkař byl připraven a holí je odháněl. Byly velmi agresivní, skákaly sem i tam, potravy se nechtěly absolutně vzdát a tak trvalo hodnou chvíli, než se stáhly zpět. Stejně si však nakradly! Zřejmě ale také cítily banány v brašně mladé matky, na které teď seděla její dvouletá dceruška. Následoval dobyvačný útok za ovocem, že tam holčina seděla, jim vůbec pochopitelně nevadilo, matka i dcerka začaly plakat a můj kamarád se hrdinně postavil proti agresorkám. Se svým vakem v rukách se oháněl hlava nehlava, až si útočnice uvědomily, že tentokráte pamlsků nebude. Stal se tak hrdinou dne. Dcerka naštěstí měla jen pár škrábanců, matka menší hysterický záchvat, slov díků bylo tisíce a banány zůstaly v tašce, i když dost poničené. Opice jsou samozřejmou součástí indického prostředí.

Jen tak mimochodem, přála bych vám vidět ranní nádraží v Indii! Vlak je zde nejpoužívanější dopravní prostředek a má tři třídy – první, neboli plyšovou, v té jsem nikdy nejela, potom je druhá s rezervovaným místem k sezení, v té jsme nejvíce cestovali, no a pak je tu třetí, nejlacinější a nejvíce používaná. Hned jak vlak přijíždí do stanice, tak najednou se všichni, většinou na bobku sedící, zvednou a v mžiku začíná doslova běh ke vstupním dveřím do vlaku a nastává pořádný chaos. Stojí za to jen stát na peroně a pozorovat, jak se lidé do vlaku hrnou. Představte si velký ocelový nebo hliníkový, zkrátka lesklý vagón s malinkými dveřmi i okny a se stovkami živých bytostí, které se do něho snaží dostat. To není jen boj o místo k sezení, ale to je hlavně boj se do vozu vůbec probojovat a protlačit!! I když vagon z bezpečnostních důvodů pojme jen určitý počet lidí, tak tato kvóta je vždycky mnohonásobně překročena, žádné kontroly nejsou. Děti se podávají a doslova cpou oknem dovnitř, stejně tak všechny saky a paky a u vchodu do vagónu je pořádná tlačenice. No a ti, kteří se do dveří zavčas nevecpou, tak často stojí jen na stupátkách, drží se tyčí u dveří anebo si vylezou na střechu a sedí tam. Takhle obležené vlaky jsou v Indii zcela obvyklé. Když jsem viděla ten první s pasažéry na střeše, okamžitě jsem lovila fotoaparát a horlivě fotila. (Bohužel, karta z foťáku se mi poničila). Za nedlouho už i mě připadaly jako něco velice běžného. Často na nás sedící ze střechy vlaku mávali, a že by jim to vadilo tam sedět? Neřekla bych. Vždy bylo vidět moře bílých zubů, byli šťastni, že jedou! Tenkráte na tom nádraží v New Delhi jsme také měli lístek jen do třetí třídy, to jsme si v naší mladické nerozvážnosti řekli, že pojedeme s davem, abychom o nic nepřišli, haha! Když jsme viděli onu tlačenici u oken a u dveří, tak jsme na sebe jen mrkli, pozorovali zpovzdálí a v čase nástupu se pak uchýlili k našemu triku - odebrat se do druhé třídy, posadit se kde je volno, doplatit průvodčímu, případně i připlatit. Neměli jsme místenku a tak aby nějaké místečko pro nás našel, i tady peníze jsou velkými pány světa! Zřejmě asi někdo jiný o svoje místo tak přišel. Nemyslete si, že druhá třída byla nějaká kvalita. Vůbec ne, stejné hliníkové vagóny, tvrdé lavice, větráky rozmístěné po stropě i po stěnách, malá okénka, (v létě tu jsou děsná vedra), jen cestujících bylo méně, ale i tak na sedadle pro šest, sedělo vždy více. V chodbičce u schodů nebylo možno projít, sedělo se na vacích na zemi. A ty vůně! Jak osobní, tak hlavně z jídla. Samozřejmě, že každý si přinesl svůj uzlík a v čase oběda se uzlíky začaly rozbalovat. Bylo nám často i nabídnuto, ale naštěstí jsme oba dva vegetariáni, tak odmítnutí s poděkováním nebyla lež, ale pravda. Jeden musí být velmi opatrný co jí. Sušenky jsme ale nepřijmout nemohli. Dalším zvykem, tady bych řekla barbarským, je pohození odpadků rovnou pod sebe pod lavici. Zřejmě na odpadkové koše nejsou moc zvyklí, není jich skoro nikde vidět. Za nedlouho podlaha byla pokryta zbytky z jídla, papíry i dalším vším možným, ale v jedné ze stanic nastoupil mladý chlapec - zametač a začal svázaným pometlem z větví zametat. Za pár minut bylo sice „zameteno“, (odpadky nahromaděny pod jednou lavicí), ale zůstalo plno rozvířeného prachu kolem nás, zřejmě vadící jen nám dvěma. Odpadky anebo prach? Co je horší? Žádní jiní turisté ve voze neseděli, tak hošík přišel rovnou za námi, abychom mu za zametání zaplatili. My že ne, že to není náš binec, smlouval, ostatní se bavili a my v duchu zuřili.

Nakonec se pár šesťáků pro něj vybralo, i my jsme s trochou přispěli. Na příští zastávce vystoupil a nastoupil do vlaku, který jel opačným směrem. A zase zametal. Záleželo, jak dlouho se vlakem jede, podle toho pak bylo i zametačů a podle toho se i platilo. A co čaje jsem ve vlacích vypila! Další mladý chlapec chodil s velikou termoskou a nabízel čaj. Když procházel kolem mě, tak už vytahoval kalíšek a podával. Viděla jsem páru stoupat a tak jsem si řekla: „Děj se vůle Boží“ a čaj jsem vypila. A pak jich bylo ještě mnoho dalších…Imunitu musím mít zřejmě vysokou, dopadlo to, klepu na dřevo, vždycky dobře. Je dobré mít při sobě kapsy plné drobných, prodavači s čajem nikdy nemohou rozměnit! Pro tyto mladé chlapce mám tak trochu slabost. Dostanou totiž od rodičů určitou kvótu, kolik peněz musí denně vydělat a když ne, tak následky mohou pak být i velmi bolestivé. Dětský pracanti a žebrající děti jsou zde vidět všude. Vzpomínáte si na film z indického prostředí Milionář z chatrče? Ano, i dětská práce vynašeči latrín je opravdivá, nejen zde, ale i jinde ve světě. Chlapci i dívky ve věkové kategorii dětí školou povinných – většinou špinaví, otrhaní, bosí, často drzí až agresivní a určitě hladoví, na ulicích se rychle proplétají hlavně v místech, kudy chodí turisté a žebrají. Párkrát se mi stalo, že jsem jim chtěla dát něco k snědku a oni nechtěli! Jenom peníze, peníze! Můj kamarád dal jednou jednomu trs banánů právě zakoupených, chlapec je zprvu nechtěl, byl až vzteklý, potom si je vzal a hned běžel zpátky a chtěl je vyměnit za peníze. Prodavač nechtěl měnit, byl sám rád, že prodal, odháněl ho a chlapec rezignovaně pak odcházel. Bylo mi ho líto, cítila jsem s ním, kdo ví, co ho doma čeká. Jednou mě jeden chytnul tak silně za nohu, že jsem nemohla jít, vymáhal pár drobných. Tehdy mi přišel na pomoc policajt, z těch mají žebrající děcka strach. Děti jsou v Indii často brány jako přítěž, proto jich hodně žije na ulici a smetiště je jejich domovem, anebo rodiče je z tohoto důvodu i hodně využívají. Jak jsem četla, nebo mluvila i s lokálními, bývá nezřídka praxí, že pokud dítě dost nevydělá nebo nevyžebrá, tak ho úmyslně zmrzačí, často i velmi krutě a pošlou ho zpátky na ulici – tak a teď se snaž! Tělesně postižených dětí jsem viděla právě nejvíce tady. Ráda jsem dala, ale je jich hodně a někdy už jsem toho měla také dost! Dám jednomu, dvěma, ale co ti ostatní? Proč se o ně stát nepostará, co udělá pro ně? My turisté, nejsme a nemůžeme být řešením! My jsme jim ale začali dávat, oni si zvykli a teď nás nenechají na pokoji. Hrají na naše city, vědí, že by od nás mohlo něco kápnout. Jaké je řešení?

Ano, Indie je zajímavá země, cestování zde není však pro každého. Buďto oceníte její odlišnost anebo se vám bude ošklivit, aspoň podle mého názoru. Je třeba vždy bez předsudků, s pokorou a z nadhledu sledovat denní dění. Stačí se jen postavit na roh ulice anebo si zajít na tržiště a celý den stát, dívat se a vnímat, je to lepší, než televize. Plus - historické památky, architektura, ženy a sárí, jogíni a plno zvyků, tolik se lišících od naší kultury. Indie je i rájem pro milovníky karí a vegetariány, pokrmy jsou vždy čerstvě připraveny. A ty Rotti! Zrovna z pece vyndané, máslem a česnekem potřené, už ty by byly pro mne důvodem se do Indie znova vydat! Ano, je to velice odlišný svět od našeho, sice chaotický, ale neuspěchaný. Jeden si na první pohled myslí, že nic nemůže fungovat, ale překvapivě pak zjistí, že to funguje. Zprvu, než si zvyknete, je silným adrenalinovým zážitkem např. přecházení silnic, když nejsou dopravní světla. Je to jako ruská ruleta, nasměruj se a jdi! Buď to vyjde anebo máš, bohužel, smůlu! Pravidlo palce je v tom, že se nesmíš zastavit ani změnit směr, oni se ti vyhnou. Když ale jen zaváháš, nebo zastavíš anebo změníš směr, pak by to mohl být průšvih. Indové mají vypěstovanou zvláštní schopnost se vyhýbat. Ne jenom pěším, ale veškerý provoz na silnici. Auta, autobusy, bryčky, rikši, kola, motorky, krávy, občas sloni i velbloud se do cesty připletou - pořádný mumraj to je a věřte, že kolikrát to jsou centimetry, co jsou povozy od sebe, ale jeden druhému se vždy vyhne, i když škrábance jsou také vidět. Žádné troubení, nadávání, výkřiky, zdvižené prsty. Až neuvěřitelné! Trvalo to několik jízd, než jsem přestala zatajovat dech, odevzdala se do rukou řidičů a plnými doušky jízdu prožívala. Naštěstí se nejezdí rychle a vždy bez úhony jsem dojela. Někdy se ale posvátná kráva rozhodne, že bude odpočívat rovnou na křižovatce a to je pak lepší jít pěšky. Nic s ní nehne, aby se zvedla a odebrala se o kousek dál a nikdo se také neopováží jí postrčit. Tím je pak veškerý provoz na silnici na neurčito zastaven a čeká se, a čeká se, a čeká se… Kde jsou krávy, tam jsou také lejna. Během dne se jich nashromáždí požehnaně, ale ráno jsou ulice čisťounké. Když si přivstanete, tak zrána, kolikrát ještě za tmy, jsou silnice, ulice i uličky plny zametačů a cisteren s vodou. Kam a co s lejny ve městě děje, nemohu potvrdit, ale na vesnici je obyvatelé sbírají, suší a pak používají na topení. Zde mi vždy i v očích radostí zajiskřilo, když jsem někde spatřila žlutý znak MacDonalda. Ne kvůli burgrům, ale kvůli hygienickým splachovacím záchodům.

Indie - to by bylo psaní zas na několik reportáží! K rozšíření si obrazu o této, až fascinujicí, zemi bych mohla doporučit knížku od Aravind Adiga - The White tiger (Bílý tygr). Jedna z těch, kdy nechcete jít spát a čtete celou noc…

Přeji i vám hodně pozoruhodných zážitků i probdělých nocí nad knihami!

Naďa Humlová – St. Catharines

***

Návrat na hlavní stranu