Městečko na severu
Asi byste mi nevěřili, že letos toužebně vyhlížím ausgerechnet mrazivou zimu, že? Zvláště když ji vůbec nemám rád. Ale říká se, že prý by to konečně vyřešila.
Víte, než to vysvětlím, musím předeslat, že tu jsme klidný a vzorně spořádaný městečko. Jo, cítili byste se tu dobře. Hlásíme se k hodnotám a tradicím našich předků, kteří to tu založili a vybudovali. Pravda, nepatřili zrovna k tomu správnýmu kmeni, a tak po válce museli ze scény, ale náměstí, ulice a domy, ve kterých bydlíme, nám tu zanechali. Proto je zdejším lidem taky jejich odkaz blízký. Každopádně vycházíme z toho, že tady dycky žili správný patrioti a rozumný lidi. Tak tomu bylo i za socialismu. Jen se rozhlédněte, žádný megalomanský panelový sídliště v dohledu, žádný cikánský gheto na periferii. Všichni se zde známe, a proto i zdravíme. A svý záležitosti si dokážeme spravovat sami. A jsme extra háklivý na to, když nám z centra něco befelem nařizují. Jako zrovna teď.
Jde o ty zatracený individua bez domova. Jo, problémy s nimi existují již léta, ale teď těch případů setsakra přibývá. Že prý je odněkud vyhnala nenávist, útlak a strádání či co. Čert ví. Jasný je, že se nikoho na nic neptají, nikým nezváni táhnou, kam se jim zachce, kde je ruka Páně otevřená. Není proto divu, že městečko žije v obavách. Děti si přestaly venku hrát, ženy již nechodí samy po setmění, uvažuje se vážně o domobraně, provozovatelé kurzů sebeobrany a obchodníci s bezpečnostním sortimentem si mastí kapsy. Jo, lidi nechtějí čekat se založenýma rukama, až sem ty živly opravdu dorazí. Kdyby se ještě uměli modlit, pak by to bylo hlavně za tu ausgerechnet pořádnou mrazivou zimu, která to prý konečně vyřeší.
Jo, protože na centrum se spoléhat nedá. Místo, aby nás chránilo, nařizuje se o ty otrhance postarat. S takovým státem já nechci lautr nic mít. Ti nafoukaní vládní byrokrati odtržení od života by nám to tu úplně rozvrátili. Ve jménu tý jejich politiky humanismu klidně obětují prosperitu a bezpečnost městečka. Kde je pak zajištění klidu k práci a kde obrana našich jistot a pracně vybudovanýho životního standardu?
Že prý se svět mění, že prý nemůžeme zůstat stále ve svý izolovaný skořápce a tvářit se, že se nic okolo nás neděje. Pff, takový hóch intelektuální kecy! Naštěstí těchhle pravdoláskařů, jak jde do tuhýho, kvapem ubývá. Jo, kavárenští snílci versus selským rozumem obdaření realisti, tak se teď formují pozice.
Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaký nelida. Kdepak. Tuhle, poté, co byli nalezeni ty dva houmlesáci pod mostem úplně studený, jsem si říkal, že až začnou ty mrazy, učiním velký gesto: Pustím toho jednoho, co tu v okolí sbírá cigaretový vajgly a loví v popelnicích, do svý garáže. Je pěkně vytopená a místa je tam taky dost. To by šlo. - Ale ouvej! Co kdyby mě sousedi obvinili, že sem do ulice stahuji tyhle asociální existence? Co kdyby se někomu z místních ztratil kus měděnýho okapu, nebo nedej bože nějaký chlupatý domácí mazlíček? Co kdyby někdo dostal náhle žloutenku? – Ne, ne! Musím být pevný a obrnit svý city. Jo, na city teď není doba. Ostatně kdyby každý takhle podlehl, nemohla by zafungovat tolik očekávaná mrazivá zima. Zima se svým ausgerechnet konečným řešením.
S leknutím jsem se probudil. Celý zpocený. A hlava jako střep. To včerejší hospodský téma mě úplně dostalo. Bojoval jsem s ním snad po celou noc. Vlastně ani teď ještě nevím, co je sen a co skutečnost. Bojím se pořádně otevřít oči. Pak mi to přece jen nedá, juknu z okna, a co vidím: Soused sice dodělává plot, ale po žiletkovým drátě ani památky. Děti se sice schovávají v labyrintu chaoticky parkujících aut, ale jinak na sebe vesele pokřikují. A v dálce u otevřený městský brány pořád klečí jen jeden otravný žebrák jako každý den. - Ó, chvála bohu! Byl to jen zlý sen.
Ale ruku na srdce, stát se to může, a já už jsem tímto odhodlán a připraven. Připraven na všechny ty individua bez domova, ať již pocházejí z nedalekých čančuliček, ze Sýrie nebo třeba toho Afganistánu. Na všechny, kteří se opováží vyrazit k nám do městečka na severu.
Miroslav Petr
Hradec Králové - březen 2016
***